Pojistné hydroizolační vrstvy, jejich význam a kontrola – 2. část Pojistná opatření v jiných částech staveb

Přesto by měl být základní princip izolace označované jako pojistná totožný. Hlavní HI vrstva, umístěná nejblíže k působení vody, tj. obvykle k terénu, by měla být doplněna v pořadí další nezávislou vrstvou, která by ochránila interiér při poruše hlavní HI. Voda by neměla působit na pojistnou HI trvale a porucha by měla být včas indikována. Další požadavky, tj. na sklon pojistné HI a na odvodnění, již vždy splnitelné nejsou, protože odvodnění i sklon se nevyskytují často ani u hlavní HI.

Určitou podobnost se střechami bychom mohli najít spíše u izolací nádrží, zejména pokud jsou umístěny uvnitř budov jako domácí bazény.

 

Představují specifickou skupinu konstrukcí, kde působí voda převážně ve směru gravitace, obdobně jako ve střechách. Poruchy mohou mít závažné důsledky. O jejich příčinách by se dalo napsat mnoho. Nejčastěji se vyskytují nedostatky ve vzájemném natavení asfaltových pásů, porušení plastových fólií, neodborném použití vodotěsných tmelů, vznikají i poruchy přetvářením konstrukcí. Vady se vyskytují i v projektech. Problémy může působit i plocha kolem bazénu (obr. 1), odvodňovací žlábky, někdy dokonce tlaková voda působící vně bazénu. Bazény občas nejsou dostatečně zabezpečeny. Setkal jsem se s případem vnikání podzemní tlakové vody do ještě prázdného bazénu s hotovou izolací.

Zejména u domácích bazénů si projektant někdy dostatečně neuvědomí, že i ochozy kolem bazénu představují mokrý provoz, a hydroizolace pak jako celek odvádějí vodu jinam. To jsme zjišťovali například u bazénu v Praze 4, kde docházelo k průsakům do nižších podlaží nebo sousedních prostor [17].

Tam, kde nemá bazén samostatnou hydroizolaci a jeho vodotěsnost se poruší, může voda složitě putovat celou konstrukcí domu, hromadit se na vodorovné izolaci stavby na základové desce. Situace se zhoršuje při vodopropustné konstrukci budovy. Například u trvalých průsaků v okolí bazénu rodinného domu v Průhonicích nebylo ani možné spolehlivě zjistit jejich původ, protože celá stavba byla propojena drenážními vrstvami, vytvořenými ve stěnách deskami Velox. Nepodařilo se to ani několik měsíců trvajícím pozorováním, sondami, značkováním a analýzami vody. Ta se neustále vyskytovala v podlahách místností sousedících s bazénem.

Každý bazén by měl být proto pojištěn alespoň základní vanou samostatnou pro bazén (!), s indikací netěsnosti, a to vždy v tom případě, že je umístěn výše než některé části budovy, a pokud možno i tam, kde spočívá dnem na vodorovné izolaci spodní stavby. Nepříjemné důsledky může mít totiž i nezjištěný trvalý průsak do terénu pod stavbou nebo v okolí.

Speciálním případem byl kdysi okrasný bazén kašny (obr. 2). Izolaci tvořil nekvalitní „vodotěsný tmel“, pojistnou izolaci PVC fólie. Tmel propouštěl vodu, takže se pojistná vanička plnila vodou a máčela dlažbu odspoda. (Blíže viz [18].)

Rodinný dům v Praze-Podolí byl postaven na základech, které měly být původně použity pro jiný dům. Nebylo proto zcela jasné, jak minulý majitel pozemku zajistil hydroizolaci rozestavěného suterénu, kam byl umístěn i bazén. Po dokončení stavby se ukázalo, že všechny stěny u základů jsou mokré. V podlahách byla zjištěna zadržená voda.

Zjistilo se, že před delší dobou došlo k havárii a úniku vody z bazénu.

