Revize ČSN 73 0600 a výklad některých ustanovení této normy – část 1.

Přebírají se nejčastěji normy obsahující metodiku zkoušení hydroizolačních materiálů, převážně asfaltových a umělohmotných pásů a jejich vlastnosti. Technologická pravidla pro navrhování a provádění ochrany proti nežádoucímu působení vody proto zatím určují pouze národní normy.

 

Jak je známo, základní normou je ČSN P 73 0600 spolu s ČSN P 73 0606 a ČSN 73 1901. Normy označené P byly vydány jako předběžné normy určené k ověření. Vzhledem k tomu, že se tedy používají již přes pět let, počítá se s jejich revizí a případným převedením na normální ČSN. Revize by měla proběhnout v nejbližších dvou třech letech, a proto je na místě se ještě před revizí zamyslet nad dosavadním i budoucím uplatněním těchto tzv. ověřovaných norem a nad potřebou aktualizace některých ustanovení.

Je známo, že při téměř každé reklamaci nebo soudním jednání se naráží na tvrzení, která se opírají o znění norem, ale často jen o nepřesný výklad některých ustanovení, odporující někdy i původnímu záměru tvůrců norem. Takové možnosti by měly být v budoucnosti revizí pokud možno minimalizovány.

Je příznačné, že jiné typy výrobků pro hydroizolace staveb, zejména v současné době hojně nabízené tmely a nátěrové hmoty, které nemají tradičně zatím žádný systém hodnocení, se nacházejí od počátku zcela mimo okruh pozornosti normalizačních komisí, takže je tu možnost neomezeného rozletu pro všechny výrobce „lepenek v kýblu“, nátěrových hmot na bázi polyuretanů, polyesterů, asfaltů aj.

Zpracování technologické normy je ovšem z normalizačních řízení to nejsložitější, protože se při tvorbě normy střetávají i protichůdné zájmy výrobců a odběratelů, často chybí rozhodující údaje a většinou není zajištěný výzkum pro jejich objektivní ověření. Proto nastává situace, kdy se rozsáhlé kolektivy odborníků v zahraničí, podporované prosperujícími výrobci, léta dohadují o z aplikačního hlediska bezvýznamné detaily předmětových norem a raději se věnují vylepšování starých a léta používaných zkušebních metod, jejichž používání přinese mj. i finanční podporu jejich zkušebním ústavům [1].

U norem EN z oboru hydroizolací, které se přejímají prakticky bez možnosti nějakého zásahu do jejich znění, zajišťuje většinou z vlastních prostředků téměř veškerou českou agendu s převodem norem TNK 65 Hydroizolace. Taková práce není bohužel příliš lukrativní.

Do značné míry poměry v systému evropských komisí připomínají normalizační činnost směřující kdysi k tvorbě norem RVHP – s nekonečnými dohady o celkem evidentních problémech.

Ani dnes nejde tvorba žádných norem zvláště rychle. Studijní znění revidované ON 73 0550 uveřejnil doc. Kutnar např. již na konferenci Hydroizolace staveb v roce 1989 [5], kdy ještě předpokládal vytvoření jedné normy pro navrhování i skladbu povlaku, a mj. zavedení klasifikace se stručným označením např. V pro druhy vody, I pro typy izolací apod. Teprve po deseti letech, na kongresu Střechy 2000 v Praze, předložil již téměř konečné znění, jak uvedl: „...jako shrnutí poznání v oboru izolací a konstrukcí střech u příležitosti konce milénia.“ Všechny normy byly tedy mnohokrát předloženy veřejnosti k diskusi a připomínkám.

Zákon 71/2000 formuluje právní význam ČSN takto: Česká technická norma poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činnosti nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech [15].

