Vážený pane inženýre, předchozím otevřeným dopisem jsme doufali, že se nám podaří s Vámi a vedením Komory navázat plodný a konstruktivní dialog, do něhož se zapojí i ostatní autorizované osoby (dále jen AO) a jehož výsledkem bude postupná náprava nebo alespoň náznak k možné nápravě skutečností, na které jsme v předchozím dopisu poukázali. Bohužel, přístup vedení a Vás nás však nepříjemně překvapil a zaskočil.
Už na samém počátku, kdy jsme chtěli, aby se dopis uveřejnil v jednom z časopisů, které jsou pod patronátem ČKAIT (časopisy Stavebnictví a Z+I), jsme se setkali s odmítnutím, které pak vyvrcholilo Vaší odpovědí na náš dopis, která vlastně nebyla ve své podstatě ani odpovědí, ale spíše jakousi sumarizací toho, jaký je současný stav ve věcech, na které jsme ve svém dopise poukazovali. Smyslem našeho dopisu však nebylo dotázat se na současný stav věcí, ale v jednotlivých bodech vyvolat dialog s vedením Komory, právě o možných změnách současného stavu, který je v podstatě všeobecně známý.
První dopis byl sepsán proto, že dle našeho názoru by bylo vhodné provést některé zásadní změny oproti současnému setrvalému stavu ať již v samotné podstatě směřování konání Komory v některých otázkách či v úpravě jak všeobecné legislativy ve stavebnictví, tak interní legislativy Komory. Ano, jsme si vědomi toho, že nejsme „masa“, ale věřili jsme, že by náš názor a „vnější pohled z praxe“ mohl přinést alespoň některé myšlenky, kterými by se mohlo vedení Komory začít zabývat a případně se je pokusit dále rozvinout. Dopis jsme sepsali s vědomím právě toho „vnějšího pohledu“. S tím, že samozřejmě nejsme právnicky vzděláni a že se v určitých věcech můžeme i mýlit, či některé věci mohou být dokonce z mnoha důvodů nerealizovatelné. Ovšem předpokládali jsme, že se nám dostane alespoň vysvětlení, proč a z jakých důvodů jsou nerealizovatelné. Nestalo se tak.
Jak již bylo uvedeno v předchozím, odpověď byla spíše všeobecným souhrnem popisu stávajícího stavu bez jakéhokoli dalšího vyjádření. Máme za to, že činnost Komory je v současné době orientována především na „velké stavebnictví“ a „velkou projekci“ a oblast menších privátních zakázek je zatím ponechávána v jakési „džungli“ a svému vlastnímu životu. Přitom ale podle nás nejde o zas tak zanedbatelnou a malou oblast stavebnictví a projekce. Ať už počtem osob a firem, které se v této oblasti převážně pohybují, nebo i finančními objemy, se kterými tento segment trhu pracuje (za rok 2015 byl objem poskytnutých hypoték cca 190 mld. Kč a tyto peníze šly v drtivé většině do sektoru bydlení; z toho odhadem 70 % na novou výstavbu či rekonstrukce). Vnímáme to tak, že zatím je tento segment z hlediska Komory okrajový, ale díky chaotickému prostředí a některým zásadním nedostatkům v legislativě se může stát lehce časovanou bombou.
Nejde pouze o náš názor – názor autorů tohoto dopisu. Tento názor je poměrně značně rozšířený mezi většinou kolegů. Bohužel zatím zde stále panuje jakási obava, zakořeněná z minulosti, svůj názor někde veřejně neanonymně prezentovat. Spíše se držet v té „šedé mase“, nadávat u piva a čekat, až to vyřeší nebo řekne někdo jiný… co kdyby náhodou…
Máme za to, že více jak 25 let žijeme ve svobodné demokratické společnosti, která mimo jiné přináší i možnost svobodně vyjádřit svůj názor a postoj k určitým věcem. Odezva, oficiální i neoficiální, od vedení Komory na náš první dopis tento spíše staví do roviny výplodu několika nespokojených jedinců, kteří si sami nedokážou zajistit živobytí a spoléhají na to, že toto za ně udělá někdo jiný.
