Výhody bitumenových stěrek při rekonstrukci staveb

Bitumenové stěrky nanášené za studena lze používat na všechny minerální povrchy (zdivo, smíšené zdivo, omítky, beton). Jsou vhodné tam, kde nemohou být ohroženy pohybem konstrukce (sedáním stavby, dotvarováním apod.). Jako většina živičných materiálů mají dobrou odolnost proti agresivní vodě. Lze je použít pro izolaci základů, rubu zapuštěných konstrukcí, ale i vodorovných ploch (podlah, teras apod.). Při odborném zpracování působí jako bezešvá ochrana staveb proti zemní vlhkosti, netlakové nebo i tlakové vodě, srovnatelně s izolačními pásy. Dvě vrstvy stěrky s vloženou sklotextilní armovací tkaninou překlenou i dodatečně vzniklé trhliny podkladu až do 5 mm.

Pastózní podoba při nanášení umožňuje celoplošně překrýt členité plochy. Oproti klasickým pásovým izolacím odpadá množství spojů a přesahů. Také řešení detailů nebo prostupů, což je jeden z největším problémů izolačních systémů, bývá jednodušší. Stěrky obvykle dokážou nahradit pásovou izolaci i v odolnosti proti prorůstání kořínků nebo proti radonu. Při nanášení se připouštějí i určité nerovnosti podkladu, neboť povlak povrch kopíruje. To je zvlášť výhodné pro izolaci kamenného nebo smíšeného zdiva, které mívá nerovný povrch a kde by bylo vyrovnání podkladu pod izolační pás obtížné. Způsob nanášení zednickým hladítkem či lžící zmenšuje nároky na pracovní prostor. Snadná aplikace a poměrně jednoduchá kontrola také umožňují využívat i méně kvalifikované pracovní síly.

 

Obvykle se jedná o asfaltovou emulzi, popř. suspenzi, obohacenou aditivy. Emulze se skládá z jemných částic asfaltu rozptýlených ve vodě za přítomnosti emulgátoru, který zajišťuje stabilitu. Izolační povlak na konstrukci vznikne důsledkem zahuštění asfaltových částic při odpaření vody z nanesené hmoty. Vlastnosti emulzí se zlepšují přídavkem polymerních látek. Pokud jsou modifikovány styren-butadienovým kaučukem (typu SBS), vznikají flexibilní systémy s velkou průtažností a pružností, schopné překlenout trhliny v podkladu. Vlastnosti lze dále vylepšovat přídavkem plniva – skleněných vláken nebo granulátů z polystyrenu či pryže. Skleněná vlákna zvyšují odolnost povlaků v tahu, pryžové granuláty v tlaku. Granuláty také zlepšují zpracování a nanášení stěrek díky efektu kuličkového ložiska. Umožňují dosáhnout větší tloušťky vrstvy s použitím menšího množství emulze. Tento efekt vede ke snížení pracnosti a tím se opět zvyšuje celková rentabilita. Stěrky se dodávají jako jednosložkové nebo dvousložkové.

Dvousložkové stěrky obsahují navíc samostatně dodávanou cementovou složku ve formě prášku. Má funkci tužidla a do emulze se přidává až bezprostředně před nanášením. Takto připravenou stěrku lze zpracovávat jen asi 1–2 hodiny. Se stoupající teplotou a množstvím tužidla se čas zkracuje. Prášek se přisypává tak dlouho, dokud nevznikne pastózní hmota bez hrudek. Hmota se rozmíchá vrtačkou s míchadlem nastavenou na nízký počet otáček. Vytvořené povlaky zůstávají pružné při zvýšené mechanické odolnosti. Hlavní výhoda však spočívá ve zkrácení doby tuhnutí a schnutí nanesené stěrky, neboť část vody z emulze se spotřebuje při hydrataci cementu. To má význam u vlhčích podkladů a také za méně příznivého počasí, kdy na nezakrytých plochách hrozí vyplavování bitumenových částic dešťovou vodou. Důležité je však dbát, aby tužidla nebylo vmícháváno nadbytečné množství. Došlo by totiž ke zrychlení tvrdnutí a vzniku drobných prasklin, což by snížilo kvalitu izolace.