Současný vztah norem k praxi je ovšem zásadně odlišný od doby před rokem 1995. Po dlouhém období, kdy byly normy závazným dokumentem a jejich dodržování bylo striktně vyžadováno, přišla po roce 1990 reakce opačná. Začaly se množit názory, že technické normy, zejména technologického charakteru, jsou něčím, co omezuje podnikatele v oboru stavebnictví, něčím, co je brzdou veškerého pokroku ve stavebnictví a tvůrčí činnosti projektantů, něčím, co případně i svazuje ruce výrobcům při vynalézání nových a zaručeně lepších materiálů. Možná i pro tento názor se již nepodařilo uskutečnit dlouho plánovaný a připravovaný soubor technologických norem, které měly upřesnit všechna základní pravidla pro navrhování a provádění hydroizolací různých typů a snížit rizika nesprávných řešení. Normy od roku 2000 ztratily obecnou závaznost.

Mezitím však nastala možná dosti nepředvídaná situace, kdy nás zaplavily desítky až stovky evropských norem, formulovaných zástupy odborníků nejrůznějších komisí, složených ze zástupců všech členských zemí Evropské unie. V oboru hydroizolací, jak již bylo uvedeno, převážně norem předmětových a zkušebních. Již dnes je v přebíraných normách obsaženo tolik zkušebních metod a parametrů, že se v nich nevyznají ani nejzasvěcenější specialisté – mezitím v běžné praxi zůstávají pro stavebníky jako hlavní materiály jednoduše „fólie“, IPA a další „lepenky“. Zatím je význam nových norem spíše komerční – jako nástroj konkurenčního boje. Aby tyto normy mohly nalézt správné použití ve stavební praxi, musely by se nutně začlenit do nějakých konstrukčních pravidel – technologických norem – to se zatím příliš nedaří [1]. Při jejich tvorbě se evropská normalizace ocitne opět na začátku. Technologické normy nejsou ani v dohledu a je velkou otázkou, zda se na nich vůbec dokáží značně nesourodé a složitě a obtížně vzájemně komunikující komise dohodnout.

Bez velké účasti veřejnosti byly zatím vydány další technologické normy pro sanace staveb a ochranu proti radonu.

Myslím, že není pochyb o tom, že se všechny tyto normy stále používají, a zdá se, že v souvislosti se vzrůstajícím počtem poruch hydroizolací – nyní spíše ochrany spodních staveb – vzrůstá i jejich význam.

Bohužel spíše než při prevenci poruch při přípravě staveb se tyto normy, a to někdy velmi podrobně, probírají při rozhodování o různých vadách a příčinách jejich zavinění, jsou podkladem znaleckých posudků a v každém případě se i soudy ptají vždy v první řadě po doporučení státních norem. Teprve v druhé řadě dochází na nečetné příručky různých výrobců a dodavatelů, technologická pravidla cechů, a již téměř nikdy na odborné publikace.

Nedodržení ustanovení ČSN, ať z důvodu zanedbání nebo neporozumění, je vždy značně přitěžující okolností, a to i v případě, že odkaz na ČSN nebyl začleněn do smlouvy o dílo mezi investorem a dodavatelem prací.

ČSN můžeme považovat za pomoc nebo za nutné zlo, domnívám se však, že je nezbytné jednoznačnými a srozumitelnými předpisy vytyčit hranice různým netechnickým snahám o úsporná řešení za každou cenu a v neposlední řadě i mnoha improvizacím, vycházejícím z nedokonalých nebo nesprávných projektů, kterých vidíme na stavbách víc než dost a které jsou neustále popisovány v řadě publikací [4], zaměřených však spíše na střechy než na hydroizolace staveb.

V oblasti hydroizolací se ovšem vady vyskytovaly vždy častěji než v jiných oborech vzhledem k specifickému poslání a špatně kontrolovatelnému umístění HI konstrukcí.

Normy nemohou být podrobnou příručkou a nahrazovat chybějící odborné vzdělání nedostatečně vyškoleným řemeslníkům tak, jak se o to jejich tvůrci kdysi také snažili. Nutně stručné formulace některých ustanovení by však neměly vést ani k neúmyslným chybám a nedorozuměním.

Je samozřejmě těžké očekávat, že při zahájení stavby podle projektu pro stavební povolení se můžeme dočkat nějakých precizních řešení, stavba by však neměla obsahovat prvky vysloveně chybné. Jen výjimečně se setkáváme s projekty dotaženými do všech detailů, zejména v návrhu hydroizolací, kde nejčastějším řešením je přerušovaná čára s dodatkem „...a musí vyhovovat doporučení norem a výrobců...“.

