Dřevěné konstrukce v Peru

Lima, hlavní město Peru, bylo založeno Španěly v 16. století. Historické centrum je postaveno ryze španělskými metodami s nezbytnými vlivy a ozdobami arabského původu. Nalézá se zde značné množství staveb s nosnou konstrukcí ze dřeva. Ta je ovšem kryta rákosem a omítkou. Dřevo je možné spatřit jen na stropech, schodištích, oknech a dveřích a na charakteristických balkonech (obr. 1, 2).

  

  

   

Nejčastěji používaným materiálem pro tyto konstrukce bylo dřevo stromu Cedrela angustifolia z čeledi Meliaceae. Španělští dobyvatelé jej začali nazývat cedro (česky cedr). Důvodem byla silná vůně, která připomínala cedr „ze starého světa“ (rod Cedrus). Do stejné čeledi patří i caoba, která byla pro svoji nádhernou kresbu a hlavně pro svoje velmi trvanlivé dřevo, stejně jako cedr, téměř vymýcena. Dřevo tohoto stromu je značně odolné proti biologickému napadení, odolává dokonce i termitům. Pro svoje vlastnosti bylo používáno i ke stavbě lodí.

„Španělské“ konstrukce nahradily v době kolonizace mnoho původních staveb. Dobyvatelé ničili architektonická díla Inků a na jejich základech a z jejich materiálu stavěli ta svoje. Domnívali se, že tak utvrdí svoji nadvládu. Je ale známo mnoho příkladů, kdy indiáni chodili do katolických kostelů jen proto, že byly postaveny na základech jejich chrámů, tzn. na posvátném místě jejich víry.

Říká se, že incké zlato bylo ukradeno a převezeno do Evropy. Nikoliv ovšem všechno. I tento kov byl používán k vyjasnění postavení dobyvatelů. V malé vesničce kousek od Cuzca byl postaven v 17. století kostel, jehož vnitřní výzdoba je asi nejzlatější na světě. Není divu, že se stal jednou z turistických atrakcí. Dřevař zde ale najde i jiné zajímavosti (obr. 3).

  

V současné době se v Limě rozmáhají konstrukce inspirované severoamerickými skeletovými stavbami. Jelikož se toto město nachází v oblasti, kde teploty většinou neklesají pod 12 °C, není třeba řešit izolace a problémy s kondenzací, způsobované velkými teplotními rozdíly exteriéru a interiéru v jiných klimatických podmínkách. Hrozbou by mohlo být zemětřesení, ale jak již bylo prokázáno i v jiných seismicky aktivních oblastech, dřevěné konstrukce mu odolávají velice dobře. Jejich další výhodou je nízká hmotnost vlastní konstrukce. To jsou dva důvody, proč se nyní začínají objevovat dřevěné nástavby na dosud převážně přízemních, příp. jednopatrových domech po celém městě.

Poměrně nízká cena má zase za následek jejich využití v chudších částech. Lima je proslulá svými chudinskými čtvrtěmi, kde si obyvatelstvo staví chýše z čehokoliv, co je po ruce. Zde je třeba podotknout, že okolí města tvoří víceméně poušť. Dřevo tudíž není jednoduše dostupným materiálem. Slumy – chudinské čtvrti – jsou z převážné většiny tvořeny plasty a vlnitými plechy a jejich barevnost je bezkonkurenční. Vláda se snaží o chudé postarat a do mnoha těchto míst je již zavedena pitná voda, elektřina, kanalizace, telefon a jiné „vymoženosti“. Teprve potom se lidé začínají starat také o svá obydlí. a právě zde se naskýtá příležitost pro dřevostavby. Na okraji Limy vznikají dílny, zabývající se stavbou malých, jednoduchých a levných dřevostaveb. V mnoha případech je slovo dílna možná přemrštěné. Tesaři na obrovském tržišti nakoupí potřebný materiál a jakýmkoliv dostupným prostředkem jej dopraví na „tesařskou ulici“. Jako skladiště materiálu, nářadí a nezřídka jako dočasná noclehárna poslouží stan nebo jiný „výrobek“. Zde posléze vzniknou dřevostavby podobné našim zahradním domkům, kam by se některým českým zahrádkářům nevešlo ani všechno zahradnické náčiní. Mohou být předem objednány nebo jsou určeny k přímému prodeji přijíždějícím nebo projíždějícím zájemcům (obr. 4).