Náš dopis nebyl náhodným výstřelkem několika jedinců, kteří by snad dopis psali z dlouhé chvíle a nedostatku jiné zábavy. Náš dopis jsme mysleli zcela vážně a seriózně s cílem dát Komoře podněty k tomu, jak by se daly výrazně zlepšit podmínky pro výkon naší profese, což je vždy jedním z hlavních úkolů a cílů obdobných profesních sdružení, z nichž mnohá účinně a úspěšně tuto snahu mnoho let vyvíjí. Naše Komora dle našeho názoru v tomto poněkud zaostává. Formu otevřeného dopisu jsme zvolili především proto, že jsme chtěli s našimi názory, postoji a návrhy seznámit pokud možno co nejvíce našich kolegů AO, ideálně všechny. Máme za to, že pokud bychom s nimi vystoupili na valných hromadách našich oblastí, pouze by se udělala do zápisu poznámka, že ten a ten člověk vystoupil s tím a tím příspěvkem a tím by byla celá záležitost uzavřena. Nikdo by se jím dále nezabýval. Jak se může jinak AO v rámci Komory projevit? Diskusní fórum na internetových stránkách Komory je nečinné a na valných hromadách se vyskytuje pouhý zlomek AO ze spádové oblasti, kdy se na seznamu zúčastněných objevují každý rok vesměs stejná jména… Proč? Předpokládáme, že odpovědí bude konstatování, že tito členové mají zájem na podílení se na činnosti Komory a ti ostatní nikoli. Nemělo by se ale vedení Komory zamyslet nad tím, proč je tomu tak? Je Komora opravdu otevřená novým podnětům, návrhům, myšlenkám a novým lidem? Nebo volí spíše cestu setrvání na zaběhaných osvědčených principech, které fungují už léta, a cestu pouhého udržování chodu a struktury? Zatím nám po zkušenostech některých kolegů připadá, že platí bohužel ta druhá varianta. Pokud projeví zájem, přijdou s návrhem či aktivitou, jsou odkázáni na oblastní kanceláře či aktivy… a nic. Bez reakce, bez odpovědi, bez následného kontaktu. Tento stav pak samozřejmě odradí od dalších pokusů.
Byli jsme i připraveni se po uveřejnění prvního otevřeného dopisu s vedením Komory sejít a naše názory a podněty prodiskutovat a případně rozvést.
Z našeho pohledu vše vypadá, jako by vedení Komory nemělo zájem o bližší dialog se členy Komory. V odpovědi na náš první dopis jsou uvedeny, jak jsme již psali, pouze všeobecně známé skutečnosti, které jsou obecně známé a dají se dohledat. Na některé části našeho dopisu pak nebylo odpovězeno vůbec.
Dovolíme si proto postupně projít znovu všechny body prvního dopisu, myšlenkově je třeba více rozvést a věříme, že odpověď na tento dopis bude tentokráte konstruktivnější, méně obecná a ku prospěchu věci.
Pro úplnost ještě uvádíme, že první dopis byl odeslán Vám, jako předsedovi Komory, paní ministryni Ing. Karle Šlechtové, zkrácená verze byla uveřejněna v časopisu Materiály pro stavbu číslo 9/2015 a úplná verze byla zveřejněna v Diskusním fóru na stránkách Komory a na portálu iMaterialy.cz. Druhý dopis bude adresován tamtéž.
1. Ceny projektových prací
Co se týká cen projekčních prací, tak v prvním otevřeném dopisu jsme nastínili hlavní podstatu problému, o kterém vedení Komory zjevně ví (vyplývá to z článků zveřejněných v časopisech Stavebnictví a Z+I a konečně i z odpovědi na náš první dopis). V odpovědi na náš první dopis, jakožto i ve zveřejněných článcích, jsou ale uvedeny pouze informace, které jsou těm, kteří dění okolo cen sledují, známé a nejsou žádnou novinkou. Jsme si vědomi toho, že se Komora snaží vyvíjet aktivitu, která by měla v této oblasti vést ke zlepšení situace a jistě se jedná o aktivitu, která má hlavu a patu.