I proto myslím, že některé statě platných norem by si zasloužily podrobnější výklad. Jsou to zejména ty, které se kupodivu již desetiletí poměrně často chápou nesprávně nebo nepřesně nebo které jsou možná tak málo názorné, že je široká obec projektantů a dodavatelů prostě nebere na vědomí.

 

Možná, že by se někdo mohl právem ptát, z čeho vlastně vycházejí normotvůrci, kteří se nám pokoušejí vnutit pravidla, která údajně ani nikdo nechce? K porozumění současného pojetí ČSN 73 0600 je třeba se ohlédnout za dokumenty, ze kterých současné předpisy vycházely. Z nejstarších období mám pouze předmětové normy, jako nejstarší ČSN 1177-1944 Krytinové lepenky, která obsahovala i základní zkušební metody.

Poznámka: Dodnes rozšířený a často nesprávně používaný název „lepenky“ měl tenkrát svoje opodstatnění, protože se jednalo skutečně o lepenky, lepenky plstěné musely obsahovat alespoň 15 % vlny. Ty se považovaly za nejkvalitnější, a proto sloužily k výrobě asfaltovaných lepenek, které se později „po obou stranách potřely asfaltovým natěradlem“ a vytvořily asfaltovanou lepenku s oboustranným potěrem. Poměrně brzy se však uplatnily i jiné vložky pásů, jako olověné fólie, skutečné plsti apod.

Všechny normy z oboru hydroizolací měly u nás vždy těsnou návaznost na německé DIN, jak ukazuje i reprodukce na obr. 1. Bylo to hlavně proto, že vlastníky firem na výrobu dehtů, asfaltů a lepenek byly většinou německé společnosti, jako Rütgers, Vedag apod., a proto, že podmínky ve stavebnictví byly u nás vždy obdobné jako v sousedním Německu. Jak je vidět, tento stav přetrvává dodnes a základem většiny zkušebních EN, které dobře slouží i k uživení dobře vybavených německých zkušebních ústavů, a také části předmětových norem jsou stále německé DIN. V Německu měly i technologické normy vždy velkou tradici, kromě níže zmíněné DIN 18195 byly v souboru i normy pro střešní konstrukce aj.

Technologické normy mívaly ovšem i jiné státy, např. Velká Británie [11]. I odborné publikace se vždy zabývaly řešením vadných projektů nebo dodávek (obr. 2), někdy vznikajících i jako důsledek nejasných konstrukčních pravidel.

K našim nejstarším předmětovým normám patřila i ČSN 50 3602/1967 Zkoušení krytinových a izolačních materiálů v rolích – dodnes platná a používaná. Již ucelenou normou pro hydroizolace staveb byla velmi dobře zpracovaná ON 73 0550 Izolace proti vodě (Hydroizolace) z roku 1970 [6], která se stala základem mnoha dalších ustanovení a názvosloví, přestože byla zaměřena na hydroizolace v podzemí. Tato norma přispěla například k ustálení základního názvosloví pro druhy HF zatížení, hydroizolační hmoty, konstrukce hydroizolací byly rozděleny na hydroizolační technologie, tj. na definice vrstev a na definice konstrukčních úprav (podklady, stěny, vany aj.). Norma rozlišovala vodu podzemní a vodu podpovrchovou, suspenze a emulze, asfaltované lepenky a asfaltové/vané pásy izolační, definovala hydroizolační soustavu, HI povlak, izolační vrstvu (izolační vložka spolu s příslušným nátěrem izolační hmoty, jednotlivý izolační pás nebo fólie v izolačním povlaku) a další detaily.