   

 

Materiál je velice rozmanitý. Dříve bylo hojně používáno dřevo stromu tornillo (Cedrelinga catenaeformis z čeledi Fabaceae). V současnosti je téměř vykácen a uvažuje se o možnostech jeho pěstování. Zatím musí být nahrazován jinými druhy. V Peru i v ostatních částech Amazonie jsou často objeveny nové dřeviny, u nichž nejsou známy nejen vědecké a obchodní názvy, ale ani jejich vlastnosti. Takový kmen je nejprve pokusně rozřezán na pile, tak se zjistí opracovatelnost a estetické vlastnosti nového materiálu. Metodou pokusu–omylu se následně vyzkoušejí jeho pevnostní vlastnosti. Podle výsledku těchto „testů“ se pak stanoví cena a možné použití. Nakonec dřevo dostane svoje obchodní jméno. Inspirací může být jméno používané mezi místními domorodci, nebo je vymyšleno zcela nové. Tak se stává, že se občas objevují stejná dřeva s rozdílným názvem z různých částí amazonského pralesa. Ani člověk, který se denně pohybuje na dřevařském trhu, nemůže znát jména a charakteristiky všech prodávaných druhů dřevin. O odborných názvech a zkouškách vlastností se vědcům může jenom zdát.

Abychom ale nekřivdili peruánským odborníkům, je nutno podotknout, že například na Lesnické fakultě v Limě (Facultad de Ciencias Forestales, Universidad Nacional Agraria La Molina) se zkoušky provádějí. Nemalou měrou se na sběru informací a dat podílejí studenti ve svých pracích. Také akademici se snaží o propagaci dřevostaveb a ostatním jdou příkladem.Na univerzitní půdě je několik dřevostaveb, z nichž nejkrásnější a konstrukčně nejzajímavější je malá aula zvaná „Octógono“. Posluchárna má lehkou skeletovou konstrukci z tenkých prvků, které jsou kombinovány dle jejich předpokládaného namáhání. Spoje jsou řešeny pomocí kovových prvků (obr. 5, 6).

   

Na kvalitnější a dražší dřevostavby se používá borovice (Pinus Radiata), importovaná z Chile. Dřevo této borovice se používá na stavby realizované v extrémních podmínkách peruánských důlních oblastí, které se většinou nacházejí na náhorních plošinách, kde je nutné počítat s teplotami pod bodem mrazu. Není ale třeba stavět trvalá obydlí, protože horníci se často stěhují za prací. Důlní společnosti objevily výhody mobilních modulů. Nosnou konstrukci každé buňky tvoří panely, podobně jako u našich unimobuněk. Podstatný rozdíl je ale v opláštění. Peruánci dávají přednost profilovanému plechu, a to i na vnitřních stěnách. Mezi plechy je vkládán polystyrén, jako lehká a levná izolace.

 

Přejedemeli z Limy přes kopec (silnice i železnice překonávají Andy ve výšce 4818 m n. m.), dostaneme se z přímořské poušti do oblasti již mnohem více zelené. Kdysi tu byl neproniknutelný prales. Oblast byla vyčleněna vládou pro německé přistěhovalce v polovině 19. století. Dodnes se zde zachovávají německé tradice. Domy mají tyrolský vzhled (alespoň dle tvrzení místních propagačních materiálů), vaří se tu německá a rakouská jídla, při slavnostech oblékají tradiční kroje a tančí polku a v některých rodinách se mluví německy. Nejznámější je městečko Oxapampa.