Tato aktivita je však již mnoho let postavena na jediné strategii, vedené jedním směrem, která ale opakovaně naráží na odpor ze strany Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Prosadit závaznost jakýchsi cenových či honorářových standardů a třeba definovat maximální možnou odchylku tak, aby cena byla ještě tzv. bezpečná hlavně pro investora, by jistě bylo obrovským přínosem a toto opatření by jistě pomohlo zbavit se nekvalitních a nekompletních dokumentací, jelikož tyto nevznikají (a věříme, že ve většině případů tomu tak není) lajdáctvím a neprofesionalitou zpracovatelů, ale právě v důsledku tlaku na až nesmyslné ceny, kdy dotyčnému pak nezbývá nic jiného, než přijmout práci za takovouto cenu, jen aby ekonomicky přežil. Zakázka je však zpracovatelem přijímána s vědomím, že za smluvenou částku si může dovolit věnovat zpracování dokumentace pouze nejnutnější čas, o kterém už předem ví, že nemůže postačovat k tomu, aby dokumentace obsahovala vše, co by obsahovat měla. Obsah je pak okleštěn jen na to nejnutnější, co současná legislativa umožňuje. Dokumentace nemusí být ani nekvalitní a obsahovat chyby, může být provedena naprosto profesionálně, ale bohužel je zde disproporce mezi legislativními požadavky na obsah dokumentace a mezi tím, co by měla dokumentace obsahovat, aby dle ní mohla být stavba bez rizika vícenákladů a bez rizika spousty dalších problémů provedena. Některým kolegům jiný postup bohužel nezbývá…
Nemůžeme úplně souhlasit s vyjádřením v odpovědi na náš dopis, že „nízkou cenu bude dávat ten, kdo nemá práci, nebo ten, kdo není možná dobrý“. Z praxe vyplývá, že nižší cenu si může dovolit právě ten, kdo na této činnosti není existenčně závislý. Ten, kdo práci nemá a je to jeho hlavní zdroj příjmů, se naopak logicky, když už nějakou získá, snaží o cenu pokud možno co nejvyšší, aby pokryl na co nejdelší období své potřeby a ekonomicky přežil. I když o tomto by se samozřejmě dalo hodně polemizovat. Stejně tak si myslíme, že mezi kolegy se nenajde mnoho takových, kteří by sami o sobě řekli „já nejsem dobrý a vím to, proto si za svoji práci řeknu méně a tím je moje neodbornost vykompenzována“. V našem dopise jsme rozhodně nemínili nikoho napadat. Ani jednotlivce, ani žádnou konkrétní skupinu. Pouze jsme popsali, jaký je skutečný stav v segmentu malých zakázek, zejména rodinných domů. Logicky (i když výjimka vždy potvrzuje pravidlo) maminka na mateřské dovolené bude jen těžko zpracovávat dokumentaci na stavbu mostu přes Vltavu. Spíše zpracuje projekt rodinného domku pro známého. To samé zaměstnanec, který si přivydělá nějakým tím „vedlejšákem“, či pracující důchodce, který usoudil, že pro něj už nemá smysl učit se kreslit na PC… Toto nejsou kolegové, kteří by se pouštěli do zakázek za stamiliony. Nemají na to čas, vybavení a kolikrát ani potřebné znalosti. Ale právě díky tomu, že nejsou na příjmu z této činnosti závislí, mohou projektovat za ceny, které si ani ten „nejlevnější“ projektant, který se chce tomuto povolání naplno věnovat, nemůže dovolit.
