Difuzně otevřené skladby pasivních dřevostaveb

 

Začátky jsou spojené s osvojením logiky asi nejrozšířenějšího typu fošinkové konstrukce britského původu, vymyšlené původně pro rychlou výstavbu v koloniích britského společenství, která spolu s OSB deskami tvoří vylehčenou racionální statickou strukturu, jež by měla být i levná.

Na stavbách: Kroclov, Březí, Kosoř, Kostomlaty, Hradčany 1 a Zlatníky, které uvádím jako příklad, se od sebe na první pohled fošinkové konstrukce příliš nelišily. Tento typ konstrukce je vymyšlen tak, aby dva lidé mohli dům postavit během několika dnů bez těžké mechanizace, jen s pomocí zařezávací pily a plechových spojek a hřebíků.

Rodinný dům v Kroclově byl v roce 2001 postaven za 2,5 týdne s pomocí 3,5 tesaře, při nákladech 140 tisíc korun za práci (bez materiálu). Proti tomu výstavba domu v Březí trvala déle než dva měsíce, protože se potýkala s řadou problémů, a tak její cena byla vyšší.

Alternativou je opačný přístup – výroba konstrukce na strojích řízených počítačem s přesností na milimetry, tak jak tomu bylo u staveb Hradčany 1 a Kostomlaty. V Kosoři se navíc konstrukce obešla bez většiny ocelových spojovacích prvků, protože strojově byly provedeny i čepy, dlaby a rybinové spoje.

Takováto v hale připravená stavebnice konstrukce z přesných profilů není sice levná, ale je přesná, takže její realizace na stavbě je rychlá, což se projevuje v nižší pracnosti návazných prací a také odpovídá nárokům na plánovanou organizaci výstavby.

 

Problém je v tom, že se u této původně úsporné konstrukce nepočítalo s izolacemi, nebo jen minimálně, a proto se v současné době řeší, jak konstrukci pasivních domů nejsnáze upravit pro potřebnou tloušťku izolace – nejlépe 300–350 mm –, a to bez tepelných mostů.

 

V Kroclově začala realizace rodinného domu na úrovni nízkoenergetického standardu (izolace 180 mm, nosný profil 180x40 mm) a teprve v průběhu výstavby byla původně fošinková konstrukce opláštěna OSB deskami. Až během výstavby byla izolace zesílena mezi dvěma vrstvami latí, vodorovně a diagonálně na vnějším obvodu a jednou vrstvou vodorovných latí na vnitřní straně. Izolace je tak rozdělena na vnitřní část, před parobrzdnou vrstvou – a vnější, za ní, čímž jsou prakticky eliminovány všechny tepelné mosty.

U realizací staveb Březí, Hradčany 1, Kostomlaty a Kosoř vymezují konzolky z OSB desek prostor na uložení izolace mezi nosnou konstrukci a fasádní rošt, což je náročnější na přesnost a pracnost.

 

Elegantním řešením je použít na konstrukci dřevěné I nosníky, které izolaci uzavřou do oddělených komor a které lze vyrobit na míru dle tloušťky použité izolace. Extrémně odlehčená konstrukce je ale náročnější na styčníky spojů a v psychologické rovině také na odvahu investora, aby důvěřoval kvalitě lepených spojů.

 

Na právě projektovaných stavbách pozoruji souboj těchto dvou řešení s nosníky a s fošinkami.

 

Osvědčila se 50–80 mm hluboká instalační mezera před parobrzdou, do které se schová většina instalací. Prostor mezi jednotlivými instalacemi vyplní izolace, nejsnáze stříkaná celulóza, která přeruší tepelné mosty z vnitřní strany obvodové stěny. Rozhodnutí, zda použít I nosníky nebo fošinkovou konstrukci, je do značné míry ovlivněno dovednostmi dostupného dodavatele v místě realizace a nabízenou cenou hrubé stavby. Pokud zvítězí přesná fošinková konstrukce, vracíme se k řešení zesilování izolace přidáváním dvojitého laťového roštu na vnější straně, tak jak tomu bylo i u první stavby v Kroclově.

Někteří investoři při pohledu na moderní dřevostavbu litují toho, že dřevo není na pohled vidět, neboť zmizí v obvodovém plášti. V Tehově byla z těchto důvodů konstrukce přesunuta do interiéru před OSB desku a tvoří ji klasická tesařská konstrukce z hranolů, i když je finančně nákladnější a komplikuje zařizování interiéru. Její výhodou naopak je, že nosníky nepřekážejí, když se jako tepelná izolace stavby mají použít slámové balíky. Motivem k tomu byla i potřeba minimalizovat ekologickou stopu domu.

