Revize ČSN 73 0600 a výklad některých ustanovení této normy – část 2.

Této části normy byla proto při tvorbě ČSN 730600 z roku 2000 i předcházející normy z roku 1994 tradičné věnována velká pozornost. Pozdější praxe a některé změny ve stavebnictví přesto odhalily určité nedostatky.

 

 

Z mnoha v normě uvedených termínů uvedu jen ty, u kterých jsem se setkal s určitým rozporným výkladem. Je třeba poznamenat, že i v úvodu normy použitý termín „zásady“ není zcela v souladu se zněním zákona č. 22/1997 Sb. ve znění zákona č. 71/2000 Sb., který definuje význam ČSN jako „poskytování pravidel, směrnic nebo charakteristik...“. Termín „zásady“ nezná...

 

V odborných textech je poměrně často používaný, není ale již v ČSN 73 0600 v kap. 3 definován. Byl však rozveden v předcházející ČSN 73 0600/94. Zdálo by se, že jeho upřesňování snad ani není třeba, jedná se o běžný pojem.

Označení „podklad“ se vyskytuje až v ČSN 73 1901, určené pro střechy, v ČSN 73 0606 se „podklad“ vyskytuje mimo kapitolu definic (4.5.10). Obvykle se podkladem rozumí plocha, na kterou se hydroizolace (HI) klade a která ji podepírá. Může to být nosná konstrukce – betonová deska , rošt apod., ale i jiná pomocná vrstva hydroizolační konstrukce – termoizolace, parozábrana, drenážní deska, dilatační vrstva apod. Z jiného pohledu se podkladem rozumí plocha, na kterou se HI upevňuje jako první lepením, kotvením nebo jinak. Někdy se však podkladem rozumí také stěna, o kterou se HI opře při působení tlaku vody. Předpisy proto obvykle vyžadovaly hladký povrch této stěny z toho důvodu, že některé HI materiály, zejména klasické asfaltové pásy z oxidovaných asfaltů, se působením déle trvajících napětí, způsobených třeba tlakem vody, plasticky deformují a mohou se vtlačit do kaverny nebo mezery mezi cihlami nevyplněné maltou a poškodit se.

Zřejmě ovšem mohou nastat i situace, kdy se hydroizolace „klade“ na stropní konstrukci odspoda.

Nosná konstrukce nemusí být zcela spojitá. ČSN 73 0600 z dubna 1994 v kap. 7, odst. 7.5 rozdělovala hydroizolační systémy (podobně jako německé DIN a ISO norma z té doby) na:

a) systémy spočívající plnou plochou na podkladu, tj. plnoplošně podepřené (např. povlakové hydroizolace...);

b) systémy podepřené pouze zčásti (např. keramické a betonové krytiny, vrstvy z desek, plechů...);

c) systémy vytvořené přímo z nosných prvků (stěny z vodostavebních betonů...).

 

I v současné době se toto označení používá. EN 504 určuje podmínky pro celoplošně podepřené krytiny z měděného plechu (fully supported), označení se objevuje i jinde. Evropské normy zahrnují například normy pro „podkladní pásy a fólie“ (EN 138), u HI pásů existuje norma pro podkladní pásy pro zdivo (EN 138), podkladem pro skládanou krytinu (underlays for discontinuous roofing) mohou být různé typy tzv. podkladních pásů a fólií.

Podkladem hydroizolace může být tedy, jak ukazují i evropské normy, nejen nosná stavební konstrukce, ale i jiný pás nebo vrstva. Podkladem může však být v některých případech i plocha nacházející se nad hydroizolací v případě, že se hydroizolace upevňuje nebo natírá odspoda na stropní desku nebo jinou konstrukci. Právě v této souvislosti jsem se setkal s výše zmíněným případem překvapivého výkladu „podkladu“ v jednom znaleckém posudku:

V novostavbě došlo při zdění obvodových stěn k přesahu zděné stěny přes obvod základu v úrovni vodorovné desky. Protože zde nebylo možné provést klasický zpětný spoj, svislá hydroizolace byla spojena – ne právě nejvhodněji – s vodorovnou izolací pod touto přečnívající částí stěny, jak ukazuje obr. 1. Hydroizolace je tedy v podseknuté části vedena pod vodorovným spodním lícem zdiva.