Cílem našeho dopisu nebylo rozhodně naznačit, že by Komora měla jakýmsi způsobem dohlížet na cenotvorbu jednotlivých členů a vnitřně tyto postihovat za „nepřiměřeně nízkou cenu“. V tržním prostředí by jakékoli opatření této povahy bylo jistě právně obtížné či nemožné uvést do praxe. Spíše nás zaráží dlouholeté pokusy, vedené stejným směrem, které nikam nevedly a pravděpodobně nikam nepovedou. A pokud povedou, tak jen a pouze k částečnému úspěchu, kdy by někdy v budoucnu mohl být nějaký popis standardů výkonů součástí nějakého vnitřního řádu Komory či dokonce vyhlášky. Ovšem pouze jako nezávazný, a tudíž nevymahatelný předpis či spíše vodítko, které by sice bylo, ale v praxi by sloužilo možná tak k tomu, že by si v nějakém programu projektant „vyklikal“ příslušné kolonky a pak by konstatoval, jak by to bylo hezké, kdyby mu takovou cenu někdo zaplatil. Stav by zůstal v podstatě nezměněn. A to jak u veřejných, tak i u privátních zakázek. I kdyby neexistovalo v zákoně o veřejných zakázkách žádné kritérium nejnižší ceny, pravděpodobně by nová úprava stejně vyzněla tak, že pokud úředník při výběru zhotovitele bude postupovat podle jiných kritérií, bude tento postup muset odůvodnit. A tak by úředníci pro jistotu vybírali stále nejnižší nabídky, bez rizika, že by pak byl výběr z jakékoli strany napaden.
Samozřejmě nejsme zasvěceni do všech souvislostí, díváme se na věc „pohledem zvenčí“. Tento pohled ale generuje spoustu otázek. V předposledním Z+I byl např. uveřejněn dopis Komory vedení ÚOHS a odpověď na tento dopis. Ve svém dopise Komora mimo jiné zcela správně argumentuje tím, že existují jiné profesní organizace, fungující na zcela stejném principu, které ale mají tu možnost ceníky vydávat a takto také činí (konkrétně zmíněni notáři). Dalo by se argumentovat ještě dalšími – právníci (advokátní tarif, který je dán přímo vyhláškou), lékaři (úhradové vyhlášky) atd. A toto ÚOHS neřeší. V odpovědi ÚOHS je Komoře doporučeno, ať použije standardní cestu a požádá zákonodárce o zapracování ceníku či řádu do právního předpisu. Z externího pohledu se to zdá jako „motání se v začarovaném kruhu“. Komora podá návrh, zákonodárci zkonzultují s ÚOHS a návrh neprojde. A Komora to předem ví. Přesto se z pohledu zvenčí zdá, že snaha by mohla být větší – možných řešení postupu se zdá být více. Zdá se nám, že Komora by se neměla nechat takto lehce „odbýt“ a požadovat po ÚOHS jednoznačné vysvětlení, z jakého důvodu používá dvojí metr, případně podat stížnost k nadřízenému orgánu na postup ÚOHS nebo podat podnět k prošetření, zda např. advokátní tarif není také kartelovou dohodou. Jako laikům se nám tento postup zdá logický. Třeba by to ÚOHS zdůvodnil, ale třeba také nikoli. Myslíme si, že tato nerovnost je asi jediným, ale velice silným argumentem. Proč toho Komora nevyužije a spokojí se pouze s opakovaným konstatováním téhož ze strany ÚOHS?