 

Dimenzování izolací

Bitumenové stěrky se aplikují minimálně ve dvou pracovních krocích, vždy na tu stranu konstrukce, která bude v kontaktu s vodou. Musejí být nanášeny rovnoměrně po celé ploše a v tloušťce odpovídající vlhkostnímu zatížení. Pro bezpečnou ochranu konstrukce je důležitá až konečná tloušťka vrstvy: vyschlý povlak by měl mít minimální tloušťku 3 až 4 mm – viz tabulka ze směrnice WTA 4-6-98. Z četných zkušeností plyne, že tloušťku 4 mm by měl povlak mít i v běžných podmínkách, kdy stavbu obklopují méně propustné zeminy či navážky.

 

Tabulka: Minimální tloušťka bitumenového povlaku po vyschnutí

 

Nanášení izolačního povlaku je velmi rychlé a poměrně jednoduché. Kromě ručního způsobu stěrkováním lze některé materiály aplikovat zvláštním stříkacím zařízením typu Airless nebo šnekovými čerpadly, obvykle při vyšším počtu vrstev. Stěrky se nanášejí na pevný a soudržný podklad (zdivo, beton či cementovou omítku), zbavený prachu, mastnot nebo jiných separačních vrstev (např. bednicích olejů). Podkladní omítky nebo betony musí být zatvrdlé, aby po nanesení povlaku ještě nevznikaly smršťovací trhlinky. Podklad by měl být suchý (ale může být i matně vlhký).

Pokud izolujeme starší zdivo, je vhodné podklad do určité míry vyrovnat – hrubě zatřít (např. cementovou omítkou), abychom omezili spotřebu materiálu. U neomítaného zdiva je nutné nejprve maltou vyplnit největší spáry. Menší spáry do 5 mm se uzavírají těsnicí maltou nebo vyrovnávací omítkou. Minerální podklad se před aplikací vlastní stěrky vždy penetruje určeným systémovým prostředkem. „Kritické“ detaily, jako jsou styky stěn a podlah nebo jiné kouty, popř. nároží, bývá nutné zaoblit a vyztužit. V koutech se obvykle provádějí fabionky poloměru zhruba 4–6 cm ze speciálních malt, dále jednotliví výrobci předepisují bandáže z výztužných pásků nebo armovacích tkanin.

V případě zvýšeného namáhání konstrukce vodou se do první vrstvy stěrky vkládá armovací tkanina ze skelných vláken. Tkanina se přitlačí v místech spojů tak, aby se překrývala v šířce nejméně 10 cm. Další vrstva stěrky je nanášena asi po 24 hodinách. Prostupy instalací v izolaci se opatřují chráničkami. Styk izolované plochy a chráničky se vyztuží skelnou tkaninou. Při zatížení izolace tlakovou vodou se otvory opatřují přírubami, které stěrku sevřou z obou stran.

Doba schnutí hotové izolace závisí na vlhkosti a teplotě vzduchu, teplotě podkladu a naneseném množství. Proschnutí trvá podle venkovní teploty asi 2 až 7 dní. Čerstvou hmotu je nutné chránit před rychlým vyschnutím a nepříznivými povětrnostními vlivy. Zpracování se provádí při teplotě vzduchu a podkladu v rozmezí +5 až 30 °C. Některé výrobky obsahují kryoskopická aditiva, což umožňuje práci v zimních podmínkách okolo 0 ºC.

