Pojistné hydroizolační vrstvy, jejich význam a kontrola – 1. část

20. 7. 2008

Pojistné hydroizolační (HI) vrstvy mají chránit stavební konstrukci nebo prostředí před vodou v případě poruchy hlavní hydroizolační vrstvy. Taková definice je obsažena v základní čs. normě ČSN P 73 0600 čl. 3.9 a dalších normách a předpisech. Stále se však nestaly běžnou součástí hydroizolačních konstrukcí zejména plochých střech, ačkoliv jejich principy byly u nás formulovány již před rokem 1979.

Jednou z příčin může být i pochybnost, zda a do jaké míry mají nebo mohou tyto hydroizolace ve střechách nahradit porušenou hlavní hydroizolaci, a některé nejasnosti o jejich možné funkci, a to i v jiných hydroizolačních konstrukcích. V některých případech není pojistná HI vrstva dostatečně definována. I když si to většinou plně neuvědomujeme, mohou v takovém případě vzniknout technicky i právně nečekané důsledky. Na některé problémy jsem se snažil upozornit v loňském roce v souvislosti s připravovanou revizí ČSN 73 0600 a počítal jsem s tím, že se k nim bude ještě účelné vrátit [1].Nejednotnost se projevuje například v tom, že někteří čs. autoři pojistné izolace popisují, jiní se o nich nezmiňují.

V zahraniční odborné literatuře se pojistné vrstvy jmenovitě neuvádějí [2, 3, 4].

Ze zmíněných pochybností převažují obavy, že kromě přínosu pro zvýšení bezpečnosti hydroizolací mohou být pojistné HI i nepříznivým prvkem zvyšujícím složitost skladby HI konstrukce a tím i rizika chybného navržení nebo provedení, opatřením znatelně ovlivňujícím náklady na stavbu nebo komplikujícím celkový přístup k posuzování vad a poruch systémů ochrany staveb proti nežádoucímu působení vody. Někdy o jejich existenci investoři ani nevědí. Pozitiva i negativa není snadné správně vyhodnotit také proto, že se nejedná o mezinárodně zavedený standard.

Základní ustanovení a historie

Pojistné hydroizolace byly u nás do roku 1980 vcelku neznámým pojmem. Z. Kutnar až v roce 1979 formuloval potřebu zařazení nové, dříve nedefinované vrstvy takto:

„Škody vyvolané průsaky srážkové vody do podstřeší vedly v 70. letech 20. století k úvahám o nezbytné potřebě zvýšit hydroizolační bezpečnost střešních konstrukcí... uvedené platí dvojnásob o pochůzných střechách či terasách se zahradami, kde byly (vodotěsné izolace) bez destrukčních prací prakticky neopravitelné.“

Definoval pak obecné principy bezpečnosti střech v deseti bodech [5].

Pozn.: V té době se úvahy týkaly především zajištění střech.

Legislativa před rokem 1980

Norma ČSN 73 1901 [6] z roku 1975 uváděla pouze (čl. 27): „Pomocná hydroizolační vrstva – vrstva chránící tepelněizolační vrstvu, popř. i jiné vrstvy proti atmosférické a technologické vlhkosti při provádění.“

Pojistnou vrstvu tato ani stejně stará ON 733300 Provádění střech (1975) neznala. Pojistnou vrstvu nenajdeme ani v ON 73 0550/1970 Hydroizolace [7].

Ve známé příručce od VÚPS Gottwaldov pro ploché střechy z roku 1979 se ve vrstvách pod střešní krytinou uvádí jen parozábrana nebo provizorní hydroizolace jako jediné typy pomocné hydroizolační vrstvy [8]. Teprve v druhém vydání této knihy z roku 1989 se již vyskytuje zatím jen jednoduchá definice pojistné vrstvy, spíše dočasné provizorní vrstvy (s. 30), napojené na střešní vtok, používané převážně u terasových střech.

