Rekonstrukce Muzea sv. Jiří na zámku Konopiště 1997/2003 – část I.

V průběhu rekonstrukčních prací se objevila řada zajímavých zjištění z nedávné i starší doby, která opět potvrdila složitost podobných akcí, často přinášejících i řadu překvapení. Sanační akce nemusí být vždy pouze problémem čistě technickým, ale objevují se i různé otázky etické a estetické, nebo je třeba téměř detektivní pátrání v minulosti.

Příspěvek se zaměřuje na práce související s rekonstrukcí hlavní hydroizolační vrstvy terasy, a to bez nároku na úplnost všech údajů. Posuzuje pravděpodobné příčiny neúspěšnosti některých zásahů.

 

Zámek, původně hrad postavený blízko bývalé tvrze, ztratil kolem roku 1725 definitivně svoji obrannou funkci, a proto se mohly uskutečňovat zásadní přestavby. Přístupné údaje se zmiňují [1] o postavení skleníku v místech dnešní oranžérie pod terasou zámku po roce 1734.  Od té doby došlo k několika zásadním změnám využití prostoru jižní terasy. Úpravy nejsou téměř vůbec zdokumentovány, o patrně nejhodnotnějším řešení barokní terasovité zahrady z poloviny 18. století se nedochovalo nic [2].

Další údaje datují výstavbu klasicistní oranžérie, jejíž střecha prodloužila terasu před jižním průčelím zámku, do roku 1840. Zmiňují se ojedinělé fotografie, které ukazují terasu kolem roce 1894 jako terasu opatřenou pouze jednoduchým trávníkem se dvěma stromy.

Dalším mezníkem bylo období po roce 1887, kdy koupil panství Ferdinand d’Este a začal budovat rodinné sídlo. Mezi jinými úpravami souvisejícími se zrušením všech zemědělských provozů bylo přestavění oranžérie na arcivévodovo svatojiřské muzeum po roce 1895, kdy byla oranžérie obložena kamennými kvádry.

V roce 1913 byla zahradní úprava terasy zásadně odlišná, s hustým porostem keřů a úpravami pro soukromé posezení v zahradě a pravděpodobně odděleným soukromým vstupem.

Po "sarajevském atentátu" byly všechny práce zastaveny. V roce 1921 přešel zámek na Československou republiku a později byl zpřístupněn veřejnosti. Ke stavebním úpravám z doby výstavby oranžérie údaje chybí. Dá se však soudit, že z hlediska ochrany proti vodě nebyla po přestavbě skleníku na oranžérii a oranžérie na galerii provedena žádná zvláštní opatření. Ještě před 1970 byla terasa, resp. její klenby, prostě zasypány zeminou, v neurčené době předtím byly podle zjištění blíže nespecifikovanou sondou opatřeny asfaltovým nátěrem chráněným cihlami. Je zřejmé, že k tomu musely být klenby obnaženy, jakákoliv zmínka však o tom chybí. Z výkresu je zřejmé, že vrstva zeminy nad klenbou byla tlustá přibližně 1,2 m. Jakým způsobem byla tenkrát odváděna prosakující srážková voda, není z výkresů patrné (obr. 2).

Vlhkostní poměry v galerii se musely zřejmě časem zhoršovat v souvislosti s omezenou funkcí vzduchotechniky, určené původně k vytápění oranžérie, a pozdějšími zásahy do režimu odvodnění (obr. 3).

Rekonstrukční práce byly zahájeny poradou účastníků za koordinace zástupce Památkového ústavu Středních Čech a účasti řešitelských a stavebních organizací dne 4. listopadu 1997 na Konopišti [4]. Cílem rekonstrukce bylo snížení vlhkosti na max. 50 % tak, aby mohly být vystaveny i dřevěné a další exponáty.

Přesto, že byla terasa opravována relativně nedlouho předtím, tj. v letech 1970–1974 a pak ještě částečně v roce 1983 a 1989, nebyl vlhkostní stav uvnitř galerie vyhovující. Porada mj. konstatovala, že současné podklady pro stanovení optimálního řešení jsou zatím nedostačující.

 

Přípravy projektu začaly vyhledáváním původní dokumentace z období 1970–1997 a fyzickým průzkumem souvrství terasy a vlhkostního stavu interiéru galerie a souvisejících konstrukcí za účasti odborných pracovišť a expertů z oboru hydroizolací. Práce na terase započaly v roce 1997 sondou později označenou č. 0.

