Vady a poruchy vnějších kontaktních zateplovacích systémů

Jednou z příčin těchto problémů je snaha o co nejlevnější systém, která vede k nákupu komponentů, jejichž kvalita nemá s materiály kvalitního ETICS vůbec nic společného. Další častou příčinou je nekvalitní montáž.

Hned na počátku je nutné popsat namáhání, kterým je ETICS na fasádě v průběhu své existence vystaven. Skladba ETICS je narozdíl od klasické omítky na masivním zdivu tvořena tvrdou povrchovou vrstvou omítky na armovací vrstvě, přilepené na měkkém izolantu. Klasické omítky jsou obvykle u podkladu tvrdší a křehčí a směrem k povrchu se používají měkčí, houževnaté materiály. Povrchová napětí, vyvolaná teplotním namáháním, nejsou u klasických omítek tak extrémní jako u povrchu ETICS, protože teplotní průběh je díky teplu vyzařovanému z masivního zdiva podkladu rovnoměrný. Případná povrchová napětí jsou vrstvou omítky snadno přenášena do podkladního zdiva a tam zachycena.

Naproti tomu povrch ETICS na dokonale izolujícím podkladu se vlivem působení slunečního záření rychle vyhřívá (teploty běžně překračují 70 °C) a po zapadnutí slunce se opět rychle ochlazuje, protože podkladem není masivní zdivo, ale izolant s nízkou tepelnou vodivostí a nulovou akumulační schopností. Teplotní rozdíly tak dosahují v zimě až 80 °C. Z toho vyplývá, že i napětí způsobená teplotními rozdíly povrchové vrstvy se přenášejí do izolantu a přes něj do pokladu. Tento jev je znázorněn na obr. 1.

Podle normy ETAG 004, je nutno desky standardního rozměru 50x100 cm lepit po obvodu (tzv. okrajový pás, něm. Randlwurst) a uprostřed desky na 2–3 terče tak, aby po přitlačení desky na podklad bylo přilepeno min. 40 % plochy.

Důležité je zejména přilepení desky po obvodu z toho důvodu, že vlivem teplotního namáhání dochází při ohřevu k rozpínání povrchové vrstvy a prohnutí desky směrem ven a při mrazu naopak ke smrštění povrchu a prohnutí desky směrem dovnitř. Četnost těchto pohybů je dána počtem změn teplot. Není-li deska přilepena pevně po celém obvodu, pohybují se i kraje desky, což způsobí poměrně rychle prokreslení desky armovací vrstvou na povrch. Schéma tohoto jevu je znázorněno na obr. 2. Tyto nerovnosti, které se označují názvem „matracový“ nebo lépe „polštářový“ efekt, nejsou velké, obvykle se jedná o 0,1–0,3 mm a při čelním pohledu na fasádu téměř nejsou patrné. Velmi výrazné jsou však při bočním světle (obr. 3).

 

V uvedeném místě se v systému vyřízla sonda o rozměrech větších, než je rozměr desky. Po sejmutí krycí vrstvy (armovací vrstva s omítkou) je patrné umístění hmoždinek dle tzv. V schématu ve variantě do rohů desek. Ze srovnání umístění hmoždinek a míst prohnutí desek, která vytvářela polštářový efekt na povrchu systému, je zřejmé, že hmoždinky přesně korespondují s vypouklými a pronesenými místy, tzn. že deska je vypouklá v prostoru mezi hmoždinkami a naopak v místě osazení hmoždinky je pevně přitlačena k podkladu.

Po sejmutí izolační desky je patrné nevhodné přilepení desek na terče (obr. 4), v přímém rozporu s předpisem ETAG 004 a zkušenostmi dodavatelů systému.

Z uvedeného vyplývá, že jednou z příčin vzniku polštářového efektu bylo v tomto případě nesprávné přilepení desek, které umožnilo pohyb jejich okrajů vlivem působení teplotních změn. Pokud není izolační deska upevněna po celém obvodě, dochází vlivem teplotních změn k jejímu prohýbání a následně po jedné až dvou zimách ke vzniku polštářového efektu.

Další otázkou je funkčnost nebo nefunkčnost hmoždinek. V uvedeném příkladu jsou hmoždinky umístěny na první pohled správně. Tloušťka izolantu je 10 cm, délka hmoždinky 11,5 cm. Kotevní délka tedy činila teoreticky 1,5 cm, prakticky 2 cm, pokud počítáme se zapuštěním hmoždinky o cca 5 mm pod úroveň izolantu při jejím zaražení. V uvedeném příkladu byla ovšem podkladová vrstva tvořena zdivem z plných cihel, opatřeným vyrovnávací omítkou v tloušťce 20 mm. Z toho vyplývá, že k rozepření kotevní části hmoždinky došlo přesně ve vyrovnávací omítce, tedy nikoli v nosném podkladu. Většinu hmoždinek bylo možné vytáhnout rukou, pouze v místech, kde hmoždinka procházela terčem lepidla, hmoždinky držely. Projektem byly předepsány hmoždinky délky 140 mm, což by bylo dostatečné. Uvedený případ přesně odpovídá stavu, který se objevuje na stavbách v Česku a na Slovensku. Ve snaze o co nejvyšší výdělek a částečně i vlivem od počátku cenově podhodnocených nabídek se stavební firmy chovají tak, jako ve výše uvedeném příkladu. Pro objektivitu je potřebné uvést, že zmíněný příklad nepochází z Česka ani ze Slovenska, ale od našich jižních sousedů z Rakouska.

 

Po důkladném prozkoumání konstrukce a statickém zhodnocení uvedeného příkladu bylo rozhodnuto řešení následujícím postupem:

● Sejmutí celého krycího souvrství.

● Upevnění izolantu pomocí šroubovacích hmoždinek ve statikem předepsaném rastru 50x50 cm. Tyto hmoždinky umožňují zajistit rovnoměrný přítlak po celé ploše a převezmou prakticky veškeré zatížení místo původních hmoždinek a lepicí vrstvy (obr. 5).

● Provedení nové krycí vrstvy včetně omítky.

Úmyslem tohoto příspěvku nebylo vzbuzovat obavy z použití ETICS, pouze upozornit na skutečnost, že příčina poruch obvykle není pouze jedna. Zpravidla se jedná o soubor několika technologických chyb. Časté je i podcenění prvotních projevů vzniku poruch, např. polštářového efektu. Ten se totiž většinou prezentuje jako příliš tence provedená armovací vrstva, což je závada, která má vliv především na životnost systému a je patrná ihned po provedení. Polštářový efekt se naopak ukáže v krátké době po montáži systému, obvykle po první až druhé zimě. Vznik polštářového efektu však není třeba přeceňovat a propadat panice. Měl by signalizovat, že se ve fasádě (ETICS) něco děje a je dobré se těmito jevy včas zabývat.

Abychom předcházeli mnoha již uvedeným problémům, je vhodné zadat realizaci firmě, která má osvědčení a je členem profesního sdružení, což je současně i zárukou toho, že používá systém dodávaný výrobcem a má k dispozici příslušné technické zázemí a know-how.