Současný stav

Na kongresu Ploché střechy v roce 2003 doc. Kutnar znovu jmenoval již zmíněné základní principy pro pojistné HI, z nichž uvádím:

1. Střešní plášť obsahuje dva materiálově rozdílné HI systémy – hlavní a pojistný.

2. Oba, nebo alespoň hlavní HI systém, jsou ve sklonu.

3. Konstrukce střechy umožňuje kontrolu vodotěsnosti hlavního HI systému.

4. Každý z HI systémů je samostatně odvodněn.

Připomenul, že tyto zásady byly uplatněny v roce 1979 v projektu střech na Kongresovém centru v Praze 4, hotelu Praha, později na hotelu Horal v Krkonoších a v dalších stavbách. Některé detaily z té doby jsou na obr. 1 a 2.

Do jaké míry splňovaly tehdy pojistné systémy plánovaný účel, se nedá přesně určit. U Kongresového centra se údajně poruchy nevyskytly, u hotelu Praha se objevily značné průsaky, které však zavinily nespolehlivé pryžové pásy OPTIFOL s množstvím prostupů v terasách.

Po roce 1990 již nacházíme pojistné vrstvy v projektech i technických předpisech pro střechy často a jsou zařazeny do nově přepracovaných čs. norem, vztahujících se k hydroizolacím staveb.

ČSN 73 0600/2000 Hydroizolace staveb – Základní ustanovení

– čl. 3.9: Pojistná hydroizolační vrstva: vrstva chránící stavební konstrukci nebo prostředí před vodou v případě poruchy hlavní hydroizolační vrstvy.

– čl. 5.5: V odůvodněných případech se do hydroizolačních konstrukcí vkládá pojistná hydroizolační vrstva. Pojistná hydroizolační vrstva musí být odvodněna.

– čl. 5.5.2: Hydroizolační systémy a konstrukce se doporučuje navrhovat s kontrolními systémy bezporuchové funkce, zejména v podmínkách tlakové vody.

Pozn.: ČSN 73 0600 z roku 1994 definici pojistné HI vrstvy ještě neobsahovala.

ČSN 73 1901/1999 Navrhování střech

Tato norma podrobně pojednává pojistnou HI vrstvu v odst. 5.4 v osmi článcích. Hned zpočátku upozorňuje, že se „pojistná HI vrstva navrhuje jen v těch případech, kdy je její použití nutné“ (5.4.1).

Další články se týkají odvodnění vrstvy, sklonu, volby vhodného materiálu. Tyto články jsou evidentně zaměřeny na skladby plochých střech s povlakovými a podobnými krytinami jako čl. 5.4.8: „Pojistné hydroizolační povlaky mohou být s obklopujícími konstrukcemi spojeny jen do té míry, aby nedošlo k jejich poškození pohybem konstrukcí“.

Je třeba upozornit na poznámku u čl. 5.4.3 o využití odvodnění pro signalizaci poruchy hlavní HI vrstvy a čl. 5.4.5 „Odtoku vody po pojistné HI vrstvě nemají bránit žádné překážky“.

ČSN P 73 0606/2000 Hydroizolace – Povlakové hydroizolace – Základní ustanovení

Čl. 4.7.2: „Hydroizolační spolehlivost stavebních konstrukcí, zejména při zatížení srážkovou, stékající, prosakující a tlakovou vodou, se doporučuje zvýšit, pokud je to možné a účelné, vložením pojistných hydroizolačních systémů do konstrukcí.“

Pozn.: Pojistné hydroizolační vrstvy musí být odvodněny, odtoku po povrchu pojistné hydroizolační vrstvy nemají bránit překážky.

Všimněme si, že se v ČSN 73 0606 uvádějí všechny kategorie hydrofyzikálního zatížení.

Pozn.: U některých izolací spodní stavby je třeba odlišovat pojistnou vrstvu ve smyslu norem od jiných pojistných opatření, např. dvojité plastové hydroizolace s pojistným a sanačním systémem.