 

U tzv. přírodní stavby Hradčany 2, byla minimalizace ekologické stopy hlavní prioritou spolu s touhou nechat maximálně působit kouzlo přírodních materiálů. Proto tvoří nosnou konstrukci klády z nehraněné kulatiny, která se prolíná se stěnou z balíků slámy, postavenou z vnitřní strany do jedné roviny se sloupy. Podobný typ staveb se zpravidla realizuje formou vzdělávacích svépomocných workshopů, kde se učí a pracují podobní nadšenci. Kouzlo podobné stavby je v tom, že ji nerealizuje anonymní řada tupě školených řemeslníků, ale konkrétní lidé vytvářející společenství se svými pocity a emocemi, které vkládají do konečného díla. Tento způsob realizace stavby trochu navazuje na tradice stavění na venkově, kdy si pomáhali lidé z celé vesnice. Je to možná i reakce na sílící odsobněnost a uniformitu, vrcholící v architektuře v minimalistických „čistých“, a tedy neosobních formách, kde jako by už stavěl jen jeden autor, a jak vyjádřila svůj pocit jedna investorka, „pěkné, zajímavé, ale ne pro mne, je z toho příliš cítit Savo...“ Ani přírodní stavby nejsou pro každého, ale cesty k pasivnímu standardu jsou různobarevné.

 

Izolační materiály

Na stavbách: Kroclov, Nenačovice a Březí, byla jako tepelná izolace použita minerální vata, která je nejméně problematická s ohledem na požární bezpečnost a dostupnost, ale je zranitelnější, pokud dojde k porušení konstrukce a ke kondenzaci vodních par ve skladbě. Tento problém je výrazně vyšší v našem klimatickém pásmu např. oproti Francii nebo Velké Británii, kde teploty klesají v zimě pod –5 °C jen výjimečně a na krátkou dobu.

Alternativou rohožím z minerální vlny mohou být rohože z dřevité vlny, které byly použity na stavbě v Kostomlatech. Dále mohou být z konopí, lnu nebo v omezené míře z cenově nejnáročnější ovčí vlny, případně z jejich kombinací s různou mírou příměsí dřevního odpadu (např. hoblin) s cílem snížit jejich cenu, ale zachovat tepelněizolační vlastnosti. Tyto materiály s buněčnými strukturami umějí pracovat s kondenzující vlhkostí, a proto vytvářejí bezpečné difuzně otevřené skladby.

Nevýhodou všech vrstvených izolací je pracnost s pečlivým kladením jednotlivých vrstev na sebe, tak aby se spáry vzájemně překrývaly a aby nevznikaly nehomogenní vrstvy s dutinami. Vše velmi závisí na pečlivosti, motivaci a důsledné kontrole technologické kázně.

 

Vrstvenou izolaci lze nahradit foukanou izolací, instalovanou do vymezených komor. K tomu je nejčastěji používána mineralizovaná celulóza, která byla použita na stavbách: Hradčany 1, Kosoř a Zlatníky. Foukáním lze aplikovat i minerální vlákna, ta ale obsahují příměs formaldehydových lepidel.

Foukání izolace je rychlé a spolehlivé pouze tehdy, jestliže jsou dodrženy technologické postupy. U svislých konstrukcí je první podmínkou, aby nedocházelo k sesedání. K tomu je třeba, aby foukaná izolace měla potřebnou hustotu 60–65 kg/m^3. Toho lze dosáhnout vymezením izolace do oddělených komor v konstrukci v objemu, který odpovídá výkonu foukacího zařízení.

Výhodou této technologie je, že na správně připravené stavbě rodinného domu lze celou izolaci provést během jednoho až dvou dnů. Předpokladem úspěchu je fotografické zdokumentování oddělených komor před zaklopením fasádní vrstvou a následná revize termovizní kamerou, která dokáže spolehlivě odhalit místa, kde nebyl správný technologický postup dodržen (v Kosoři byla aplikace izolace provedena velmi pečlivě, a přece byla termovizí objevena jedna opomenutá komora).

Revize termovizní kamerou se ale vyplatí i u všech ostatních izolačních materiálů, protože chyby v izolaci je třeba odstranit včas, nikoli až když se začnou projevovat během provozu. Takové odstraňování vad je vždy nákladné.