Druhou cestou, a myslíme, že ještě možná efektivnější, by podle nás bylo opustit cestu věčných, k ničemu nevedoucích dohadů s ÚOHS a ministerstvy. Jak jsme již naznačili v našem prvním dopise, tento směr by mohl spočívat v zacílení tzv. do vlastních řad. Nikoli přímo, nějakými kontrolami či persekucemi a „hlídkovou činností“ Komory, což by byla asi cesta stejně neúspěšná, jako přetahování se s ÚOHS. Ale prostřednictvím tlaku na nápravu nelogických disproporcí v naší legislativě. Legislativa tak, jak je v současnosti nastavena, totiž přímo umožňuje jednání, které je příčinou možnosti nabízet nesmyslně nízké ceny. Ony ty ceny totiž nejsou až tak nesmyslné. V praxi se totiž ukazuje, že zpracovat dokumentaci třeba za 30 % ceny, která by měla být, není zcela nemožné. Ve stavebním zákoně a prováděcích vyhláškách je přesně definován obsah a rozsah dokumentace, která umožní stavbu povolit. Takto obsahově provedená dokumentace ale většinou neumožní bezproblémově stavbu provést. Takovou dokumentací je dokumentace pro provedení stavby, ta je ale „nepovinná“. Proto si ji také většina investorů nepřeje, jelikož proč by platili za něco, co mít nutně nemusí. Paradox je ale ten, že projektant je za dokumentaci plně odpovědný. Za její správnost, úplnost a proveditelnost. Jak ale může být projektant odpovědný za proveditelnost, pokud není na přání investora zpracována dokumentace pro provedení stavby? U dokumentace, která je určena pro povolení stavby, je přece „důkazem její proveditelnosti“ vydání stavebního povolení – dokumentace splnila svůj účel. A vydáním stavebního povolení by měla odpovědnost projektanta skončit. Pro nic dalšího tato dokumentace určena není, a pokud se stavebník, resp. zhotovitel, rozhodne stavět podle této dokumentace, mělo by to být na jeho odpovědnost. Možná s výjimkou toho, kdy by stavba např. fyzicky nešla umístit na pozemku tak, jak bylo její umístění naprojektováno. Pokud by ve stavebním zákoně byla míra odpovědnosti takto omezena v souladu s účelem dokumentace, pak by, myslíme, většina stavebníků vyžadovala ve vlastním zájmu dokumentaci pro provedení stavby. A tam už se nedá nic „ošidit a okleštit“. Zákonitě by se toto muselo projevit na ceně a kvalitě dokumentace. Trh by se pak „vyčistil“ sám. Podobných nelogických disproporcí by se jistě našlo více. Tyto by sice neměly takový vliv na tvorbu ceny, ale jistě by prospěly.
Další nesmyslnou věcí v dnešní legislativě, která ale ve svém důsledku degraduje projektovou dokumentaci na „cár papíru“, je dokládání průkazu energetické náročnosti budov (PENB) jako povinné přílohy k povolení stavby. V dnešní úpravě PENB prakticky dokládá, že stavba bude mít deklarované a požadované vlastnosti, pokud ovšem bude provedena přesně dle dokumentace. Což se ale v praxi u malých staveb, zejména pro rodinné bydlení, troufneme si tvrdit, v 95 % neděje. Stavba je ve své finální podobě někdy méně, někdy více a někdy úplně odlišná od stavby projektované. Zejména změnou samotných konstrukcí či záměnou materiálů v průběhu stavby. Snad jen s výjimkou pasivních domů, u kterých investor žádá o dotaci a kde jsou tím pádem parametry kontrolovány po zhotovení. Každý z nás se v praxi běžně setkává s tím, že je „zeštíhlováno“ zateplení, použity materiály s odlišnými než projektovanými tepelnětechnickými parametry, použit jiný typ oken apod. Vše v rámci úspory financí. Z hlediska stavebních úřadů neprobíhá žádná kontrola. Maximálně požadují po stavebníkovi zakreslení změn příček červenou pastelkou. V důsledku toto znamená, že hotová stavba může mít jiné tepelnětechnické parametry klidně v řádu i desítek procent. A tímto se stává PENB pouze „kusem papíru“ s nulovou průkazní hodnotou. Investoři jsou si této benevolence dobře vědomi. Proto požadují „co nejlevnější a nejjednodušší“ projekt s tím, že akceptují, že nebude zdaleka obsahovat vše. Ono se to při stavbě „nějak dovymyslí zadarmo“. Většinou to pak „domýšlí“ zedník, stavební firma či kamarádi, „co už stavěli“. Projektant, to jsou pak logicky „zbytečně vyhozené peníze“. Řešením by bylo, přesunout „ostrý“ PENB jako doklad k souhlasu s užíváním stavby – dle skutečného stavu a hodnot. K řízení o povolení stavby by pak projektant dokládal, že stavba splní požadované parametry. Výpočet by samozřejmě probíhal stejnou metodikou jako PENB. V podstatě obdoba ochrany proti radonu. Nejprve měření, na základě kterého je navrženo projektem opatření, a k vydání souhlasu s užíváním se dokládá kontrolní měření. Pokud kontrolní měření nevyhoví, stavební úřad nemůže vydat souhlas s užíváním. Změna v okamžiku dokládání PENB by měla velký efekt. Za prvé: bylo by jisté, že údaje uvedené v PENB jsou údaji skutečnými, které stavba plní, nikoli jen papírovými hodnotami, od kterých ale nikdo nemá představu, o kolik se stavba ve skutečnosti odchyluje. Za druhé: investor by si netroufl provést stavbu v nesouladu s dokumentací a tím by vznikl i větší tlak na obsahovou kvalitu dokumentace. Nikdo by nechtěl riskovat laické změny, které by pak případně draze odstraňoval či opravoval.
