Zkušenosti z mnohaletých výprav a cest většinou po Africe a Asii byly pro Ing. Tilingera mocnou inspirací. Právě zde – pokud nebydlíte v Hiltonech – vás „trkne“, že místo betonu, oceli a skla slouží na venkově dodnes jako hlavní stavební materiál kámen, zemina a sláma. Posloužily pro někdejší ohrady pro dobytek, které dostaly časem plochou střechu a staly se posléze lidským obydlím. Nenašla by se jako příklad vhodnější oblast, než Ladak v severozápadní Indii, kde se tyto „ohrady“ nakupily i do mnoha pater, až se z nich staly úctu vzbuzující stavby vznešených buddhistických klášterů na úpatí velehorských obrů.

 

Vesničku Kargyak (obr. 1, 2) v nadmořské výšce 4200 m, ztracenou v údolí Lung Nag himálajského pohoří Zanskaru, objevil Jan Tilinger se svými přáteli po dvouletém hledání v roce 2004. Co by jiného odradilo, bylo pro něj výzvou: Stavět v lokalitě, kde na dvě stovky místních – většinou negramotných – obyvatel, závislých už celá staletí na zemědělství a pastevectví, odděluje od civilizace vzdálenost, hory a ledovcové řeky. K nejbližšímu obchodu i silnici se dostanete jen po několikadenním pochodu horským terénem.

Další kroky měly svou logiku: Založit občanské hnutí Surya, které bude záměr podporovat i realizovat, projednat úmysl stavby trojtřídní školní budovy s indickými úřady v Lehu i s vesničany samotnými. To vše dohromady představovalo vyřešit během tří let spoustu problémů – od přípravných prací v roce 2006, přes terénní úpravy a částečné základy stavby v dalším roce, až po závěrečný finiš do samotného konce himálajského léta 2008. To vše navíc ve vysokohorské kamenité poušti a výšce, v níž Evropan přežije bez újmy na zdraví jen po důkladné aklimatizaci, a ve stavební sezóně mezi odchodem a příchodem sněhu a mrazu. Po větší část zimy se sem nikdo nedostane, nebo to raději nezkouší.

  

Hrstka dobrovolníků ze Surye spolu s vesničany, kteří se zavázali pomáhat při přípravných pracích, vyzkoušela hned v prvním roce, jak se tak vysoko v horách osvědčí „skleník“. Jednoduchý objekt o rozměrech 3x4 m, postavený z neopracovaných kamenů, „vepřovicových cihel“ – cihly (15x15x30) vyráběné z jemného jílu pomocí dřevěných forem a sušené na slunci) – pokrytý průsvitnou plastovou fólií, byl také důkazem, že slunce i ve vysoké nadmořské výšce zahřeje záhony a prohřeje prostor. V tom také spočívá princip vytápění budovy Sluneční školy (obr. 3, 4), jejíž orientace ke světovým stranám má klíčový význam. Hlavní stěny budovy, osazené na horní ze tří teras v zářezu paty svahu, jsou orientovány na jih a na sever. Podstatnou část plochy jižní fasády tvoří nepřehlédnutelná prosklená stěna, složená ze 75 pětimilimetrových tabulí o finálním rozměru 14,5x1,9 m, sloužící k příjmu sluneční energie. Hlavní vchod (obr. 5) je situován do západní stěny.

Ze zádveří se vstupuje do chodby, z níž se vchází do samostatných učeben. V předsíni se nachází i sociální zařízení se dvěma „suchými“ toaletami a umyvadlem. Plná východní fasáda má tři horizontální větrací průduchy – jednoduché duté trubky opatřené na vnější straně jemným pletivem proti ptactvu, zatímco severní je členěna vystupujícím ventilačním komínovým tělesem a sociálním zařízením s předsíňkou. K prosvětlení prostoru zde slouží tři okenní otvory o velikosti 0,9x1,3 m.

  

 