Vzhledem k tomu, že bazén neměl izolaci oddělenou od vodorovné izolace domu, bylo pravděpodobné, že se voda z bazénu dostala na izolaci, kde se zadržela – v podlaze. Jenže v přední části domu byly ještě velmi mokré stěny, i když byly položené výš než suterén s bazénem, a pravděpodobně protékalo i schodiště k domu (obr. 4 a 5). Nebylo možné vzájemně rozlišit tyto pravděpodobné poruchy a musela být naplánována kompletní rekonstrukce celé izolace spodní stavby...

Výskyt mnoha možných variant umístění a provedení hydroizolací ve spodní stavbě brání formulaci nějakých jednotných pravidel pro navržení a provedení pojistné hydroizolace tak, jak ji definuje ČSN 73 0600. Některá používaná opatření jsou proto spíše zdokonalením hlavní HI, jako v případě zdvojené plastové hydroizolace [19].

Ani doplnění skladby systémem drenáží nemá charakter zřízení pojistné vrstvy ve smyslu definice norem, protože plošná drenáž ovlivňuje zatížení vodou trvale a nechrání konstrukci, ale hlavní HI. Jindy se kombinuje více vrstev, jako vodotěsné stěny a povlakové nebo jiné izolace. Taková kombinace byla podle údajů dodavatele použita v hydroizolacích stavby Sazka Arény – bentonitový systém VOLTEX byl podle projektu doplněn o konstrukci z vodostavebního betonu a systém drenáží. Dobře přístupné pracovní spáry byly údajně ošetřeny bentonitovými pásky Waterstop. Do nepřístupných pracovních spár – zejména ve smršťovacích pasech – byly v předstihu osazeny injektážní hadičky, které byly po ukončení procesu smršťování betonu zainjektovány polyuretanovou injektážní směsí. Toto poněkud nepřehledné řešení není dobře možné označovat jako pojistné řešení k HI VOLTEX.

 

Používají se i různá nouzová opatření. Třeba při malé, ale dlouhodobě působící netěsnosti může improvizované odvodnění určitých míst někdy i odstranit hlavní problémy (viz obr. 16). Nejedná se ovšem v žádném případě o skutečnou opravu izolace! Následující příklad zahrnuje více typických vad a situací.

Složitost tohoto problému potvrzuje již to, že ačkoliv vznikl v roce 1997, byl předmětem několika znaleckých posudků a opakovaně se již soudně projednával, není dodnes zcela uzavřen.

Je zde možné demonstrovat zanedbání několika důležitých principů, marné snahy o realizaci pojistné vrstvy ve stavbě zatížené zadrženou tlakovou vodou a bezradnost při rozhodování o příčině poruchy, přestože byla vcelku přesvědčivě prokázána. Přitom důležitou roli hrála právě nedokonalá pojistná hydroizolace.

 

Tuto izolaci měl jistit ještě další systém, a to utěsněná stěna z betonových panelů v suterénu i podél rampy, ve sjezdu ovšem proti stékající vodě v nesprávném, obráceném pořadí!

Bez podrobností je možné tvrdit, že použití těsnicích pásků Hydrotite (které nahradily původně navržené pásky SIKA) neumožnilo trvale utěsnit spáry mezi panely z více příčin, mj. i proto, že pásky těsní jen ve vlhkém prostředí, a pojistná izolace měla být správně suchá.

Typ poruch a opatření: K zatékání – později k opakovaným výronům vody do suterénu v několika místech v zadní stěně garáže – došlo již před kolaudací. V době průzkumu v roce 2005 se jednalo také o masivní průsaky kapalné vody v řadě míst, zejména podél žlábku ve vratech garáže, spárou u podlahy, svislou konstrukční mezerou mezi panely rampy (obr. 8) a spodní stavby, někde i spárami pod a mezi panely.

 

Jako obvykle se při časové tísni střídaly stížnosti stavebníka s výmluvami dodavatele, který zpochybňoval a zlehčoval evidentní výskyt poruch. Průsaky „opravoval“ různými vodotěsnými nátěry na vnitřním líci stěn.

Hlavní vina byla později přičítána nepředpisovému provedení spojení vodorovné a svislé izolace bez tzv. zpětného spoje, aniž by bylo dokázáno, že právě v tomto detailu je kritická netěsnost. Spory se však soustředily právě na tento detail...