A na závěr pouze poznámka na okraj k problematice PENB. PENB v současnosti může zpracovávat pouze specialista jmenovaný Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Tento stav byl a je od počátku zcela nesmyslný. Pokud někdo tvoří projektovou dokumentaci, tak samozřejmě musí dokonale rozumět principům hospodaření s energií. Aniž by těmto principům rozuměl, by v současnosti projektovou dokumentaci ani vytvořit nemohl. Riskoval by, že již hotová dokumentace nevyhoví a bude se muset dodatečně upravovat. Tudíž v zásadě systém v praxi funguje tak, že projektant si PENB a požadované hodnoty počítá v průběhu tvorby sám či s pomocí kolegů-specialistů na jednotlivé profese, aby si byl dopředu jistý, že navrhovaná stavba hodnoty splní. Takže zpracování finálního PENB je již pouhá formalita. Pokud ovšem sám projektant nemá oprávnění MPO, musí zpracování PENB zadat jako subdodávku a za tuto subdodávku samozřejmě zaplatit. Je to stav rovněž nelogický. Oprávnění zpracovat PENB by měla mít každá osoba, která je držitelem příslušné autorizace automaticky. Nezaznamenali jsme opět žádné kroky ze strany Komory, kdy tato by se postavila za odbornost svých členů.
2. Stavební úřady
Ve Vaší odpovědi na první dopis k tomuto bodu jste napsal, citujeme: „Povinnost do zákona nedostaneme,“ konec citace. Na základě čeho tak usuzujete? Z našeho pohledu to je opět vzdání se bez boje. Ano, nemáme pravděpodobně takové informace, jaké máte Vy, ale o tom to je, informovat AO o tom, co se pro to či ono podniká. Přímo to souvisí s již dříve zmíněnou absencí komunikace mezi vedením ČKAIT a AO.
Co se týká myšlenky povinnosti, aby v čele stavebních úřadů stála vždy AO, bylo by to velice přínosné, leč jsme si vědomi toho, že obtížně prosaditelné. Pokusit se prosadit tuto myšlenku do zákona by ale jistě nebylo od věci. Vždyť i ta grafická část projektové dokumentace je jedním z nejzákladnějších podkladů, se kterými úředník stavebního úřadu pracuje při jakémkoli druhu rozhodování. Problémem je ta věc, že velká část úředníků neumí v této dokumentaci číst, nevědí co a kde hledat. Máme z praxe všichni bohaté zkušenosti s jednáním se stavebními úřady, kdy člověk kolikrát naprosto zbytečně váží cestu na stavební úřad jen proto, aby příslušnému úředníkovi v dokumentaci vyhledal a ukázal údaje, které potřebuje zanést do rozhodnutí. Ve velké většině, pokud se vypisuje výběrové řízení na pozice referentů či vedoucích stavebních úřadů je požadavkem pouze orientace v příslušné legislativě, bezúhonnost a splnění podmínek pro výkon funkce ve státní správě. Nikoli vzdělání příslušného směru. Tudíž na stavebních úřadech pak rozhodují úředníci, kteří jsou absolventi gymnázií s vystudovanou nástavbou v oboru státní správa. To jsou pak lidé, kteří se sice vyznají v zákonech a vyhláškách, v průběhu a lhůtách řízení, ale již nemají potuchy o tom, kde mají v dokumentaci najít údaj, který prokazuje splnění konkrétního požadavku. S tím pak úzce souvisí někdy až nesmyslná byrokratická šikana jak projektantů, tak investorů, pramenící z nízké odbornosti, kterou úředník jako autorita přeci nemůže přiznat. A to takto „fundovaní“ úředníci mají provádět kontrolní prohlídky staveb, kolaudační prohlídky apod., což jsou činnosti, které bez orientace a odbornosti provádět nelze. Generuje to pak pro odborníka až komické situace, kdy ví, že na stejném stavebním úřadu sedí tři referenti, ze kterých jeden bazíruje a je zaměřen čistě na kontrolu roztečí tyčí v zábradlí, jelikož si nastudoval příslušnou pasáž ČSN, u druhého je známo, že se zaměřuje na to, zda je navržena a instalována komínová lávka, a třetí důležitě chodí okolo domu a měří rozteče svodů bleskosvodu… Pak zjistí, že investor nemá revizní zprávu komínového tělesa a klidně ji oželí s vysvětlením, že přeci není na komín připojen krb (který se samozřejmě nainstaluje později), ale tím pádem to vlastně ani komín není a nemusí mít tudíž revizi.