Zde právě rostl velmi hojně onen americký cedr. Lesy byly téměř vykáceny za účelem zemědělským a také stavitelským. Ve 20. století se místní obyvatelé začali pokoušet o nové zalesňování. Inspirováni svojí domovinou vysévali převážně jehličnaté dřeviny. Ty jsou nyní nahrazovány domácími druhy.

Skeletové stavby jsou v závislosti na době svého vzniku z cedrového, borovicového nebo z jiného dřeva, dovezeného v době nedostatku z níže položeného amazonského pralesa.

Nejstarší dřevěný dům v Oxapampě (a nejspíše i v celém Peru) se před pěti lety málem nedožil jubilejního, stého výročí, protože ho jeho vlastníci chtěli zbourat. Naštěstí se tak nestalo a historický dům byl zachráněn a opraven. Objekt má ukázkově provedenou konstrukční ochranu. Trámy nesoucí konstrukci domu jsou uloženy na sloupech z velice odolného dřeva, pod kterými jsou ještě ploché kameny. Podlaha domu se tak nachází přibližně jeden metr nad zemí (obr. 7, 8).

   

   

Výsledkem této ochrany je, že dům není téměř vůbec napaden dřevokaznými houbami. V některých jeho částech se však objevili termiti. Zatím není jasné, jakým způsobem bude probíhat jejich likvidace.

Druhou významnou stavbou v Oxapampě je kostel Santa Rosa, který byl vysvěcen r. 1940 (obr. 9, 10). Je celý postaven ze dřeva. Jedná se o oboustranně opláštěnou skeletovou stavbu. Převažují zde spoje hřebíkové a spoje s plechovými příložkami. Nosná konstrukce kostela je zřejmě z amerického cedru. Opláštění je různé: v exteriéru je opatřeno ochranným bílým nátěrem, v interiéru je lak transparentní. Dle slov faráře se jedná o jediný kostel, kde se v míru setkávají anděl s ďáblem. Podlaha je totiž vyrobena ze dřeva nazývaného diablo (Podocarpus sp., čeleď Podocarpaceae).

  

     

Poslední dřevostavby v Oxapampě lze považovat za moderní bydlení. Při stavbách jsou využívány nové poznatky z dřevařské praxe jak ze Severní Ameriky, tak z Evropy. Stejné vlivy jsou patrné v jejich architektuře (obr. 11).

 

Neoficiálním dřevařským hlavním městem Peru je Pucallpa. Po řece je sem dopravováno dřevo přímo z pralesa. Břehy řeky jsou obsazeny pilařskými závody. Řeka se tak mimoděk stává mokrým skladem kulatiny. Vzhledem k rozmanitosti druhů dřevin, tvarové pestrosti jejich kmenů a nepředstavitelnému množství jak růstových, tak výrobních vad je výsledkem jejich zpracování značný objem odpadu. V našich krajích bychom spotřebovali většinu odřezků na vytápění. V Pucallpě ale normální teploty neklesají pod 30 °C. Minimální množství je zpracováno na výrobu dřevěného uhlí a ještě méně na vytápění sušáren dýh a pálení cihel. I tito malí spotřebitelé ovšem dokáží znečistit ovzduší celého města. V papírenství, příp. k výrobě kompozitních materiálů je převážná část odpadů nepoužitelná pro nevyzpytatelné množství extraktních látek.

Odřezky se hromadí v okolí pil. Některé skládky jsou vyšší než budovy jejich producentů. Jediným rozumným a ekologicky šetrným způsobem využití větších odřezků je jejich zabudování do obydlí. Zájemcům je tento stavební materiál poskytován většinou zadarmo (obr. 12).

Téměř celá Pucallpa je vystavěna z dřevěných odřezků. Pouze hlavní administrativní budovy na náměstí jsou z betonu, příp. z cihel (obr. 13).