Obr. 1: Napojení hlavní a pojistné vrstvy na atiku

Obr. 2: Odvodnění vytvořené ze dvou litinových vtoků, Obr. 3: Pojistná vrstva v šikmé střeše

JEDNOTLIVÉ TYPY HI KONSTRUKCÍ – PŘÍKLADY

Zkušenosti ukazují, že se v návaznosti na různé typy HI konstrukcí objevují tyto otázky:

a) Podle jakých kritérií postupovat při stanovení „odůvodněného a nutného“ použití pojistné izolace u různých staveb a stavebních dílů?

b) Jak hodnotit vrstvu označovanou jako pojistná HI, ale neodvodněnou?

c) Do jaké míry a jak dlouho může nebo má pojistná HI vrstva chránit vnitřní prostory stavby náhradou za hlavní HI vrstvu?

d) Jaký je dopad na záruky vodotěsnosti izolačních prací?

e) Jak závazný je požadavek na vytvoření signalizace poruchy izolace kombinované s pojistnou HI?

Střechy

I když se zpočátku počítalo s umístěním pojistných HI vrstev nejspíše v ploché střeše, převážně jednoplášťové, v současné době je norma ČSN 73 1901 zařazuje i do dalších konstrukcí.

Šikmé střechy

U šikmých střech krytých skládanou krytinou je známo, že nejsou za všech okolností „vodotěsné“. Vodu pronikající (obvykle v malém množství) bývalo zvykem nechat odpařit v půdním prostoru. Dnes, při intenzivním využití půdních prostor, je většinou nutné ji zachytit a odvést někam, kde nevadí. Je zajímavé, že v roce 1978 při porovnání jedno- a dvouplášťových střech uváděl Z. Kutnar, že „u dvouplášťových střech lze pojistnou vrstvu vytvořit i jiným způsobem (než u jednoplášťových – pozn. aut.), a to buď hydrofobizovaným násypem nebo i běžným násypem nasákavým, u kterého se využije schopnosti pohltit určitá menší množství srážkové vody proniklé do konstrukce...“

Tenkrát se tedy počítalo s umístěním v podlaze půdního prostoru – spodním plášti. Pozdější vývoj nasměroval tuto vrstvu pod krytinu, a to buď těsně pod ni nad nosnou vrstvu pláště, nebo do pláště nad tepelněizolační vrstvu (obr. 3), někdy s označením „třetího pláště“.

(Tab. A2 příklad 3 ČSN 73 1901). Problém je v tom, že uváděné vrstvy, označované jako pojistné, nesplňují jednu z hlavních podmínek definice (viz ČSN 73 0600), a to že mají chránit stavbu při poruše hlavní HI vrstvy, protože tyto vrstvy, těsné obvykle hlavně proti stékající vodě, jsou určeny i pro ochranu před vodou pronikající bezchybnou skládanou krytinou, například při hnaném dešti nebo tvorbě námrazků. Tím se poněkud zpochybňuje definice pojistné vrstvy a nutnosti odvodnění. Jedná se vždy o pojistnou vrstvu (obr. 3), nebo spíše pomocnou, nebo přímo součást krytiny v případě, že je umístěna těsně pod krytinou? V této souvislosti pak mohou při poruchách vznikat spory o nutnosti provedení pojistné vrstvy. Řešení se nechává na iniciativě projektantů, posouzení jeho správnosti pak bohužel často na rozhodnutí soudu.

Příkladem častých sporů řešených soudní cestou bývala například otázka, kdy je pod skládané krytiny, zejména z asfaltových šindelů, bezpodmínečně nutné dávat vodotěsnou vrstvu, a kdy ne [9] (obr. 4).

Vzhledem k tomu, že se šindele přibíjejí těsně na podklad, mohou vznikat pochybnosti o požadovaném funkčním odvodnění této pojistné (pomocné?) vrstvy, které se nikde ani speciálně neřeší.