Znalecký posudek konstatoval nedodržení normy proto, že hydroizolace není ve smyslu ČSN 73 0600/1994, čl. 7.5 podepřena a důrazně vyžadoval dozdění základu nebo jiné podepření, protože podklad zde neexistuje. To bylo v tomto případě velmi obtížně proveditelné, u některých stěn prakticky nemožné.

Výklad:

Spodní líc konstrukce v uvedeném případu je nepochybně podkladem izolačního povlaku. I když izolaci nenese, podepírá ji proti tlaku vody, který v tomto případě působí zespoda. HI pás není ovšem na tomto líci plnoplošně připevněn. I když se jedná o vcelku výjimečný případ, ukazuje, k jakým závěrům mohou někdy nesprávné výklady normy dovést.

 

Termíny, které se týkají závad hydroizolací a jejich oprav, jsou mimořádně závažné (čl. 3.348 a další) vzhledem k častému výskytu v reklamacích a sporech. Při zadávání znaleckých posudků se obvykle objevují požadavky na posouzení opravitelnosti nebo neopravitelnosti vady určité hydroizolace, nebo zda je možné předmět užívat jako předmět bez vady apod.

Podobně složitá situace vzniká v případě, že jsou smlouvou mezi investorem a dodavatelem stanoveny ne zcela standardní podmínky pro proplacení „zádržného“ ve vazbě na záruky a vady, které se vyskytly právě v době při přejímce stavby, a je nutné definovat stav v době přejímky. Pokud jsou takové podmínky nejasně formulovány, mohou v případě vzniku poruchy hydroizolace prodlužovat spory i na deset a více let, jak jsem se osobně přesvědčil u soudního řízení v letošním roce.

S tím tedy souvisí otázka, co je třeba považovat za vadu a co není vadou hydroizolace, za kterou zodpovídá zhotovitel (§ 645 Občanského zákoníku). O složitosti problému vypovídá citace některých článků Občanského zákoníku:

§ 648:

 

Může být technicky obtížné určit správně druh vady tak, aby byl srozumitelný pro většinou ne příliš odborné soudce, a přitom mohou být důsledky rozhodnutí dosti závažné. Ještě obtížnější může být určení, do jaké míry souvisejí vady konstrukce s případnými vadami materiálů, zejména v oboru hydroizolací, kde existují stovky nedostatečně specifikovaných a prověřených materiálů.

Podle ČSN 73 0600 mluvíme o vadě hydroizolace v těch případech, kdy izolace správně nefunguje proto, že je buď od počátku v něčem nesprávná, někdy již ve stadiu projektu, ale vždy spíše před uvedením do provozu, např. použitím vadného materiálu nebo uplatněním nesprávné technologie pokládání.

Porucha je podle čl. 3.39 spíše jev způsobený následnými vlivy, které působily až po dohotovení hydroizolace a vyvolaly nefunkčnost HI vrstvy, obvykle se projevující výrony vody a zatékáním.

Ať již se jedná o vadu nebo poruchu – rozlišení není tak důležité – z hlediska jejich odstranění je důležité, zda zvolená nebo použitá metoda skutečně opraví vadnou hydroizolaci, nebo ta zůstane vadná a použije se náhradní řešení (viz níže).

Tam, kde je hydroizolace zcela nedostupná a nejsou zabudovány kontrolní prvky a speciální kontrolní metody [16] selhávají, může být definování vady i provedení opravy nemožné. Vada materiálu se definuje ještě obtížněji, protože velmi často není možné ani určit všechny vlivy, kterým je hydroizolace ve stavbě vystavena a které mohly vlastnosti materiálu ovlivnit, nebo naopak zjistit, zda výrobce deklarované parametry vůbec dodržel, protože ty se u většiny organických látek rychle mění. Rychlost stárnutí výrobci neudávají vůbec, takže zpětné určení výchozích vlastností materiálů je možné jen někdy a jen přibližně.

 

Porucha může ohrožovat nejen stavbu, ale i její okolí. Takovým ohrožením okolí vlivem vady izolace koncipované jako ochrana proti proniknutí kapaliny do vnějšího prostředí může být únik agresivní oxidační kapaliny provozu odsíření spalin, ke kterému docházelo v roce 1985 v tlakové plynárně Úžín (obr. 2).

 

Několik příkladů:

 

Podaří-li se u zabudované a obtížně dostupné HI přesně zjistit příčinu poruchy, je někdy možná i oprava hydroizolace. Takový případ nastal v roce 1998 na stavbě v Praze 10, popsané již dříve [17, obr. 13, 14].