Poruchy, jak se často stává, byly v dokumentaci chybně označovány i jako „pronikání vlhkosti“ – na to jsem upozorňoval již mnohokrát.

Funkce pojistné vrstvy: Pojistná vrstva zde ztížila zodpovězení hlavních otázek zadání, aniž by jakkoliv přispěla k zadržení vnikání vody do stavby. Zamlžila určení přesné doby vzniku poruchy, která byla rozhodující pro záruku i posouzení případné úspěšnosti opravy – improvizované ucpávání průsaků na vnitřní straně není možné ani náhodou považovat za opravu.

V jednom místě byla sice provedena nějaká blíže neurčená oprava i na odkryté izolaci zvenku, ale zřejmě bez účinku na likvidaci průsaků, jak ukázala zátopová zkouška, která prokázala netěsnost právě v těch místech.

To umožnilo lépe naplánovat sondu a zátopovou zkoušku obarvenou vodou, která nakonec potvrdila, že existuje porucha hlavní hydroizolace někde na zadní stěně sjezdu, tedy pod terénem zahrady v místech, kde se již před osmi lety opravovalo. Obarvená voda z vykopané jímky začala ihned po naplnění jímky prosakovat stejnými místy, kde se objevovaly průsaky již dříve, a to cca 40 cm nad podlahou (obr. 13, 14).

Závěrem je možné konstatovat, že pojistná stěna neměla žádnou šanci zachytit vodu pronikající z poruchy. Vodotěsnost stěny byla jen taková, že udržela určitou dobu vodu za vnějším lícem, do výšky cca 40 cm. „Pojistná stěna“ však zkreslila průběh poruch natolik, že se řadu let nepodařilo příčiny postihnout, a jen zvýšila pracnost a náklady na stavbu. Zdá se dokonce, že suterén mohl být jednoduše odvodněn do kanalizace.

 

Norma ČSN 73 1901 doporučuje při volbě materiálu přihlížet k dalším možným funkcím této vrstvy, a to zejména při jejím použití i jako provizorní ochrany před dokončením střechy, kdy může být předem neurčenou dobu vystavena povětrnosti, nebo jako parotěsná s dalšími požadavky. Zde ovšem nastupuje další faktor – potřeba kompromisu mezi nutným a přijatelným řešením.

Je pochopitelné, že se může stěží podařit projektantovi prosadit, aby byla hlavní i pojistná vrstva navržena se stejnou korozní i mechanickou odolností, trvanlivostí apod., tzn. ve stejné ceně jako hlavní, protože se jedná o skrytý díl a svou roli hraje i nepopulární upozorňování na možnost výskytu poruch.

Již jsem uvedl, že nezjištěná a jen dočasně skrytá porucha může být pro stavbu větším nebezpečím než zjištěná a včas opravená. Systém indikující vniknutí vody do nežádoucích míst by měl být řešen již v projektu, protože se musí vytvořit včas, v době, kdy jsou konstrukce dobře dostupné. Výjimečně je možné vytvořit kontrolní místa dodatečně, ale vždy je to s mnohem větším rizikem.

Některá opatření uváděly i semináře DEKTRADE (obr. 16). Upozorňovalo se i na funkci provizorní vrstvy a rizika jejího poškození při stavbě, případně na ukončení její funkce po dokončení střechy [20], jak jsem již uvedl výše.

Není vždy nutné uplatňovat složitá zařízení. I jednoduchá řešení mohou být dostatečně účinná – nejlépe ovšem provedená již při stavbě.

 

Jako dodatečné zásahy jsme v určitých případech pro kontrolu hladiny vody za stěnou použili improvizované „vodoměry“, skleněné trubičky zasazené do stěny aj. (obr. 17, 18).