   

     

V těsném sousedství Pucallpy je jezero Yarinacocha. Zde jsou silné indiánské komunity žijící víceméně dle původních zvyků. Jejich tradiční obydlí na břehu jezera jsou postavena na kůlech proto, aby se o stavby nezadržovala voda při přívalových deštích a současně byly chráněny před zvýšenou vodní hladinou. Jako střešní krytina slouží většinou listí, které je celkem spolehlivou ochranou proti dešti i slunečním paprskům. Krátká životnost této specifické střešní krytiny obyvatele domů příliš netrápí, protože nová roste všude kolem a na její položení mají času dost.

Tím je splněn požadavek k tradici. Ve skutečnosti však nestojí jednopokojová obydlí na kůlech, ale na hraněných trámcích z Pucallpy a jsou opláštěna prkny (obr. 14). Původní přístřešky bývaly chráněny před nepohodou pouze přesahem střechy, soukromí indiáni nepotřebovali... Ke spojování dřevěných prvků dříve používali liány, dnes je nejčastějším spojovacím prostředkem drát nebo hřebík.

   

Zvláštní kapitolu peruánského stavitelství představují Andy, kde jsou nejchudší oblasti Peru. Malinké domky jsou postaveny z kamene nebo směsi hlíny a kamení, zřídka z nepálených cihel. Mají šikmou střechu, jejíž krůvek je vyroben z materiálu, který by byl vzhledem ke svým rozměrům podle naší dřevařské terminologie zařazen mezi tyčovinu. Tvarem by však odpovídal palivovému dříví. Krokvičky a vazničky bývaly spojovány koženými pásky, které jsou dnes nahrazovány drátem. Původní krytinou byla tráva, nyní se často setkáme s vlnitým plechem nebo pálenými taškami (prejzy) (obr. 15, 16).

   

     

V horách, kde je půda chudá na živiny, většinu roku je nedostatek vody a v zimě mrzne, nerostou téměř žádné dřeviny. V příznivějších podmínkách je vysazován blahovičník (převážně Eucalyptus globulus, čeleď Myrtaceae), který sice rychle roste a je méně náročný, ale je velmi agresivní a téměř nedovoluje ve svém okolí pěstování jiných rostlin. Navíc jeho dřevo není příliš vhodné na konstrukce pro svoji křehkost a značnou točitost. Přesvědčit potomky Inků, že by bylo vhodnější pěstovat původní rostliny, se zatím nedaří.

Vrátímeli se v historii až k tomuto slavnému indiánskému kmeni, zjistíme, že současný způsob konstrukce krovů se od jejich dob příliš nezměnil. Materiál býval také tyčovinového charakteru a jako střešní krytina sloužila tráva. Předkolumbovští stavitelé vkládali do štítových stěn kameny, které mírně přesahovaly. K nim byly kotveny vodorovné prvky střešní konstrukce. Pozednice byly přeplátovány přes krátké dřevěné prvky uložené na zdech. Proti posunutí byly zajištěny dřevěnými hřeby. Tyto a další historické konstrukční metody byly použity při rekonstrukcích střech na zachovaných indiánských ruinách (obr. 17, 18).

   

    

Horský terén odjakživa nutil lidstvo ke stavbě mostů. Inkové se proslavili svými lanovými mosty ze slámy. Teď jsou většinou ve stejných místech postaveny mosty zavěšené na ocelových lanech a s dřevěnou mostovkou. Pro přemostění menších světlostí jsou používány jednoduché trámové mosty.

     

Ve vysokých horách je chudé obyvatelstvo dosud odkázáno na živé dopravní prostředky. Proto je většina mostních konstrukcí dimenzována na zatížení přibližně odpovídající hmotnosti dvou oslů a jednoho muže – oslovoda (obr. 19).

VERONIKA HUNKOVÁ

 foto archiv autorky