Místní stavební materiály a technologické postupy

Stavba Sluneční školy v údolí Lung Nag spoléhala při své odloučenosti na místní tradici. Kromě dobrovolníků z Česka, jichž se po náboru o. s. Surya vystřídalo druhý a třetí rok po padesáti, bylo třeba najmout místní specialisty na kamenické práce (obr. 6) a současně zajistit zásobování pro čilé staveniště (pro potraviny a materiál se do Padumu nebo Manali vydávalo týdně po jedné karavaně s deseti koňmi) obr. 7. Jílovitá zemina na výrobu cihel se těžila v místním jílovišti u řeky Kargyak Chu, ostrý říční písek se dopravoval ze vzdálenosti asi jeden kilometr, stejně jako břidlice. Osmapadesát kmenů (kulatiny) topolů dopravili na místo v zimě po zamrzlé řece vesničané, kteří nashromáždili i další, pro tento kraj typické materiály: vrbovou tyčovinu, jačí trus, křoviny zvané tap a slámu z místní odrůdy ječmene. Většina truhlářských výrobků pocházela z nejbližší stolárny vzdálené tři dny pochodu a do Kargyaku byla dopravena v dílech na hřbetu koní. K materiálům dopravovaným z větší vzdálenosti patřily také tabule skla pro jižní stěnu školy, vzdušné vápno, kerosin, vysychavý olej, paropropustná fólie, těsnicí pryžové pásky do oken, silikon, závitové tyče a spojovací materiál. Jedinou „civilizační“ mechanizací, urychlující stavební práce, byla ve finálním roce motorová pila a akumulátorová vrtačka. A ovšem i panely slunečních kolektorů, které vyráběly elektrický proud potřebný ke svícení a nabíjení akumulátorů.

Hliněné cihly „vepřovice“ pro Sluneční školu pěchovali do ocelových forem většinou dobrovolníci. Vysušených kvádrů o rozměrech 20x20x40 cm a váze 25 kg bylo zapotřebí na čtyři tisíce kusů – na stavbu je na hřbetech jaků a koní (jeden unese šest cihel) dopravovali domorodci (obr. 8). Se zemními úpravami to bylo pro náročný terén složitější. V roce 2007 se ve velice soudržném svahu podařilo vyrubat prvních čtrnáct set kubíků horniny pro základy školy – více se asi za tři měsíce nedalo stihnout, zejména proto, že parta najatých dělníků nevynikala zvlášť vysokou pracovní morálkou. To kameníci z Nepálu, s nimiž Ing. Tilinger na jaře 2008 pronikl z Manali přes sedlo Shinkola (5200 m) s první karavanou naložených koní, předvedla v Kargyaku hotový koncert manuální zručnosti. Opracovat žulové balvany pomocí devítikilové palice na hranoly o standardní výšce 15 cm pro ně bylo hračkou. Ve zdění se pak ukázali jako mistři přesného zdění – při kontrolním měření šestnáctimetrové zídky zděné „od oka“ na sucho nevykázali měřitelnou odchylku (obr. 9). Předělali a dokončili základy stavby započaté v minulém roce. Předák této party dbal na to, aby dělníci odvedli kvalitní práci při suchém zdění i v detailech. Například do nosné kamenné obvodové zdi jsou v šachovnicovém rastru vertikálně a horizontálně zazděny dřevěné kotvy z vrbových tyčovin, sloužící ke spřažení s tepelně akumulační vnitřní zdí z nepálených cihel (obr. 10). Tepelněizolační vrstvu mezi dvěma zdmi tvoří dvaceticentimetrové stvoly řezané slámy z ječmene, pěchované dřevěným beranidlem. Strop tvoří nehraněné topolové klády o průměru 15–30 cm, uložené na nosné kamenné zdivo. Na nich napříč leží rošt z topolové tyčoviny přesahující do sousedního pole (obr. 11) a překrytý geotextilií, aby nepropadávaly nečistoty ze skladby střechy do interiéru. Na dvaceticentimetrové vrstvě rohoží z křovisek tapu, následuje opět deseticentimetrová vrstva jílu a další hliněná mazanina s drobnými kaménky (obr. 12). Poslední vrstvy jsou pro jistotu kvůli pro větší izolaci oproti místním stavbám zdvojeny.

 

Léto, trvající v Kargyaku pět měsíců, vloni pracovníci o. s. Surya využili maximálně. Koncem srpna začali odjíždět dobrovolníci, jimž končily prázdniny, zanedlouho je z obav před sněhem následovali nepálští dělníci, ale ještě bylo třeba provést některé dokončovací práce.

Pro všechny, kdo na místě zbyli, to znamenalo značné úsilí, ať šlo o konečnou úpravu učeben, jejich vybavení nízkými stolky (obr. 13, 14), u nichž sedí žáci po třech v tureckém sedu na rohožích, vybílení stěn vápnem, naleštění a utěsnění oken (obr. 15) či desítky dalších úkonů, které bylo třeba udělat, než 21. září 2008 došlo ke slavnostnímu otevření.

 

Sluneční škola, ozdobená tradičními barevnými praporky, zazářila novotou (obr. 16). Dostavili se představitelé státní správy i buddhističtí mniši (obr. 17) a pro 40 místních dětí, dva české a tři tibetské učitele začal v následujících dnech školní rok (18, 19). To už ale Ing. Jan Tilinger a jeho spolupracovníci z občanského sdružení Surya vyráželi s karavanou koní hlubokým sněhem přes obávaný průsmyk Shinko-la do civilizace.