Samostatnou kapitolou je provedení izolace slámovými balíky. Tento materiál zatím nelze koupit v žádném velkoskladu, jako např. v Rakousku, ale je třeba si ho zajistit individuálně u konkrétního zemědělce, což se ale nemusí podařit včas a za příznivého počasí, navíc by slámové balíky měly mít hustotu 90 kg/m³ (kdy je optimální l 0,040–0,045 W/mK). Pro některé investory je tento materiál zajímavý především proto, že jeho použití má nejmenší ekologickou stopu ve všech fázích života stavby.

Na závěr je třeba připomenout, proč narůstá obliba izolačních materiálů na bázi živých buněčných struktur a co bude zvyšovat jejich akcie. Je to především hledisko bezpečnosti. Pokud dojde z nějakých důvodů k poruše v konstrukci stavby a ta je následně ohrožena kondenzací vodních par, reaguje buněčná struktura na rozdíly ve vlhkosti tak, že ji rozvádí (dekoncentruje). Rychlejší pohyb par k difuzně otevřenému vnějšímu povrchu snižuje rizika škod vlivem kondenzace.

Parotěsná a plynotěsná vrstva

Klíčové pro pasivní dům je dostat pod kontrolu řízené větrání. To však představuje vytvoření těsné stavby s parametry prověřenými Blowerdoor testem těsnosti na hodnoty 0,6 h^–1 a méně pro PD a alespoň na hodnoty 1,0 h^–1 u NED.

U námi navrhovaných staveb s difuzně otevřeným vnějším povrchem je na opláštění konstrukce z vnitřní strany (nebo blíže k vnitřní straně) použita OSB deska jako konstrukční větrací prvek, který po dotěsnění spár parotěsným tmelem a parotěsnými páskami plní také funkci parobrzdy.

Pro zdárný průběh a dokončení stavby pasivního domu v požadované kvalitě je důležité naplánovat test těsnosti na správou chvíli, tj. před zahájením dokončovacích prací, tzn. organizovat stavbu k celkovému opláštění parotěsnou vrstvou včetně osazení výplní otvorů, prostupů opláštěním (voda, kanalizace, elektro, VZT, světlovody, komín atp.) a vše dotěsnit parotěsným tmelem, páskami a těsnicími tvarovkami.

Skutečnost, že takto navržené konstrukce splňují požadované nároky, prokázaly provedené testy v Březí (0,61 h^–1) – zde byla naměřená hodnota na hraně „díky“ netěsným komínovým dvířkům (vyřešeno přelepením hliníkovou páskou, kterou je třeba vždy po revizi obnovit). V Kostomlatech byla dosažena hodnota 0,31 h^–1, v Kosoři 0,21 h^–1, když byl vnitřní povrch izolace ještě vylepšen latexovým nátěrem.

Ve Zlatníkách byla jako parobrzdná vrstva použita deska Tetra K, která je vyrobena z recyklovaných částí tetrapakových obalů (obr. 9). Výsledná dosažená hodnota testu byla 0,17 h^–1. Výhodou této konstrukční desky je, že se při její výrobě nepoužívá žádné lepidlo, kterého se při použití OSB desek někdy obávají úzkostlivější investoři. Při výrobě desek Tetra K se nejprve nahřátím nataví tenké polyetylenové vrstvy na povrchu papírových částí tetrapakových obalů a následným slisováním vznikne kompaktní a neprodyšný materiál.

Na stavbě Hradčany 2 plní funkci parobrzdy a plynotěsné vrstvy silná (tl. 80–120 mm) hliněná omítka s jutovou výztuží, aplikovaná přímo na slámovou stěnu a přecházející na strop střechy i na podlahu. Z tohoto důvodu bylo třeba omítat i části konstrukčních uzlů konstrukce z nehraněných kuláčů, aby nebyla narušena souvislost této vrstvy, která buď pohltí konstrukci, nebo ji obtéká na odvrácené straně v izolaci. U stavby s extrémní snahou používat pouze přírodní materiály bude i test těsnosti asi velmi napínavý?

Vnější povrch fasády

Vlastnosti vnějšího povrchu fasády rozhodují, zda bude skladba opravdu difuzně otevřená – s co nejlepší schopností nehromadit kondenzované vodní páry a tím neohrožovat vlastnosti izolace i konstrukci. A jestli bude také zároveň chránit proti větru, který při extrémním proudění může výrazně snížit účinnost izolace. Jde o vybalancování protichůdných tendencí, kdy záleží i na tom, jakého charakteru vnějšího povrchu se má dosáhnout.

