Probarvené omítky

 

Většina nátěrů (především silikátové fasádní hmoty) dosti přesně kopíruje povrch podkladní omítky, proto její struktura výrazně ovlivňuje i strukturu nátěru. Ve druhém případě je barevná hmota tvořena silnější vrstvou omítkoviny či štuku, proto je méně citlivá na mechanické poškození a struktura podkladní omítky se projevuje v menší míře. Také typ a především množství pojiva dávají větší naději na trvanlivost barevné úpravy.

 

Probarvené štukové omítky se používají již dlouhou dobu. Dobře známým případem takovýchto systémů jsou sgrafita. Obvykle na tmavší (černou, hnědou apod.) spodní omítku bývala nanášena tenká vrstva světlého štuku, někdy v „přírodní“ barvě, dané hlavně barvou pojiva a písku, jindy přibarveného vhodným pigmentem. Proškrabáním této vrchní vrstvy vznikaly na fasádě geometrické, rostlinné, zvířecí či figurální kresby.

Úspora dalšího technologického kroku – nanášení fasádní barvy – byla pravděpodobně (kromě výše uvedených výhod) důvodem, proč byly probarvené omítky, připravované (podobně jako při přípravě sgrafita) přímo na stavbě, používány i později. Snaha o maximální unifikaci přípravy, a tedy i vlastností, vedla u nás v době mezi dvěma válkami k vývoji a výrobě „šlechtěné“ omítky s cementovým pojivem – známého břízolitu. Jeho výrobu zavedly Západočeské továrny kaolinové a šamotové ve 20. letech minulého století. Byl vyráběn jak v přírodním odstínu, tak i v několika odstínech barevných. Jeho používání přesáhlo i do doby dlouho po druhé světové válce. V zásadě byl používán ve dvojím provedení – stříkaný a škrábaný. Zvláště „škrábaný“ břízolit je velice odolný vůči povětrnosti, a byl-li správně proveden, životnost takové fasády byla (a mnohdy dosud je) velice dlouhá. Jednodušší a levnější provedení – „stříkaný“ břízolit – bylo používáno spíše v případě rodinných domků, a to ještě ve druhé polovině minulého století u nás. Vzhled břízolitových omítek byl charakteristický lesklými částicemi slídy, které tvořily jeho stabilní příměs. Byl dodáván v suché formě – jako směs pojiva (běžného či později bílého cementu), písku různé zrnitosti, mleté slídy a vhodných barviv. Na stavbě se mísil s vodou a v tomto stavu nanášel (stříkal).

Další vývojový stupeň představují omítkové systémy, které byly dodávány jako pasty, tedy již s příměsí vody. Je zřejmé, že to nemohly být hmoty pojené cementem. Rozvoj těchto omítek souvisí s rozšiřujícím se používáním polymerních pojiv – nejprve polyvinylacetátu, posléze daleko vhodnějších a v alkalickém prostředí výrazně stabilnějších akrylátových kopolymerů. Plnivem byly opět jemné písky nebo mletý vápenec, podle velikosti částic plniva se lišil vzhled výsledné omítky. Pravidelnou součástí těchto omítkových směsí byly i barvicí složky, takže ani tyto hmoty nevyžadovaly další barevnou úpravu.

Vynikaly výbornou přilnavostí k podkladu, velkou kryvostí, jednoduchým zpracováním (zpravidla stříkáním) a tím vycházely vstříc tehdejší panelové výstavbě. Zásadní nevýhodou byl poměrně špatný („tupý“, jakoby „ulepený“) vzhled a postupně se začaly projevovat i obtíže s jejich odstraňováním (s těmi se stavební firmy potýkají dodnes, jak ukazují zkušenosti z opravy fasády budovy Českého rozhlasu – viz obr. 1, připravované opravy dvorních částí fasády budovy Ministerstva dopravy apod.). Určitou nevýhodou mohla být i zvýšená špinivost některých typů (důsledek vlastností pojiva a obvykle hrubé struktury, která však naopak pomáhala zakrývat mírné nerovnosti podkladu).

Do skupiny polymerních probarvených omítkovin patřil i známý Unifas (určený především pro větší plochy a nanášený stříkáním) i méně známý „příbuzný“ Unifil (nanášený obvykle na menší plochy ručně).

Bohužel zmíněný druh probarvených polymerních omítkovin byl používán i na památkové objekty a značnou měrou přispěl k diskreditaci polymerních materiálů v památkové péči. Tam, kde nebyly vyřešeny vlhkostní poměry zdiva pod takovouto omítkou, docházelo zpravidla postupně k odloupávání omítky a často i k poškození spodních vrstev zdiva (viz obr. 2).

Další vývoj probarvených omítek postupoval spolu s rozvojem výroby a zpracování polymerů, především vodních polymerních disperzí, a mocným impulzem byl rozvoj systémů pro zateplování budov. Běžně používaný zateplovací systém vyžaduje jako závěrečnou úpravu povrchu fasády omítku s dobrou adhezí, ne příliš komplikovanou aplikací, určitým stupněm pružnosti a dlouhou životností. Vzhledem k velice hladkému povrchu zateplené fasády je možno používat i omítkové systémy s velmi jemným zrnem (kolem 0,5 mm). Přídavek plniva s hrubším zrnem (až do velikosti 3 mm) potom podle způsobu zpracování umožňuje vznik různě strukturovaných omítek („mnichovská“ omítka apod.).