Obr. 5: Dvouúrovňový vtok vytvořený dvěma tvarovkami, Obr. 6: Řešení vtoku 2003

Obr. 7: Poškození izolace v ohybu tlakem desky

Ploché střechy

Vytvoření pojistné vrstvy bylo původně určeno pro ploché, jednoplášťové a kdysi značně poruchové střechy s tepelněizolační vrstvou a provozní střechy nebo terasy. Dnes se u teras a balkonů objevuje při opravách a rekonstrukcích často požadavek na dodatečné zhotovení pojistné vrstvy (viz příklad níže).

Pro ujasnění se můžeme ještě vrátit k roku 1979:

Napojení na atiku podle obr. 1 bylo v roce 1979 navrženo tak, že se vytvořily u atiky dvě nezávislé izolační vany. Složitý detail může být největší překážkou realizace pojistného systému v běžné ploché střeše, protože konstrukce předsazené desky je technicky obtížná, někdy vzhledem k tvaru střechy nemožná. Norma proto doporučuje i jednodušší řešení kotvením na stěny (ČSN 73 1901 čl. H.4). Další překážkou bývá značná potřebná výška pro umístění souvrství, vyžadující zohlednění již v projektu.

Odvodnění bývalo navrženo dvouúrovňovými vtoky. Zřejmě vzhledem k nedostatku všech odvodňovacích prvků v tehdejší době navrhl Z. Kutnar v roce 1979 pro odvodnění dvě do sebe zasunuté litinové tvarovky o průměru 150 a 125 mm, nebo kombinaci litinové a horní měděné tvarovky. Problémy podobného řešení ukázala nedávná realizace (viz příklad níže).

V současné době používané řešení ukazuje obr. 6, některé příklady uvádí i ČSN 73 1901.

Již jsem zmínil, že v zahraniční literatuře pojistná vrstva nefiguruje. Jako příklad mohu uvést příručku od E. B. Grunaua nebo novější obsáhlou publikaci J. Blaicha. V některých jejich řešeních bychom pojistnou vrstvu očekávali. Takový je Blaichem uváděný případ poruchy HI mechanickým poškozením podle obr. 7 a 8 [10, s. 149]. K fotografii patří dva nákresy, obr. 8 a obr. 9, které upřesňují důvod poškození a možné řešení.

Obr. 8: Chybné řešení, Obr. 9: Správné řešení dle Blaicha

Mechanické poškození se může ovšem vyskytnout jak u hlavní povlakové HI, tak i u parozábrany nebo pojistné vrstvy – tam hlavně působením napětí, vznikajících přetvářením nosné konstrukce. Na to je třeba myslet při výběru materiálu, jak upozorňuje i ČSN 731901 čl. 5.4.6, 5.4.7, 5.4.8. Používané pásy, popř. fólie, uvádí např. M. Novotný [12, s. 93]. Trvale parotěsné spojení některých z nich může být problematické.

Uvedená příčina narušení krytiny v napojení na atiku ovšem není pro nás nijak nová, protože způsobovala poruchy na atikách panelových domů již před 40. lety [8, s. 47].

Z obr. 8 je zřejmé, že střecha měla zásadní vadu v nedilatování atiky a desky, vadu, kterou jsme řešili obvykle dodatečnou dilatací. Je zde také značná podobnost s konstrukcí podle obr. 12 (příklad 2 níže). Ovšem ani po úpravě dle obr. 9 by nemohla vrstva fungovat jako pojistná, protože není těsně napojena na atiku, není odvodněna a vytažená část je nízká.

Obr. 10: Utěsnění dlažby pouze vrstvou tmelu a vložkou v dilatační spáře (Grunau)

Grunau v publikaci o terasách a provozních střechách z roku 1995 pojistné vrstvy nemá [1], přestože skladby, které doporučuje, jsou značně rizikové, podle našich hledisek nevyhovující a spolehlivější řešení by rozhodně vyžadovaly. Pro dosažení nepropustnosti provozních ploch se například často spokojuje pouze s utěsněním dlažby ve spárách (!) – obr. 10.