Již tenkrát se však některé definice nepodařilo přesně formulovat a určité nedorozumění se táhne dodnes. Například článek 12-02 obsahoval definici vlhkosti takto: „Zemní vlhkost, voda půdní – část podpovrchové vody v půdním profilu bez ohledu na skupenství nevytvářející spojitou hladinu (!!) – veškerý obsah vody volně gravitující s povrchu, vody kapilární a vody adhesní ve všech skupenstvích mezi povrchem území a hladinou podzemní vody.“

Došlo zde k smíšení dvou typů hydrofyzikálního zatížení, vlhkosti a vody půdní – dnes spíše vody gravitační – prosakující (A.11 ČSN 73 0600), které se dodnes nepodařilo beze zbytku ujasnit (viz níže).

Konstrukční principy (kap. 33) však byly definovány tak dokonale, že by mohly téměř beze změny platit i dnes. Norma již správně neuváděla tzv. aktivní sevření hydroizolace, které přesto v povědomí odborníků strašilo ještě dalších dvacet let.

O něco později vznikly další normy, také 73 1901/1975 Navrhování střech (předtím STŘECHY z roku 1973) a ON 73 3300 Provádění střech a v roce 1986 dvě doplňující normy, a to pro spodní stavbu platné ON 73 0606/1986 Izolace asfaltové a ON 73 0607 Izolace z měkčeného polyvinylchloridu a pryží [6, 7], na které se dodnes řada znalců odvolává, i když si to možná někdy ani neuvědomují. Z té doby pochází i rozdělování izolací na tři kategorie podle působení vody, které se uchovalo ještě v ČSN 73 0600 z roku 1994 a mělo praktický význam.

I ON 73 0606 měla některá dodnes aktuální ustanovení.

Na úvod jako příklad uvedu ještě jeden ze základních a dodnes platných požadavků této normy z roku 1986, čl. 40:

Toto znění je dodnes hlavní příčinou vad hydroizolací spodní stavby. Za „pouhých“ dvacet let, co se toto ustanovení táhne všemi normami, se zřejmě ještě řada projektantů nedostala k tomu, aby si toto ustanovení přečetli.

Bylo by možné citovat i další stará a osvědčená ustanovení týkající se ochrany hydroizolací proti poškození, která se dnes již nerespektují, již zčásti zapomenutá doporučení typu spojů – čl. 103 předepisoval pro napojení vodorovné a svislé izolace „zpětný spoj“. Na druhé straně tato norma již připouštěla dosti revoluční koncepci pro plastové izolace (!), a to ochranu HI technickými textiliemi nebo deskami místo moniérek a přizdívek.

U asfaltových izolací byly však textilie povoleny pouze pro II. a III. třídu izolací. Tato ustanovení měla svůj důvod.

Po dlouhotrvajícím řízení, kdy se v komisi a široké veřejnosti diskutovalo o podobě budoucí základní normy, vyšla v roce 1994 ČSN 73 0600, která je dnes již také historií [12]. Znění z roku 1994 bylo tedy po delší přestávce pokračováním ON 73 0606/1986.

Je třeba uvést, že částečnou předlohou ČSN 73 0600 z roku 1994 se v té době stala DIN 18195, tenkrát ve znění ze srpna 1983 [9], poměrně podrobně v deseti dílech stanovující požadavky na materiály, jejich zpracování, požadavky na hydroizolace proti vlhkosti, vodě působící vně stavby, dilatační spáry, prostupy a ochranné vrstvy hydroizolací. Tato DIN, podobně jako ČSN P 73 0600, platí dodnes, stále se v Německu často používá, jak jsme se mohli přesvědčit mj. při jednáních ve Frankfurtu v roce 2000 a podle současných informací (www.dgfm.de/Normung/frames/national/din18195.htm) jsou revidované a současně platné díly 1 až 6 v kruhu stavebních odborníků silně diskutovány. Vzhledem k tomu, že v revidované ČSN 73 0600 z roku 2000 byly některé části předchozí normy upraveny nebo zkráceny, bude třeba se pro úplnost k některým statím ještě vrátit.

Současné znění ČSN P 73 0600 je, jak již bylo uvedeno, v platnosti již přes pět let a počítá se proto s revizí. Těžko však se ji podaří ukončit dříve než za tři čtyři roky. Je proto ještě čas se podívat na některé body, které by mohly být v budoucnu vylepšeny.