 

Již byly výše zmíněny systémy umožňující kromě indikace poruchy i dodatečné opravy [19]. Oprava injektáží PU pryskyřic ovšem vyžaduje dokonalé spojení (slepení) kapaliny s PVC fólií, a to v mokrém prostředí. Osobně nejsem přesvědčen o trvalé adhezi na rozhraní obou vrstev (obr. 19). K tomu je ovšem možné ještě připomenout, že jen ten, kdo neviděl velmi složitý a těžko přehledný systém označených kontrolních trubiček k jednotlivým sektorům izolace z dvojité PVC fólie, které navíc musejí často projít armaturou a odolat bez poškození jejich vodotěsnosti i při betonáži vnitřní stěny konstrukce, by mohl považovat tento způsob za běžně použitelný.

 

ZÁVĚREM 

V evropském měřítku jsou nové pojistné hydroizolační konstrukce v odůvodněných případech, jak říká norma, přínosem pro zvýšení bezpečnosti izolací proti nežádoucímu působení vody. V předcházejících kapitolách jsem se snažil poukázat na problémy s tím spojené. Bylo by třeba se i zamyslet nad skutečnou současnou potřebou pojistných izolací. Vznikla koncem sedmdesátých let minulého stol., v době, kdy byl nedostatek kvalitních asfaltových pásů, kdy dokonce i použití pásů se skleněnou vložkou SKLOBIT bylo přísně regulováno a omezováno, kdy nebyly k dispozici žádné modifikované pásy z dovozu a poruchovost plochých střech byla mimořádně vysoká. Bylo to i díky deformacím „polystyrenových skladeb“ střech a s tím souvisejícím mechanickým poškozováním křehkých klasických asfaltových pásů.

Dnešní materiály, zejména modifikované SBS pásy, se od nich výrazně liší. Druhá, „pojistná“ izolace však představuje zvýšení spotřeby hydroizolačního materiálu, teoreticky až na dvojnásobek. Značné zkomplikování přinese také vložení pojistné HI do návrhu skladby izolační konstrukce včetně odvodnění.

Rizika nesprávného provedení nebo poškození pojistné vrstvy u ploché střechy nejsou menší než u hlavní HI, protože se provádí ve stadiu plné rozestavěnosti s maximálním pohybem osob a materiálu. Známe řadu případů zatékání střechou přesto, že byla opatřena pojistnou vrstvou, ta tedy byla vadná nebo poškozená od počátku.

V době, kdy se zásoby ropy – jediného zdroje ropných asfaltů – začínají rychle tenčit, je třeba zacházet s materiály úsporně a počítat s rapidním zvyšováním cen. K tomu přistupují negativa spojená se špatnou nebo obtížnou identifikací závad. V případě, že se na podkladě rozboru všech podmínek rozhodne o použití pojistné izolace, stále platí zásady formulované v závěrech kongresu KUTNAR – ploché střechy 2003 v šesti bodech, které byly diskutovány v předešlém dílu. Bez jejich splnění mohou nevýhody výrazně převýšit očekávané přínosy pro pojištění stavby.

Kromě nutných případů, které je třeba hledat hlavně u teras a obdobných konstrukcí, by bylo pravděpodobně účelnější věnovat finanční prostředky spíše na nákup co nejkvalitnějšího HI materiálu a zajištění dobrého dozoru při stavbě. V současné době jsou k dispozici tak odolné materiály, že bezchybné a trvanlivé, ovšem také i odborné provedení hydroizolace by nemělo být problémem.

 

Její použití nesmí také umožňovat dodavateli, aby se zbavil odpovědnosti za špatně navrženou nebo provedenou práci tvrzením, že se porucha vyskytla dlouho po uplynutí záruční lhůty, a proto se již nepočítá, nebo aby mohl vydávat konstrukci za bezchybnou, protože je tu přece ještě pojistná HI pro zachycení případné poruchy nebo vady. Je třeba z toho důvodu trvat na tom, aby byla každá pojistná izolace doplněna včasnou možností indikace poruchy.

Zkušenosti ukazují, že bývá někdy dosti obtížné, často i nemožné, přesvědčit dodavatele a následně i soud, že je HI vadná, „když do budovy neteče“, a že pokud je to vůbec možné, bude řešením jedině úplná rekonstrukce.

ZÁVIŠ BOZDĚCH