Nejčastěji bývá požadována fasáda s omítkovým povrchem. Dostupný a spolehlivý je např. heraklitový záklop (Kroclov, Hradčany 1, Březí, Tehov). Izolaci pod záklopem je však třeba uzavřít závětrnou kontaktní textilní fólií, kterou je nutno důkladně slepit ve spojích. Dále je třeba vyztužit fasádu diagonálním řídkým prkenným pobitím, čímž vznikne odvětraná mezera. Pokud je heraklit dobře slepen PUR lepidlem, neměly by na omítce vznikat praskliny, které někdy bývají důsledkem nedodržení technologických postupů. Proto je jistější použít výztuž do omítky (např. rabicové pletivo nebo skelnou síťku).

Od omítky se vyžaduje, aby byla porézní, pružná a trvanlivá. Kvůli těmto požadavkům se jako pojivo do omítky osvědčil vápenný hydrát (Unimalt nebo Multibat), který v sobě propojuje ty lepší vlastnosti vápenných porézních i pevných cementových pojiv i rychlost vyzrávání. Povrch omítky lze v současné době pojmout klasicky hladce, nebo měkce rustikálně v řadě variací.

Během posledních let se objevil staronový materiál – dřevovláknité desky (dále DVD), které jsou obdobou u nás známého materiálu hobra. DVD desky umožňují zjednodušení skladby povrchu fasády – aplikací jednoho prvku se tak dosáhne jednak ztuženého záklopu závětrné vrstvy a dále izolace s difuzně propustným povrchem. Tím také dojde ke zrušení všech tepelných mostů v konstrukci. Souvislá izolační vrstva celého vnějšího povrchu, která plní závětrnou funkci, je zároveň podkladem pro certifikovaný omítkový systém s výztuží o tl. 10 mm. Nic také nebrání tomu, aby byla podkladem i pro obklady s provětranou mezerou, ale také může být podkladem pod HiTech fasádní fólii (Zlatníky).

Dřevostavba má jednu nevýhodu v rovině psychologického vnímání – má totiž pověst nesolidní stavby. Bydlení v lehkém skeletu opláštěném sádrokartonem je u nás spojené s pobytem na chatě a nebo s vestavbou do podkroví a s horší akustikou prostředí, tedy něco se znaménkem mínus nebo nepřijatelné. Tento problém je technicky mnohem snáze řešitelný, než by se zdálo. Jde o to, dostat do domu více masivní hmoty a dodržet (jako v každé jiné stavbě) odstranění hlukových mostů, které se mezi místnostmi nesmí přenášet více, než je přípustné. To s sebou nese hlukový útlum, tepelnou setrvačnost i pocit ze stavby, na jaký jsme zvyklí u stavby zděné, přestože je základní nosná konstrukce ze dřeva.

Od prvního návrhu dřevostavby v Kroclově jsem si toho byl vědom a hledal jsem možnosti, jak sádrokarton použít jen tam, kde je to výhodné, tzn. hlavně u instalačních příček a podhledu stropů nebo u staveb využívaných časově omezeně, a kde je tudíž tepelná setrvačnost nežádoucí. Takto tomu bylo třeba u společenského sálu společnosti Country Life v Nenačovicích, kde přesahy střech a přiměřená velikost oken nedělají problémy s přehříváním v letním období, přestože je zde pouze SDK.

První možností, kam nejsnáze vnést hmotu do dřevostavby, jsou vnitřní příčky a podlahy. I v dřevostavbě mohou být zděné příčky (z vápenopískových, pálených nebo nepálených cihel) a i v dřevostavbách se pod finálním povrchem podlahy osvědčila pěticentimetrová vrstva. Další přidání hmoty do domu se nabízí na vnitřním povrchu obvodového pláště. Po úvahách o přizdívkách, které jsou také možné – v Rakousku na to existují i speciální tvárnice – zatím vždy zvítězila hliněná omítka v síle 30–70 mm, aplikovaná na laťovém roštu nebo rákosovém pletivu. V konečné fázi se nanáší hliněný štuk, který může být probarvený např. podle zvolené barvy jílu a štukového písku, pak může zůstat bez dalšího nátěru barvou. Při dalším malování dojde jen k navlhčení povrchu a znovu k přepracování hladítkem. Povrch vnitřních stěn samozřejmě nemusí být k rozeznání od tradičně vymalované stěny, přitom je ale třeba použít prodyšné barvy na bázi vápna nebo kaseinu, aby zůstaly zachovány příznivé vlastnosti jílu regulujícího vlhkost vnitřního prostředí i schopnost redukce pachů.