Velice podobně to funguje s dokladovými částmi pro povolení stavby. Dříve bylo běžné, že investor či projektant předem zašli na stavební úřad, kde s úředníkem probrali zamýšlený záměr, a úředník sepsal, co za doklady bude požadovat. Dnes to funguje povětšinou tak, že úředník sdělí, že nemá čas se tím zabývat… a že se na to podívá, až bude podaná žádost a on se k tomu dostane. Pak kolikrát překvapí nesmyslnými požadavky s odvoláním na to, že „to říkali na školení na kraji“, kdy např. vyžaduje hlukovou studii na instalaci venkovní jednotky tepelného čerpadla na fasádu rodinného domu, když tato jednotka je umístěna na stranu „do polí“, kde nikdy žádná jiná zástavba nevyroste a nikdy se zde nebudou nacházet ani jiné chráněné plochy. To, že investora tento jeho zbytečný a nadbytečný požadavek, který pramení z neznalosti a neodbornosti, bude stát několik tisíc za zbytečnou hlukovou studii s předem jasným výsledkem… to úředníka nezajímá. A takto by se dal napsat celý humorný román.
Touto nekompetentností a neodborností některých pracovníků SÚ, kteří jsou ovšem vybaveni poměrně velkými pravomocemi, často vznikají jak investorům, tak firmám a projektantům škody, které by při odborném přístupu vzniknout nemusely, ale odpovědnost úředníka je téměř nulová. Proto by bylo velkým přínosem, aby se ČKAIT mnohem více vahou své autority a vlivu zasazovala o větší profesionalizaci státní správy v tomto odvětví. Myslíme, že k velkému zlepšení by napomohl už jen požadavek vzdělání v oboru stavebnictví pro výkon funkcí na stavebních úřadech. Byl by to požadavek logický a velice prospěšný. Dalším velkým problémem, který ztěžuje práci jak nám projektantům, tak komplikuje situaci investorům, je v již prvním dopise zmiňovaná nekonzistentnost rozhodování stavebních úřadů, kdy se přístup jednotlivých stavebních úřadů ale i jednotlivých referentů stavebních úřadů na jednom úřadě ke stejnému typu stavby ve stejných podmínkách diametrálně liší. A to jak v požadavcích na obsah a rozsah samotné dokumentace, tak na obsah její dokladové části. Vnímáme to tak, že zákon a vyhlášky jsou pouze jedny, a tudíž by měly být i stejné požadavky. Skutečná situace je ale jiná.