Některé nedostatky pomůže vystihnout modelová situace:

Příklad 1: Modelová situace u ploché střechy (obr. 11)

Představme si, že je hlavní HI vrstva zhotovena například z kvalitní polymerní fólie, ale místy nedokonale spojené, tedy od počátku vadné. Alternativou může být hlavní HI vrstva asfaltová, kombinovaná s dlažbou, dlažba kladená na tzv. vodotěsné silikátové tmely různé provenience a další.

Pod hlavní HI vrstvou je mimo jiné i tepelná izolace, např. expandovaný polystyren. Někde pod ní vodotěsná vrstva, provedená buď jen jako parozábrana s utěsněním všech prostupů a vytažením na svislé stěny, nebo koncipovaná i jako pojistná HI, tj. ve smyslu norem odvodněná např. do dvouúrovňové vpusti.

Obr. 11: Schéma situace při poruše hydroizolace s neodvodněnou „pojistnou“ vrstvou

Voda může pronikat malými netěsnostmi hlavní HI, zde např. fóliové, léta, plnit bez povšimnutí buď celou vanu vytvořenou parozábranou, nebo při odvodněné, ale málo skloněné hydroizolaci jen její prohlubně, ovlivňovat tepelněizolační vlastnosti a způsobovat korozi materiálu původně vodotěsné, popř. parotěsné, vrstvy. Značně nebezpečná situace nastane při použití tenkých polyetylenových speciálních parozábran, spojených samolepicími páskami, které vzhledem ke složení lepidla nejsou dlouhodobě vodotěsné při styku s tlakovou – zadrženou – vodou. Mohou to být i některé další druhy materiálů, jak je uvádí např. M. Novotný [12], zejména asfaltové nebo jiné samolepicí pásy. Mnohokrát jsme si ověřovali nedostatečnou odolnost samolepicích vrstev proti stárnutí a tlakové (zadržené) vodě.

Obr. 12: Skladba kompaktní střechy s provizorní vrstvou a napojení

Po několika letech dojde k proniknutí zadržené vody pojistnou HI do stropních konstrukcí a ukáže se třeba, že EPS má přes 1000 hmot. % vody, parozábrana je vodou nevratně narušená a oprava velmi problematická.

Začnou spory o záruční podmínky, možnosti opravy a o to, kdy vlastně porucha nastala, zejména v případě, kdy je záruka smlouvou vázána na časový moment vzniku závady. Dokonce, jak jsem již uvedl v minulém roce, je možné se setkat se situací, kdy se dodavatel vymlouvá, že porucha hlavní HI není v podstatě žádnou závadou, protože je zde ještě ochrana druhou – pojistnou HI vrstvou, a není co řešit. V takovém případě bývá domluva těžká...

Příklad 2: Porucha kompaktní střechy s nedokonalou pojistnou vrstvou

Pro rekonstrukci ploché střechy byla pro zvýšení bezpečnosti v náročném klimatickém pásmu navržena skladba, kombinující více „vodotěsných“ vrstev. Mj. i termoizolace z pěnového skla, utěsněné předpisově asfaltovou zálivkou. Skladba hydroizolačního souvrství odpovídala v podstatě tzv. kompaktní střeše s tepelnou izolací z pěnového skla, popisované Chaloupkou [11] (obr. 12).

Předpokládalo se, že případnou poruchu hlavní HI vrstvy zachytí jako první tepelněizolační vrstva utěsněná zálivkou, případně až provizorní vrstva na nosné konstrukci s pojistnou funkcí. Vložení potěru mezi HI povlak a zalitou termoizolaci, jak bylo uvedeno v některých výkresech projektu, by však zčásti umožnilo vodorovný pohyb vody a rušilo kompaktnost vrstev. Termoizolace přitom jako „pojistná vrstva“ není odvodněna, voda by se tlačila k obvodu.