Poznatky z této etapy průzkumu obsahuje expertní posudek z února 1998 [5], kdy byla sonda ještě prodloužena. Rozpory nálezů se zachovanou dokumentací se nepodařilo v zimě 1997/98 objasnit, a proto ještě v projektu pro stavební povolení z roku 1999 nebylo přesně definováno, zda se bude jednat pouze o opravu již nalezené zachovalé asfaltové hydroizolace a úpravu odvodnění, nebo větší rekonstrukci. Zápis z 10. 3. 1998 konstatoval potřebu doplnění průzkumu dalšími sondami. PÚSČ naopak chtěl uzavřít projekt i za cenu návrhu konečného řešení „za pochodu“ při realizaci [3].

Průzkum pokračoval v roce 2000. Požadavky na další sondy byly zakresleny 17. února 2000 s termínem do 25. 2. 2000. Pak byly již v plánu demontážní práce na terase. Zápis: „Po ověření sond bude navržen způsob nové izolace, a to jak protikořenové, tak vodovzdorné...“

Podle zápisu bylo provedeno posouzení sond včetně ukončení a napojení u zábradlí, stěny zámku a kolem šachet dne 25. 2. 2000. (Plánek všech provedených sond bude na obr. a fotografiích v části II.) Rekonstrukce byla dokončena v roce 2002.

Základní informace obsahuje projekt z roku 1999 část B.2.1. [6] navazující na expertní posudek obsahující výsledky průzkumu z roku 1997/98. Průzkum vycházel z roku 1970. Stav a příčiny rekonstrukce z toho roku uvádějí technické zprávy z roku 1970 a 1972 [7, 8]: „...závady a poruchy terasy vzniklé prosakováním vody a terasy až k izolaci klenby. Průsak vody průčelím ukazuje na to, že systém odvodnění zcela nefunguje, je pravděpodobně zanesený. Dešťová voda prosáklá nasypanou zemí nad klenbou prostupuje zdí a chová se jako hladová podzemní voda...

Poznámka: Není uvedeno, co se rozumí „systémem odvodnění“ a čím byl vytvořen „spád terasy“.

  

Projekt 1970 navrhl v principu jednoduchou skladbu, tj. povlakovou hydroizolaci z asfaltového pásu položenou na rovnou plochu mírně skloněnou k balustrádě, odvodněnou do žlabu po obvodu terasy (obr. 3, 6 ). Původní návrh firmy Redivivum doporučoval ochranu této izolace potěrem nebo prefa deskami (viz též níže).

Technická zpráva z roku 1972 uváděla [8]: V roce 1970–71 zahájilo podle původního projektového záměru družstvo STAS rekonstrukci terasy včetně odvodnění a parkové úpravy, přičemž byla rozebrána značná část balustrády na terase. Zůstaly stát pouze žulové pilíře, ostatní části z červeného pískovce (sloupky, madla, trnože a kuželky) byly rozebrány a část zachovalých prvků přenesena na volný terén poblíže zámku. Z celkového počtu 160 ks kuželek zůstalo necelých 30 ks použitelných.

Je zajímavé, že se o pracích mluví ve zprávě jako o devastaci.

 

Při podrobnějším rozboru tehdejší situace se ukazuje, že rekonstrukce balustrády byla předmětem samostatného projektu Středočeského podniku pro konzervaci a obnovu památek [8], který byl objednán až v roce 1972.

Rekonstrukce balustrády tedy zřejmě proběhla až po dokončení rekonstrukce hydroizolace. To byl možná hlavní a skutečný důvod pro vynechání žlábku a změnu směru odvodnění, které zjistil průzkum v roce 1997 až 2001. Nebylo totiž možné definitivně provést obvod hydroizolace terasy a ukončit Sklobit na balustrádě před její rekonstrukcí!

Dříve ani nebyly k dispozici potřebné díly, protože družstvo STAS, jak již bylo zmíněno výše, při demontáži zničilo 130 ks kuželek z celkového počtu 160. Zajímavým detailem je navržený způsob řešení výroby náhradních kuželek z výdusků z přibarvené cementové směsi (!) jako náhrady za kombinaci červeného pískovce a žuly. Uvažovalo se ovšem i o nové výrobě pískovcových kuželek. Nakonec se naštěstí snad podařilo zajistit výrobu kuželek z božanovského pískovce a upustit od dalších zkoušek z tvárné směsi.

