Organické fasádní barvy

Nejen majitel, ale i projektant a realizátor by měli vědět, co si od jakého typu mohou slibovat, jaká jsou úskalí použití a v konečném efektu také cena, vynaložená nejen na materiál, ale i na práci a technologické pauzy, protože každým typem nátěru jsou často stanoveny základní podmínky aplikace.

 

Členění fasádních barev lze provádět podle různých klíčů. Tím základním, který bude použit i v našem případě, je typ pojiva. Pojivo zajišťuje vlastní schopnost barvy držet nejen pohromadě, ale i na podkladu, v našem případě tedy na fasádě. Mimo to definuje základní technické a užitné vlastnosti. Jelikož však o tom již bylo podrobněji pojednáno v předcházejícím článku, který vyšel v Materiálech 4/2009, ve kterém jsme se také seznámili s minerálními fasádními barvami, pustíme se rovnou do výkladu o druhé velké skupině fasádních barev, a to do barev organických.

V porovnání s minerálními fasádními barvami mají organické na trhu dominantnější postavení. Přehled možných pojiv je teoreticky ještě bohatší než u barev minerálních, přesto stejně jako tam se v praxi nakonec používá jen několik základních typů, kterým se budeme také věnovat podrobněji.

Zatímco minerální fasádní barvy mají jako své nosné prostředí vodu, u barev organických to již tak jednoznačné není. Je sice pravda, že současný trend neškodit životnímu prostředí nutí celý lakařský průmysl jít směrem vodných systémů, nicméně v minulosti byly organické fasádní barvy na bázi organických rozpouštědel mnohem častější. Dnes sice na trhu ještě jsou, alett jedná se o zcela mizivé procento. Voda jako nosné médium jednoznačně dominuje. Dokonce není téměř možné se setkat s organickou fasádní barvou založenou na vodě, která by obsahovala víc než 5 % organických rozpouštědel, což je mimo jiné dáno i ekologickou legislativou, která od roku 2010 opět nároky na snižování těkavých organických látek v nátěrových hmotách citelně zvyšuje. Budeme se tedy zabývat fasádními nátěrovými hmotami pojenými organickými pojivy ve vodném systému. Organické pojivo je ve vodě většinou rozptýlené ve formě disperze nebo emulze. Přestože se tyto pojmy často zaměňují, je mezi nimi rozdíl. Disperzí se rozumí rozptýlená pevná látka v kapalině (našem případě organické pojivo, kterým je organický polymer ve vodě), zatímco emulze je kapalina v kapalině (organické rozpouštědlo s rozpuštěným polymerem ve vodě). Přestože to nemusí být pro uživatele tak důležité, může mít na schopnost penetrace pojiva do podkladu (a tedy i na přídržnost) právě tato skutečnost významný vliv. Zabývat se tím je však značně nad rozsah tohoto článku. Pro základní orientaci čtenáře myslím stačí vědět, že barvy, které jsou většinou založeny na akrylátových, styren-akrylátových a polyvynilacetátových kopolymerech, jsou barvami disperzními a barvy silikonové obsahují jako silikonovou složku často silikonovou emulzi. Tím jsou vymezeny i dvě nejpodstatnější skupiny v rámci organických fasádních barev. První jsou barvy disperzní, jejichž pojivem je akrylátový, styren-akrylátový, polyvynilacetátový, popř. VeoVa kopolymer, a do druhé patří barvy silikonové, které obsahují většinou směs nějaké výše uvedené disperze a silikonové emulze. Ostatní typy pojiv, které v současné době chemický průmysl nabízí, jako jsou např. polyestery, polyuretany, epoxidy atd., jsou spíše okrajovou záležitostí a ve fasádních barvách se až na výjimky nepoužívají, a proto se na ně již nebudeme zaměřovat.

 

Kotvení nátěrového filmu k podkladu je pouze na základě fyzikálních sil, nedochází k reakci s podkladem. Jednoduše řečeno, barva se na povrch „přilepí“. K odstranění je pak nutné použít chemické odstraňovače, což ve srovnání s minerálními fasádními barvami nelze jednoznačně chápat jako nedostatek.

Jedná se o nátěrové hmoty, které jsou v porovnání s již zmíněnými minerálními fasádními barvami méně náročné na „špatné zacházení“. Snadno se nanášejí, nejsou příliš citlivé na nerovnoměrné naředění, jsou zpracovatelné téměř libovolnou nanášecí technikou – stříkáním, štětkou, válečkem – nejsou příliš citlivé na kvalitu a přípravu podkladu tak jako jiné systémy. Díky tomu je u nich relativně malé procento „nepovedených“ aplikací. Dají se kolorovat do velice široké palety odstínů a mají vysokou egalitu (rovnoměrnost) vybarvení. Podstatné je i to, že jsou relativně levné. Použití je velice univerzální, na různé typy povrchů (včetně interiérových) – klasické omítky, beton, dřevokompozitní materiály, sádrové stěrky a sádrokarton atd. Mimo to mají obecně relativně nízkou nasákavost, a tím i odolnost vůči zašpinění. Odolnost vůči působení UV záření je dobrá a to platí i o povětrnosti. Dobrá je i odolnost vůči alkáliím, především nedovyzrálému novému podkladu nebo vysprávce staré fasády.