Vlivem nadměrného klimatického zatížení však došlo brzy po rekonstrukci k místnímu zatékání. Při opravě, navazující poměrně brzy na dokončení rekonstrukce, se ukázaly nečekané příčiny závady hydroizolace. Došlo k mechanickému porušení některých napojení hlavní HI na atiky a na prostupující konstrukce, a to hranami betonové desky – jejími pohyby a tlaky – výhradně po obvodu HI povlaku (obr. 13, 14). V celistvé ploše zůstal systém bez poruch. Voda pronikající poruchami (ve velmi malém množství) prošla spárami podél svislých konstrukcí, protože pravděpodobně skleněné desky nebyly a ani nemohly být v napojení na stěny a prostupy plně vodotěsné, tj. ve stupni proti zadržené tlakové vodě.

Obr. 13: Poškození HI v ohybu tlakem desky

Potvrdilo se, že když není provizorní krytina do všech důsledků navržena jako pojistná hydroizolace, tj. jako vrstva, která může zachytit a odvést vodu i sama o sobě, není možné spoléhat na její pojistnou účinnost v nečekaných případech, kdy se projeví chování konstrukcí neobvyklé v našich klimatických podmínkách.

Příklad 3: Pojistná vrstva v terasách a dodatečné vložení pojistné vrstvy (obr. 15)

Nedávná rekonstrukce teras na novém sídlišti v Praze opět ukázala problémy teras a pojistných vrstev i jiných vodorovných hydroizolačních konstrukcí. Vzhledem k složitosti a počtu poruch se opravovaly téměř všechny terasy, a to i opakovaně. Zde zmíním pouze terasy, kde se jednalo o selhání systému z vodotěsných tmelů, někde v kombinaci s korozí TiZn, a nedařilo se řešit pojistné vrstvy. Ve spěchu, který obvykle provází opravy, nebyl čas na důkladný průzkum všech detailů, který by opravy usnadnil.

Postup opravy:

Obr. 16: Promáčené stěny v interiéru – pronikání vody od teras

Vady se projevovaly hlavně vnikáním vody do obvodových stěn, mokrými plochami u podlahy zejména v blízkosti dveří na terasu nebo u některých bytů i promáčením velkých ploch stěn v blízkosti svislých částí odtoků vody z teras, někde i stékáním vody po sklech oken.

Sondy ukázaly vadné napojení vodotěsných tmelů na límce plastových vpustí, poškozené nebo nevhodné napojení izolace na svislé stěny atik a stěn, vady v tloušťce tmelů aj. (obr. 16, 17).

Obr. 18: Návrh opravy z r. 2001 – rekonstrukce terasy tvarovkou

Protože se předpokládalo, že pozorované průsaky jsou zaviněny hlavně vadami horních teras, které nebyly kryty podlahou další terasy nad nimi, soustředila se pozornost nejdříve na ně.

Znalecké doporučení – spíše pouze náčrt (obr. 18) – navrhlo odstranění stávajícího souvrství a rekonstrukci na klasickou povlakovou hydroizolaci zahrnující i pojistnou vrstvu. Protože byl pro pojistnou vrstvu doporučen modifikovaný asfaltový pás, byla pro napojení natavením navržena měděná tvarovka, vsazená do stávajícího potrubí. Pro odvodnění hlavní PVC hydroizolace pak plastová PVC nálevka, ručně zhotovená snad přímo na místě podle obr. 19.

Obr. 19: Návrh odvodnění při rekonstrukci měděnou a plastovou tvarovkou

Obr. 21: Vybouraná improvizovaná plastová tvarovka

Při realizaci návrhu se objevily nečekané potíže.

Navržené ručně vyrobené měděné vtoky nezajistily dostatečnou těsnost napojení na odpadní potrubí, kde se mohla hromadit voda a zpětně vnikat pod izolaci, protože trubky byly vedené i vodorovně v konstrukci terasy. Průměr otvorů původních vpustí byl malý, takže po zasunutí měděné vpusti s nepravidelným tvarem nálevky do konce potrubí bylo obtížné, a někde nemožné, do ní zasunout další plastovou vpusť. Měděné plechy se při natavování deformovaly.