Schodišťová část unikla devastaci a počítalo se s rekonstrukcí pomocí RETENOLU (epoxid) a drtě z bývalé balustrády! Podle dnešních znalostí by taková oprava měla asi velmi malou trvanlivost.

Sanační práce uvnitř galerie ve stěnách a podlaze představovaly samostatný problém a nejsou zde proto zahrnuty. Jen je možné se zmínit o nejstarším projektu ing. Balíka z roku 1989, který navrhoval postupovat metodou infuzních chemických clon roztokem TOSIL [9], průzkumu firmy Schomburg z roku 1997, která doporučila svoje nátěry, znamenající odseparování vlhkých konstrukcí, a posudku ing. Sokola a ing. Červenáka z roku 1997, kteří naopak doporučovali vysoušení systémem odvětrávacích mezer a zprovozněním systému teplovzdušného vytápění. Takový rozpor koncepcí bývá v podobných případech sanace vlhkého zdiva obvyklý.

 

Kolem poloviny osmdesátých let se údajně opět zvětšovaly průsaky. Udává se, že místní průsaky se dokonce objevovaly brzy po rekonstrukci, nebyly však takové, aby ohrožovaly funkci muzea. Zásadní byly také poruchy balustrády. Posudek ing. Rineše z roku 1983 [10] obsahuje některé nepřesné údaje. Domnívá se, že terasa má nad klenbou cca 2 m násypových vrstev.

Rineš dále konstatoval, že „došlo k potrhání vrstvy mazaniny podél zábradlí v důsledku nerozdilatování 43 m dlouhého úseku. U nároží došlo k narušení, popř. vytlačení kamenné římsy a mírnému vyklonění pilířů.

Rineš navrhoval „rekonstrukci sběrného systému dešťové vody přilehlého k chodníku po celé délce jižního průčelí (?) a jeho napojení na nové dešťové svody pod římsou (?), zapojit i stávající sběrné jímky...“ aj.

Jeho tvrzení o zavedení odtoků do zásypu se zdá být nepravděpodobné. Pokud by tomu bylo tak, jak uvádí Rineš, muselo by docházet k masivnímu protékání vody klenbami, ne jen vlhnutí. Názor o potrhání izolace asi nebyl správný. Nevíme ovšem vůbec nic o asfaltové vrstvě na povrchu klenby a její vodotěsnosti.

Také Sedláková se v roce 1983 ještě domnívá [11], že pod chodníkem u zábradlí je sběrný kanálek, a navrhuje úpravu obvodu a do něj zavést dešťové svody ze zámku, jejichž průběh nebyl přesně znám. Navrhuje dotáhnout novou izolaci až k římse nehledě k tomu, že je na starém projektu zakreslena.

Navrhuje odstranit násyp pod izolací, a pokud by byl z nevhodného materiálu, nahradit jej nenasákavým násypem (perlit, keramzit). Důvod tohoto návrhu je nejasný – kromě toho perlit ani keramzit nejsou nenasákavé materiály.

 

Dalším mezníkem byl rok 1989

V polovině 80. let se průsaky (?) do muzea zvětšily natolik, že bylo nutné galerii pro veřejnost uzavřít.

Ústní informace ing. Krejčové a ing. Berkové [5] uvádějí, že v roce 1989 „bylo zjištěno, že odtok ze západní šachty byl ukončen asi 1 m od šachty tak, že všechna voda natékala do zemin do i terasy. Důvod nebyl znám, jednalo se možná o důsledek nedokončení prací nebo nedopatření dělníků. Potrubí bylo proto prodlouženo až k západní bráně v tělese silnice – možná ještě dál. Nepodařilo se zjistit, kdy byl zrušen odtok z obvodového žlábku koncipovaný jako chrlič...“

Dnes předpokládáme, že se jednalo o omyl. Tento chrlič (obr. 7) nebyl asi nikdy zhotoven, protože nebyl proveden ani odvodňovací žlábek. Jaká oprava odvodnění nakonec zmírnila průsaky natolik, že v roce 1997 se již po vymalování galerie závady stropu téměř neobjevovaly a jiné poruchy byly jen mírné, nevíme. Stav však nebylo možné považovat za stabilizovaný a vlhkost interiéru byla nevyhovující.