Nezodpovědným konáním dělníka, který zarazil do stěny spojovací tyč bednění, vznikl v hydroizolaci z PVC pásu poměrně malý otvor, který však propouštěl značné množství vody, protože byl v místě, kde tlak podzemní vody přesahoval 4 m v. s. Protože se zjistila příčina, bylo možné postupovat bez velkého tápání. Bylo nutné vyhloubit paženou šachtu, odbourat přizdívku, najít průraz a pás opravit. To se podařilo. Jednalo se tedy o opravu odpovídající definici ČSN pro opravu hydroizolace, tj. bez dalších zásahů do hlavní HI vrstvy.

Pro doplnění je třeba podotknout, že u téže stavby se později projevily další a odlišné poruchy s tvrdošíjným zatékáním, jehož příčinu se již nepodařilo najít [17], a proto se přistoupilo ke značně problematickým sanačním postupům, které ovlivnily původní funkci hydroizolace a stěží je bylo možné označit jako „opravu“ (obr. 3).

 

Problematické „opravné“ sanační metody

V praxi se vyskytuje celá řada případů, kdy je oprava velmi obtížná nebo dokonce nemožná, především ve spodní stavbě, podzemních garážích apod. Zhotovitel se pak v takovém případě vzhledem k zárukám chce zbavit zodpovědnosti tvrzením, že vadu snadno opraví. Používají se pak postupy, které poruchy pouze maskují, někdy i poměrně úspěšně, ale neodstraňují. Typickým případem bývá utěsňování průsaků nepřístupnou HI vrstvou tím, že se opakovaně nanáší na vnitřní líc stěny tzv. vodotěsné stěrky, krystalizující nátěry a jiné univerzální „vodotěsné“ látky. Průsaky se objevují v jiných místech, zásahy se opakují, termíny záruk se protahují, firmy se střídají, zodpovědnosti se zamlžují a snahy o nápravu často končí tím, že nikdo neručí za nic.

Příklad viz obr. 5–8. Prosakující betonový strop podzemních garáží byl v místech trhlin odspoda opakovaně utěsňován krystalizační látkou typu Xypex, protože vadná hydroizolace byla položena na nepřístupné stropní desce a pod hydroizolací na desce se hromadila voda. Kombinace krystalizujících nátěrů, několikrát opakovaných, s odvedením vody z horní plochy stropní desky kolem prostupů plechovými záchytnými žlaby dovedlo nakonec sanace k přijatelnému stavu – ovšem s nejistou perspektivou.

V některých případech je ovšem možné zhotovit novou vodotěsnou vanu zevnitř objektu, jedná se však o mimořádně složitou a nákladnou práci, která proto nemusí skončit úspěšně [2]. Příčinou ne zcela úspěšné rekonstrukce této vany byla zřejmě vada ve svařování pásů, zaviněná obtížnými podmínkami při pokládání hydroizolace, zejména všudepřítomnou tlakovou vodou.

 

Oprava střešní hydroizolace

Přístupné povlakové krytiny se v případě, že se podaří zjistit vadné místo, opravují relativně snadno, někdy i jednoduchými záplatami, jindy zesílením i další vrstvou. Zůstane-li původní HI vrstva zachována, dá se mluvit o opravě.

Ne všechny střešní krytiny jsou snadno dostupné a opravitelné. Střechy bývají opatřeny ochrannými pochozími nebo i pojezdnými vrstvami a stav hydroizolace pak není možné posoudit bez složitých zásahů a sond. Takový případ nastal u opravy střechy na budově v zahraničí, kde vlivem přetváření ochranné betonové desky došlo k porušení vodorovné HI na několika místech (obr. 9, 10).

Bylo nutné velmi pracně a se značným rizikem vyřezat desku v místech předpokládaných poškození, nalezené vady opravit a střechu uvést do téměř původního stavu. Zde je přesto možné práci označit jako opravu hydroizolace, ovšem s poměrně rozsáhlou rekonstrukcí ochranné betonové vrstvy a dalších prvků.

 

Rekonstrukce teras

Podobný typ poruch nastává často u teras. V posledních letech se v Praze a okolí, podle dalších informací ve značném rozsahu i na Slovensku, opravují terasy, případně balkony, izolované některými typy silikátových stěrkových izolací, které umožňují v projektech značné zjednodušení a zlevnění HI konstrukcí, bohužel ne vždy s potřebným výsledkem.