Druhou překážkou byly nedostatečné konstrukční výšky. Přes veškerou snahu se nepodařilo vždy vtěsnat dvouvrstvou hydroizolaci a dlažbu do výšky, která byla k dispozici, a vznikala tak místa s příliš těsným položením hlavní HI na pojistnou, někde vycházelo napojení nad přípustnou úroveň, především u rámů dveří na terasu (obr. 20), a to i při použití nedostatečného sklonu.

Později se ukázalo, a to i u jiných teras, že usazení rámů nebylo ani v jednom patře vždy stejné a v jednotné výšce.

Značnou část těchto teras bylo nutné rekonstruovat ještě jednou. U některých typů bylo nutné pojistnou vrstvu po přepracování podlah vypustit. Stav vpustí z první rekonstrukce je na obr. 21 a 22.

Z různých důvodů byly ověřeny i varianty s oběma vrstvami z asfaltových pásů, v tomto případě se problémy s tloušťkou, napojením aj. ještě zvětšily. Vznikly závady s vypálením polystyrenových obkladů i s napojením pásů pod polystyrenové zateplení, takže se pak řešení vrátilo k PVC izolaci.

Obr. 22: Nepodařené napojení asfaltových pásů na rámy dveří

Vyskytlo se i kuriózní zjištění. U některých bytů nebylo totiž možné ani výměnou vtoků, ani nejpodrobnějším zkoumáním zjistit příčiny provlhání příček u obvodových stěn.

Nakonec se vcelku náhodou zjistilo, že promáčení zdí podél svodů nebylo zřejmě způsobeno netěsností horních vpustí, ale perforací svislého odpadního plastového potrubí, vedeného v tzv. žiletkách, tj. zděných sloupcích mezi díly teras (obr. 23, 24). Při upevňování polystyrenového obkladu pomocí hmoždinek na obvodové stěny po navrtání obkladu a zdiva pronikly někdy hmoždinky až dovnitř trubky svodu, ze kterého pak vytékala voda do zdiva. Takovou poruchu by nebyla ovšem schopna zachytit žádná pojistná izolace.

Z celého průběhu oprav vyplynulo, že opravy teras zůstávají stálým problémem též proto, že je možné značný počet vodotěsných, konstrukčních i tepelněizolačních vrstev mnoha způsoby kombinovat a výběr optimálního řešení je obtížný a dodavatelé se v něm obtížně orientují.

ZÁVIŠ BOZDĚCH

foto autor

Literatura:

1) Bozděch, Z.: Revize ČSN 73 0600 a výklad některých ustanovení této normy – část 7, Materiály pro stavbu, 13, č. 7, 2007.

2) Grunau, E. B.: Abdichtung von Parkdecks, Balkonen und Terassen. EXPERTVERLAG 1995.

3) Příručka hydroizolace a termoizolace Italiana Membrane, české vydání Bohemia Membrane 1996.

4) Vodotěsné izolace. Siplast S.A. Praha 6, české vydání bez data – asi 1995.

5) Kutnar, Z.: Pojistné hydrozolační vrstvy v plochých střechách, In: Sborník přednášek z kongresu STŘECHY 2003, s. 73.

6) ČSN 73 1901/1975 Navrhování střech.

7) ON 73 0550 Provádění střech.

8) Koželuha, J. a kol.: Střechy s povlakovými krytinami. První vydání, SNTL, Praha 1979.

9) Bozděch, Z.: Ještě několik poznámek k asfaltovým šindelům, STŘECHY 11/2006, s. 36.

10) Blaich, J: Poruchy staveb, JAGA GROUP, Bratislava 2001.

11) Chaloupka, K.: Komplaktní ploché střechy, Střechy 3/2005, s. 62.

12) Novotný, M – Misar, I.: Ploché střechy, GRADA PUBLISHING, Praha 2003.

Ing. Záviš Bozděch (*1929)

absolvoval VŠCHT Praha. Od roku 1962 pracoval ve výrobě a výzkumu asfaltových materiálů (JCP Štúrovo, VVÚ pozemního stavitelství Praha, VÚPS Praha). Od roku 1978 působí v oboru hydroizolačních konstrukcí staveb a posuzování hydroizolačních materiálů.