 

Vytvořenou povlakovou izolaci lze trvale zakrýt teprve po dostatečném vyschnutí. Při zakrývání je nutné vyvarovat se bodového a lineárního zatížení, kdy by mohla být při dusání zásypu výkopu izolace mechanicky poškozena. Pro ochranu povlaku jsou proto vhodné např. tepelněizolační desky z extrudovaného polystyrenu, které se pomocí stěrkové hmoty i nalepují, případně geotextilie větší gramáže. V případě odvodnění výkopů je výhodné pro ochranu izolace používat drenážní („nopové“) fólie, nejlépe s kluznou vrstvou a agregovanou geotextilií. Použití konkrétních typů fólií musí výrobcem stěrky výslovně odsouhlaseno, neboť u některých by mohlo dojít k zatlačení nopů do izolace při zasypávání výkopu. Drenážní fólie se na povlak volně zavěšuje (kluznou vrstvou k izolaci), ke konstrukci se přichytí v úrovni terénu pomocí lišty. Spodní okraj fólie se pak napojí na štěrkopískový zásyp drenáže. K zasypání výkopů může dojít až tehdy, je-li izolace dostatečně chráněna před poškozením. Zásyp by měl být u soudržnějších půd vždy odvodněn. Nelze používat hrubý říční štěrk nebo ostrohrannou stavební suť (dokáže prorazit i ochranou vrstvu izolace).

 

Další podmínky aplikace

Bitumenové stěrky nejsou – na rozdíl od minerálních izolačních stěrek – odolné negativnímu tlaku vody. Pokud hrozí, že z rubové strany pronikne voda (vzlínáním, průsakem apod.), musíme před nanášením povlaku problémové partie utěsnit. Pro tyto účely lze obvykle použít minerální izolační stěrku nebo cementovou omítku. Proti vzlínání vlhkosti lze zdivo injektovat vhodným prostředkem nebo je podřezat a vložit izolační pás. Bitumenová hmota na nadměrně vlhkém podkladu by jinak nemusela do požadované míry vyschnout a její adheze k podkladu by mohla být snížena. Obojí by mohlo vést k defektům izolací.

Důležitý je i detail ukončení u terénu, neboť za rub bitumenové stěrky nesmí pronikat voda. Požadovaný přesah izolace zhruba 30 cm nad terén lze zajistit např. pomocí minerální stěrky ochráněné mrazuvzdornou omítkou.

 

Správný návrh izolací vyžaduje pečlivý průzkum, který podrobně zhodnotí všechny podstatné vlivy, zejména hydrofyzikální, geotechnické a popř. korozní. Rubovou izolaci zapuštěných konstrukcí v méně propustných zeminách nestačí dimenzovat jen na zemní vlhkost. Během stavby nejsou obvykle zhutněny zásypy výkopů předepsaným způsobem a prosakující srážková voda působí na izolovanou plochu tlakově. Vhodné je proto svislou izolaci zesílit a vyztužit a vyřešit odvodnění výkopů, resp. doplnit pojistnou drenáž. Časté problémy jsou v městské zástavbě, kdy je voda přiváděna k objektům propustnými zásypy sítí nebo domovních přípojek i ze značných vzdáleností.

 

1) ČSN P 73 0600: Hydroizolace staveb, Základní ustanovení.

2) ČSN P 73 06060: Hydroizolace staveb, Povlakové izolace, Základní ustanovení.

3) Směrnice WTA 4-6-98: Dodatečná izolace stavebních konstrukcí ve styku se zemním tělesem (český překlad).

4) Sborník semináře: Odvodnění stavebních památek, Praha, STOP 2006.

5) Fára, P.: Příklady sanace sklepních prostor proti vlhkosti, Stavební ročenka 2007, Bratislava, JAGA 2006,

6) Fára, P. – Gill, R.: Drenáže jako součást sanace staveb proti vlhkosti, Materiály pro stavbu, č. 5, 2007.

7) Gill, R. – Fára, P.: Svislé drenážní vrstvy pro ochranu spodní stavby, Materiály pro stavbu, č. 5, 2008.

8) Informační materiály výrobců.