Při opravách takových teras se často velmi složitě nahrazují stěrkové hydroizolace některým z klasických typů povlakových izolací. Není zde na místě posuzovat příčiny poruch a správnost zvolených sanačních metod.

Na příkladu z reálné situace můžeme však ukázat, jak složitý může být zvolený postup rekonstrukce. Na obr. 11 je návrh rekonstrukce souvrství s vložením nopové fólie, výměnou termoizolace a novou hydroizolací z asfaltových modifikovaných pásů.

Ve smyslu znění ČSN 73 0600 se tedy jednalo o celkovou rekonstrukci vadné hydroizolace. Pouze kdyby se zesilovaly a upravovaly původní vrstvy stěrky, jak se provádělo v některých jiných budovách, jednalo by se o opravu. Porucha měla svůj původ již v projektu a zvolené technologii.

 

 

 

Články vztahující se k vadám a opravám byly do ČSN 73 0600/1994 a /2000 zařazeny právě v souvislosti se zvýšením jejich významu po roce 1990 [19]. V každém případě je třeba doporučit, aby se nepoužívalo označení oprava obecně, ale vždy s upřesněním konstrukce, ke které se označení vztahuje. Vždy je nutné si uvědomit, zda je posuzován stavební díl jako celek, tj. oprava střechy, oprava bazénu apod., nebo jen hydroizolace.

Při posuzování příčin poruch a možnosti opravy je třeba postupovat velmi obezřetně a zejména investor by měl vyžadovat co nejpřesnější popis navržené sanační technologie a uvážit vždy, jestli je možné zvolený způsob považovat za opravu, vyhovující požadavkům zákona, nebo je třeba přiznat, že je oprava nemožná, a musí se zvolit náhradní řešení, které však obvykle nedosahuje spolehlivosti původního projektu, a žádat i případné kompenzace.

Norma nemůže nahrazovat právní předpisy, měla by však poskytnout co nejlepší odbornou pomoc při pojmenování a specifikaci někdy dosti složitých situací, vyskytujících se v oblasti hydro­izolační techniky, a to v zájmu obou stran.

 

 

Tato kapitola je hlavní částí normy a zahrnuje zásadní požadavky pro návrh takové HI konstrukce, která odolá všem nepříznivým vlivům po celou požadovanou dobu.

Tyto vlivy, označované jako namáhání, zatížení apod., se tradičně dělí do několika kategorií. Norma 73 0600/2000 převzala vcelku původní rozdělení kategorií namáhání (dříve též zatížení) hydroizolací (hydrofyzikální, mechanické, korozní a další – čl. 5.1.1). Rozdělení mechanického namáhání na podskupiny (nízké, střední, vysoké) v ČSN 73 0600 z roku 1994, opírající se o dělení podle DIN, bylo vynecháno. Právě tak již nebylo v normě zachováno rozdělení hydrofyzikálního namáhání na kategorii I, II, III, zavedené normou ON 73 0606 v roce 1986, použité ještě v ČSN 73 0600/1994. S tímto rozdělením na uvedené kategorie, které se poměrně vžilo, se ještě setkáváme. V současné době již ČSN 73 0600 jako základní norma nemůže podrobněji předepisovat pravidla pro dimenzování hydroizolací. Pravidla byla zčásti převedena do ČSN P 73 0606, která obsahuje řadu důležitých pravidel a doporučení. Příloha B této normy se však přes velkou snahu vynaloženou na výběr vhodných skladeb dá již v současné době použít jen omezeně vzhledem k tomu, že některé požadavky již zastaraly.

To pouze úvodem k příští části výkladu zaměřeného na kapitoly spojené s dimenzováním hydroizolací.

 

2) Bozděch, Z.: Nová ČSN 73 0600 a vady hydroizolací spodní stavby. STAVBA, II, 1995, č. 3, s. 26–29.

16) Bozděch, Z.: Zátopové zkoušky a jiné kon­trolní metody. Materiály pro stavbu, XI, 2005, č. 6, s. 44.

17) Bozděch, Z.: Nepřiměřené zatížení hydroizolací pozemních staveb – dokončení 2. části. Materiály pro stavbu, XI, 2005, č. 4, s. 42.

18) Bozděch, Z.: Příčiny selhání hydroizolací pozemních staveb. Materiály pro stavbu, X, 2004, č. 1, s. 30.

19) Bozděch, Z. – Kutnar, Z.: Připravované české technické normy v oboru hydroizolací a termoizolací staveb. Materiály a technologie pro stavbu, IV, 1998, č. 4, s. 62.