Nejsou vhodné především pro starší objekty s poruchami izolací a podobně, nedoporučují se pro sanační omítky (kde je lepší použít např. silikátové fasádní barvy), vlhké, zasolené a mastné podklady. Také na památkových objektech se neuplatňují především pro „plechový, neživý“ vzhled, způsobený vysokou rovnoměrností vybarvení, která je jinak pro běžnou komerční i bytovou výstavbu nejen výhodou, ale spíše požadavkem. Je jim však někdy vytýkáno „nedůstojné“ stárnutí, jak je označováno odlupování. K tomu je ale potřeba říci, že tato výtka není zcela na místě, protože tyto defekty jsou způsobeny poruchami v podkladu, technologickou nekázní, nevhodně navrženým řešením apod. Samozřejmě že nejde vyloučit ani chybu výrobce, ale to pak nelze přisuzovat všem disperzním nátěrovým hmotám obecně. Dalším nedostatkem je o něco vyšší difuzní odpor (ekvivalentní difuzní tloušťka) vůči vodním parám.

Důležitou vlastností je požadavek na dodržení určité teploty pro aplikaci. Říká se mu minimální filmotvorná teplota (MFT) a vyjadřuje nejnižší možnou teplotu, při které se tvoří celistvý nátěrový film. Pokud je nátěr aplikován pod touto teplotou, dochází nejdříve ke snížení jeho přídržnosti k podkladu a při ještě nižší teplotě k úplnému popraskání až sprašování nátěrového filmu. Tuto teplotu je tedy nutné bezpodmínečně dodržet po celou dobu schnutí. Stejně tak i teplota podkladu a samotné nátěrové hmoty musí být vyšší než MFT. Rizika z nedodržení jsou častější především v podzimních nebo jarních měsících.

Základní dva typy poruch jsou odlupování a tvorba výkvětů, což může být způsobeno několika zásadními faktory. U odlupování je to především špatná kvalita podkladu. Buď je adheze nátěrového filmu větší než vlastní koheze podkladu, jinak řečeno, nátěr je proveden na nedostatečně soudržný podklad. Druhou možností jsou trhliny v podkladu, které umožňují především během podzimních měsíců, kdy se střídají krátká deštivá období s mrazy, pronikání vody do podkladu, a její následné zmrznutí způsobí odmrzání nátěrové hmoty. Co se týká tvorby výkvětů, ty jsou způsobeny buď vysokým obsahem vodorozpustných solí, nebo nedostatečně vyzrálým novým podkladem s obsahem ještě nezreagovaného vápenného hydrátu, který poté migruje na povrch a tvoří výkvěty. Tyto defekty se mohou doplňovat a také se často doplňují. Jejich synergický efekt pak není zanedbatelný.

 

Silikonové fasádní barvy

Silikonové fasádní barvy se často a zcela oprávněně považují za technicky kvalitnější barvy než barvy disperzní. V posledních letech tedy začíná stoupat poptávka po těchto fasádních barvách. V některých svých vlastnostech sice nedosahují kvalit silikátových barev, ale jednoznačnou výhodu oproti silikátům mají v jednoduchém zpracování, které je stejně nenáročné jako u barev disperzních.

 

Pojivem silikonových barev je směs disperze (většinou akrylátové, styrenakrylátové apod.) a silikonové emulze. Silikonová emulze má však minimální pojivé vlastnosti, a tak hlavní pojivou složkou je stejně disperzní pojivo. Její množství je však výrazně nižší než u barev disperzních. Silikon, který je obsažen ve velkém množství, zajišťuje vysokou hydrofobitu filmu a tím i velice nízkou nasákavost. Hodnota ekvivalentní difuzní tloušťky (difuzního odporu) je většinou o něco nižší než u barev disperzních. Nízkou nasákavostí je dána nízká špinivost tohoto systému, což je jeho ohromná výhoda. Ačkoli o samočisticích schopnostech u běžných typů silikonů mluvit nelze, je velice výhodné tyto barvy používat především v místech s vysokým znečištěním, tedy např. podél komunikací s vysokým provozem. Ostatní parametry, jako jsou přídržnosti nebo odolnost vůči mrazu, jsou srovnatelné s disperzními systémy. Z hlediska zpracování se jedná o víceméně nenáročný systém, stejně jako jsou disperzní systémy. Těmito vlastnostmi jsou v obecném pohledu tedy dány kvality tohoto systému, a proto pokud neodrazuje jejich poněkud vyšší cena, jsou výborným kompromisem mezi disperzními a silikátovými systémy, protože spojují některé jejich přednosti.

Co se týká poruch, se kterými se u nich můžeme setkat, je možné je opět srovnat se systémy disperzními. Lze je tedy z pohledu rizik při aplikaci možné řadit mezi systémy s menšími nároky, a tedy vyšší pravděpodobností kvalitní realizace.