 

Jak se neustále potvrzuje ve znalecké praxi [2, 3], některá ustanovení, někdy i jen názvy nebo určité formulace norem, jsou dlouhodobě častou příčinou problémů s následky různé závažnosti. Při výkladu a používání ČSN 73 0600 to jsou zejména:

a) některé nepřesnosti v názvosloví nebo definicích, zejména definici vlhkosti, vad, oprav, vrstvy aj.;

b) vztahy mezi podkladem a HI vrstvou a důsledky směru působení tlaku vody;

c) nejasnosti v pojetí skladby a celkové konstrukce pojistné hydroizolační vrstvy;

d) nepochopení pojmu „hydroizolačně nejnepříznivějšího stavu...“;

e) nejasnosti kolem drenáží a jejich odvodnění;

f) důsledky některých typů namáhání, hlavně mechanického zatížení a ochrany proti poškození;

g) možnosti uplatnění kontrolních mechanismů zabudovaných při stavbě nebo dodatečně, a to v souvislosti s vlastnostmi materiálů a pojistnými systémy;

a další.

 

Tyto statě budou v příštích částech článku posouzeny v souvislosti se zkušeností z jejich uplatnění u různých jednání, posudků i publikovaných závad hydroizolací. Pokud to půjde, bude zmíněn i důvod jejich zařazení do platné ČSN a původní výklad, použitých formulací tak, aby bylo možné v diskusi ujasnit jejich význam pro hydroizolační techniku a případné úpravy normy.

Je ovšem třeba předem podotknout, že ne všechny názory musí být obecně platné a vždy jsou svázány se zkušenostmi z těch typů vad, které se v posledních čtyřiceti letech dostaly do zorného pole autora. Může být proto i mnohem více těch, které ho minuly.

 

1) Bozděch, Z.: Evropské normy a vlastnosti hydroizolačních materiálů. Přednáška. Ve sborníku z konference Roofing of buildings, ČVUT, Brno 2005.

2) Bozděch, Z.: Nová ČSN 73 0600 a vady hydroizolací spodní stavby. STAVBA, II, 1995, č. 3, s. 26–29.

3) Bozděch, Z.: Změny hydrofyzikální expozice podzemní části budov jako příčina hydroizolačních defektů. In: Hydroizolace staveb, ČSVTS DT, Praha 1989, s. 36.

4) Blaich, J.: Poruchy staveb, Jaga group, Bratislava 2001.

5) Kutnar, Z.: Normalizace – Izolace staveb proti vodě podpovrchové. In: Hydroizolace staveb, ČSVTS, Dům techniky Praha, 1989.

6) ON 73 0550 Izolace proti vodě (Hydroizolace), Stavební izolace, n. p., Praha, 1970 (účinnost od 1. 1. 1972, dříve ČSN 73 0550 z 22. 1. 1960).

7) ON 73 0606 Izolace asfaltové. Navrhování a provádění, Stavební izolace, n. p., Praha, 1986.

8) ON 73 0607 Izolace z měkčeného polyvinylchloridu a pryží. Navrhování a provádění, Stavební izolace, n. p., Praha, 1986.

9) DIN 18 195 Bauwerksabdichtungen, Deutsches Institut für Normung, Díly 1 až 10, 1989.

10) Bozděch, Z.: Příčiny selhání hydroizolací pozemních staveb. Materiály pro stavbu, X, 2004, č. 1, s. 30.

11) BSI CP 102:1973 Protection of buildings against water from the ground, British Standards Institution.

12) ČSN 73 0600 Ochrana staveb proti vodě – Hydroizolace – Základní ustanovení, duben 1994.

13) ČSN P 73 0600 Hydroizolace staveb – Základní ustanovení, listopad 2000.

14) ČSN P 73 0606 Hydroizolace staveb – Povlakové hydroizolace – Základní ustanovení, listopad 2000.

15) Ježek, M.: Legislativní požadavky a projektová dokumentace. Ploché střechy, navrhování a sanace, Public History, Praha 2001, s. 380.