V dnešní době se můžeme setkat s probarvenými omítkami pojenými čistě anorganickými (minerálními) pojivy i směsnými pojivy, jejichž součástí jsou vodné polymerní disperze (pastovité hmoty obsahující vodu a většinou již z výroby připravené k použití) nebo suché polymerní redispergovatelné prášky (suché pytlované směsi). Z minerálních pojiv se používá cement, dnes většinou bílý, umožňující výrobu světle a pastelově zbarvených omítek, a hydraulické vápno. Existují i omítky, kde pojivem nebo jednou z pojivých složek je vodní sklo (vodný roztok alkalického křemičitanu).

Jako plnivo je používán písek různé zrnitosti (viz výše), mikromletý vápenec nebo různé kamenné drtě. Pro zajištění schopnosti přemostění jemných prasklin některé typy omítkových směsí obsahují přídavek jemných „armovacích“ vláken (stabilních v alkalickém prostředí).

Barevnosti omítek je dosahováno přídavkem vhodných pigmentů, někdy jsou používány i barevné písky a drtě, což umožňuje dosáhnout tzv. mozaikovitého vzhledu. U neprobarvených omítek je barevného vzhledu dosahováno dodatečným nátěrem vhodnou fasádní nátěrovou hmotou, u většiny vyráběných probarvených omítek tento krok, jak již bylo řečeno, odpadá.

Obsah netěkavých složek se u pastovitých hmot pohybuje kolem 70–80 %, někteří výrobci připouštějí mírné dodatečné ředění předepsaným množstvím vody (u polymerních systémů obsahující vodní disperze) nebo dodávaným roztokem vodního skla (u tzv. silikátových omítek).

Suché, pytlované omítkové směsi obsahují samozřejmě pouze bezvodá pojiva – cement, hydraulické vápno, mnohdy vápenný hydrát, polymerní přísadu ve formě suchého redispergovatelného prášku (viz výše). Na stavbě je potom takováto směs smíchána s potřebným množstvím vody a následně nanášena.

Pastovité probarvené omítkové systémy je možno podle použitých polymerních pojiv rozdělit na tři skupiny:

● akrylátové (disperzní) omítky – hlavním pojivem je zpravidla akrylátová nebo styrenakrylátová vodní disperze, často obsahují ještě další složku – silikonovu emulzi, zajišťující zvýšenou hydrofobitu produktu;

● silikonové omítky – pojivem je rovněž vodní akrylátová nebo styrenakrylátová disperze, ovšem s výrazně vyšším obsahem silikonové emulze, což podstatně zvyšuje hydrofobní efekt produktu;

● silikátové omítky – obsahují rovněž polymerní disperzi (i když v menším množství), hlavním pojivem zde však je vodní sklo.

 

Uvedené omítky mají většinou velmi dobrou přídržnost k podkladu i odolnost vůči stárnutí. Propustnost pro vodní páru je v důsledku obvykle větší tloušťky omítek o něco horší, než je tomu u běžných fasádních nátěrů. Nasákavost vodou bývá nízká, zvláště u omítek silikonových. Barevná stálost, jak již bylo řečeno, závisí na použitých barvicích složkách.

Jak uvádějí výrobci, omítky se na podklad nanášejí stejnoměrně a bez přerušení nerezovým hladítkem na sílu vrstvy danou velikostí zrna. Po krátkém zaschnutí se upraví omítka podle typu do požadované struktury umělohmotným hladítkem:

● rýhovaná – kolmými, vodorovnými nebo krouživými pohyby se vytvoří hladítkem rýhovaná struktura,

● zrnitá – se hladítkem zatírá (hladí) a sjednotí vzhled (nerýhuje se).

 

Podmínky použití probarvených omítek

Při aplikaci omítek je žádoucí dodržovat podmínky doporučované výrobci (především rozmezí teplot – obvykle +5 ºC až +30 ºC). Nános omítky je třeba po dobu schnutí chránit před deštěm a zejména minerální omítky i před příliš rychlým zasýcháním. Pro některé extrémní podmínky je možno použít omítkové směsi se zvláštní úpravou (např. v letním období použít směsi s obsahem speciálních aditiv prodlužujících vysýchání omítky apod.). Spotřeba se pohybuje v závislosti na velikosti zrna (a s tím související tloušťce nánosu) od 1,5 kg/m² do 4,5 až 5 kg/m². Lze je obvykle nanášet na všechny „nosné minerální omítky a flexibilní stěrkové hmoty zateplovacích systémů, které jsou suché, pevné, bez prachu, starých nátěrů a nesoudržných částic“. Podklad musí být rovný, bez trhlin a dostatečně vyzrálý. Většina výrobců dále doporučuje podklad před nanášením omítky penetrovat vhodným penetračním prostředkem.

 

Pro volbu konkrétního produktu ze široké nabídky, jež je dlouhodobě na našem trhu, je vedle technických parametrů důležitý způsob, jak výrobce deklaruje jejich dodržování (atest, certifikace, u zateplovacího systému součást celého systému apod.). Samozřejmě to neznamená, že produkt, který nemá certifikaci, musí nutně být málo kvalitní.

Pro volbu konkrétního typu omítky je také důležitý charakter a stav podkladu, na který se bude omítka nanášet, a charakter stavby. Druhem podkladu může být omezena i volba barevného odstínu. Např. pro úpravu zateplovacích systémů bývají doporučovány světlejší odstíny (s odrazivostí vyšší než 30), aby zvýšená absorpce tepelného záření nevyvolávala přehřívání a následné poškození polymerní tepelně izolační hmoty (polystyrenu).