Bylo by jistě možné použít i vápenné omítky, ale hliněné jsou svojí pružností optimální do poněkud měkčích dřevostaveb, nehledě na jejich dlouhodobě trvalou recyklovatelnost. Hmotu hliněných omítek stačí vždy jen znovu namočit. Dříve takovou omítku uměli namíchat z místního materiálu v každé vesnici. Chce to jen praktické znalosti a zkušenosti, zdali je do místního materiálu třeba přimíchat více písku nebo jílové složky.

Je jisté, že materiál z výkopových prací ze základů má nejmenší ekologickou stopu, ale pokud chybí investorům odvaha k experimentům, je jednodušší objednat jílový základ s vyzkoušenou recepturou, který je už dnes dostupný, stejně jako možnost objednání a zaškolení místních řemeslníků.

Tím, že se dřevostavba doplní o hmotu v podlahách, příčkách či omítkách na vnitřní straně obvodové stěny, při minimální tloušťce stěny získá i akustické vlastnosti zděné stavby, která pokud má dům přiměřeně velká okna se zastíněním, nepotřebuje pro příjemnou pohodu v domě žádné klimatizační zařízení ani v horkých letních dnech.

  

Mám obavu, že v budoucnu bude dřevostavbám dělat špatnou pověst dosti rozšířená stavební konstrukce, kterou lze přirovnat spíše k časované destrukci nežli k použitelnému systému. Jde o konstrukci, která má na fošinkovém skeletu i vnější opláštění provedeno OSB deskami s přidanou izolací z polystyrénu. Je otázka, co asi udělá kondenzovaná vlhkost v izolaci, když je z vnější strany fasáda omezeně prodyšná. Funkci parobrzdy zde teoreticky na sebe bere vnitřní parotěsná fólie, která vyžaduje extrémně pečlivé provedení lepených spojů a nepoškození při provádění stavby, instalací i během provozu domu, zvláště když fólie může být i těsně pod sádrokartonem. Je vysoce nepravděpodobné, že všichni obyvatelé budou poučeni o chování v takové stavbě, kdy pouhé pověšení obrázku na stěnu (zavrtání hmoždinky do vnitřního pláště skrz zranitelnou fólii) může porušit plyno- a parotěsnou vrstvu a spustit v izolaci kondenzování vlhkosti, která nemá šanci izolační vrstvu dostatečně rychle opustit.

Potřeba dodržování extrémních požadavků na provádění předepsaných technologických postupů není v souladu s realitou na běžných stavbách. Realita je taková, že v polovině aplikací je fólie sice položena, ale nikoli už pospojována, natož napojena na případné další konstrukce tak, aby vytvořila skutečnou souvislou plynotěsnou vrstvu.

Tato praxe se však netýká domů pasivních, u kterých by měl být test těsnosti podmínkou. Ten ukryté vady spolehlivě odhalí. Kombinace kontroly termovizí a testem těsnosti umožňuje prověřit včas vlastnosti staveb a zajistit, aby odpovídaly projektovaným požadavkům.

 

Testy vzduchotěsnosti a termovizní prověrky jsou nutnou (i když ne postačující) podmínkou pro úspěšnou realizaci energeticky úsporného domu v jakékoli úrovni, pasivního zvlášť. Úspěšnost v těchto testech je také, mimo jiné, jistou zárukou obecné kvality stavby a předpokladu její vysoké trvanlivosti, a to jak u staveb zděných, tak zvláště u dřevostaveb. Ostatními obecně známými důvody nutnosti vysoké vzduchotěsnosti zůstávají: minimalizace energetických ztrát nekontrolovanou výměnou vzduchu, účinnost rekuperačních výměníků vzduchotechnických jednotek a zamezení transportu vzdušné vlhkosti do roviny izotermy rosného bodu v konstrukci budovy.

Způsob provedení tzv. hlavní vzduchotěsnicí vrstvy (HVV) je závislý na konstrukci, i když se mnohé způsoby mohou úspěšně prolínat.

U staveb zděných plní funkci HVV zpravidla omítka interiéru. Pak musí být provedena celistvě i v místech, kde obvykle omítka není nutná: pod úrovní podlah, nad SDK podhledy (obr. 7). Častými poruchami jsou průvrty elektrovýbavy do svislých (nelepených) spár zdiva, parapety s otevřenými svislými spárami a neutěsnitelné průchody voštinovým zdivem např. svazky kabelů (obr. 8).

 

Nejen u dřevostaveb, ale podotýkám, že i mnohé zděné stavby jsou ve své střešní konstrukci dřevostavbou, plní funkci HVV často PE folie nebo deskový záklop se sdruženou konstrukční funkcí. PE folie je užita buď jako prostá, volně zavěšená (sponkovaná) na interiérové straně roštu nesoucího izolaci před instalační mezerou a SDK. Tento způsob (výše zmíněný) sloupkové konstrukce s venkovním OSB a kontaktním zateplením PS již nemá krom sloupků v interiéru žádnou pevnou konstrukci, a proto se folie lepí na měkký podklad se spornou kvalitou spoje (obr. 9).

 

Stejná situace je v krovu nad zděnou stavbou. Další způsob použití folie jako HVV je její integrace do panelu dřevostavby. Odpadá zde sice nutnost jejího častého spojování, které je omezeno na spoje mezi panely a výplň stavebních tvorů, ale je téměř znemožněna její oprava při porušení v průběhu stavby, např. elektroinstalací. Rovněž je velmi ztížena kontrola spojů, které jsou často zakryty navazující konstrukcí. V obou dvou případech je časté porušení celistvosti PE folií, a to jak protržením při manipulaci např. s SDK konstrukcí, či při jejím kotvení, tak kvůli elektroinstalaci a nedokonale slepeným spojům (prašnost při lepení).

Jinou formou provedení HVV je užití pevných formátovaných desek, které plní zpravidla funkci ztužující konstrukce stavby. Spojování těchto desek je díky možnosti lepení pod tlakem proti podložce, penetraci spoje a tmelení dilatujících dílců pevné, jasně ohraničené, kontrolovatelné a opravitelné (obr. 10).

 

Rovněž trvanlivost spoje není (proti volné PE folii), v následujících desetiletích životnosti budovy, významně ovlivněna pohybem způsobeným nárazy větru. Tato konstrukce HVV je, jak se zdá z dosavadních výsledků měření vzduchotěsnosti, perspektivnější a spolehlivější. Není výjimkou dosažení hodnoty průvzdušnosti n₅₀ < 0,4h^–1.

Stanovení průvzdušnosti (násobku výměny vzduchu při tlakovém rozdílu 50 Pa, n₅₀ [h^–1]), tzv. Blower Door test, je nutné provádět v době úplného dokončení HVV, jejího napojení na výplně stavebních otvorů, ale zásadně před jejím zakrytím následnými konstrukcemi. Jedině tak lze najít a účinně odstranit defekty těsnosti. Způsobů vyhledávání defektů je hned několik. Od vnímání proudění vzduchu citlivou dlaní zkušeného operátora přes mikroanemometry a kvantifikaci průtoku, stopování inertním značeným dýmem z generátoru, ultrazvuk až ke snímání termovizní technikou ve spojení s manipulací s tlakem v budově. Rovněž je nutné posoudit shodu testu v režimu podtlaku a přetlaku v budově. Značný rozdíl je známkou uvolnění části HVV (obr. 11, 12, 13).

Následný tzv. certifikační test průvzdušnosti (test A viz ČSN EN 13829) po dokončení stavby lze jedině doporučit. Prvotní test (test B, výše zmíněný) se omezuje jen na obálku budovy s vyloučením nedokončených prvků stavby, jako je VZT, odkouření, kanalizace aj. Teprve test A stanoví celkově dosaženou průvzdušnost včetně instalovaných zařízení TZB při jejich pouze provozním uzavření.

Ani ověření účinnosti tepelné obálky pomocí termovizní techniky není nutné omezovat pouze na vyhledávání tepelných mostů na závěr stavby. Opomenutí tepelně izolační výplně mezi konstrukcí lze ověřit již v raném stádiu ihned po zakrytí. Je k tomu ale možno přistoupit pouze za příznivých povětrnostních podmínek, dostatečného teplotního spádu, minimalizace ovlivnění sluncem, větrem a deštěm.