Víme, že toto by mělo být spíše věcí ministerstva a krajských úřadů, které vydávají metodické pokyny k aplikaci jednotlivých paragrafů. Pokud ale znění zákona a vyhlášek zůstává stejné, z jakého důvodu jsou neustále vydávána nová metodická pravidla, která zásadně mění ta předchozí? A z jakého důvodu je ponechána stavebním úřadům pravomoc vymýšlet si i nad rámec této metodiky jakési další vlastní „nadstavbové požadavky“ v podstatě dle vlastního uvážení? Chápali bychom tuto možnost v situacích, kdy stavební úřad sezná, že při použití „standardní“ metodiky by tato nemusela postačovat k tomu, aby byl naprosto vyloučen zásah do práv třetích osob, což je základním úkolem stavebních úřadů, ovšem těžko se dají pochopit požadavky typu „do situace 1 : 250 mi zakreslíte, kde bude umístěna poštovní schránka a číslo popisné“ nebo dohady typu, zda je příjezdová cesta k rodinnému domu zpevněná zatravňovací dlažbou uzavřenou účelovou komunikací s námitkou, že přeci „komunikace musí mít určité vrstvy“. Na dotaz projektanta na jednání, „která ČSN či vyhláška tyto vrstvy obecně předepisuje?“ bylo vedoucí (!) stavebního úřadu sděleno, že „žádná, ale my to tady na našem stavebním úřadě tak chceme“. Takovéto jednání je velice neprofesionální a vychází pouze z falešného pocitu neomezené moci a nulové odpovědnosti. V takovýchto případech se před investorem může projektant hájit, jak chce. I když jde o nesmyslný požadavek, který ani v nejlepší víře při znalosti legislativy nelze předpokládat, pro investora, jako laika, je osoba úřední vždy „autoritou“ a projektant pak neumětelem, který se pouze snaží vymluvit.
Rádi bychom se dočkali odpovědi a diskuse ze strany ČKAIT i k tomuto tématu, jelikož toto téma byl jeden z bodů, ke kterému se vedení ČKAIT v odpovědi na předchozí dopis vůbec nevyjádřilo, či se ho možná pouze obecně dotklo.
3. Nízká odborná úroveň některých AO a program celoživotního vzdělávání
Zkušenosti z praxe jednoznačně ukazují, že program celoživotního vzdělávání nefunguje tak úplně dobře, respektive nepřispívá zcela k udržování adekvátní odborné úrovně některých AO. Dokladem jsou i některé příspěvky v diskusi pod textem prvního otevřeného dopisu na portálu iMaterialy.cz. V této diskusi je rovněž zmíněno, že ne pro všechny autorizační obory je nabídka dostatečně pestrá. Je to zpětná vazba AO vůči vedení Komory v konkrétní oblasti…
4. Přístup AO k normám on-line
V čísle 1/2016 časopisu Z+I se objevilo několik článků, které se přímo či nepřímo zabývaly přístupem AO k normám on-line. Kladně hodnotíme snahu Komory o umožnění bezplatného on-line čtení norem pro všechny osoby, stejně jako je tomu u právních předpisů. Nemůžeme však opomenout, že tato snaha přichází poněkud pozdě. Přístup k normám pro AO dle našeho názoru měl být řešen už dávno.
Nabízí se zavést přístup k normám jako součást členského příspěvku. Spokojeny by byly jistě obě strany, jak Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ), kteří by měli de facto zajištěn stálý příjem, tak AO. Jak docílili kolegové na Slovensku, že členové SKSI mají přístup k normám v rámci členství? Proč to nejde prosadit i u nás? Je opravdu stavební lobby tak slabá?
5. Pojištění a připojištění hmotné odpovědnosti AO
U tohoto bodu se domníváme, že by se Komora měla vyjádřit poněkud podrobněji. Pravdou je, že zaměstnanec zaměstnavateli odpovídá za škodu maximálně do výše 4,5násobku hrubé mzdy, tedy současných 250 000 Kč by mělo ve většině případů na úhradu škody stačit.
Na druhou stranu je ovšem také dáno, že AO nese přímou osobní zodpovědnost bez ohledu na to, zda práci odvedla jako OSVČ nebo zaměstnanec. Autorizace je vztažena na konkrétní fyzickou osobu, nikoli na osobu právnickou. Z toho vyplývá, že zaměstnavatel tedy nemusí být odborníkem v daném oboru.
Nelze-li z nějakého důvodu navýšit základní pojistnou částku, mohla by se Komora snažit o dosažení výhodnějších podmínek pro připojištění? Opět se nabízí srovnání se Slovenskem, kde i v této oblasti jsou podmínky pro projektanty daleko příznivější…
6. Časopis Stavebnictví
Co se týče časopisu Stavebnictví. To, že reakce na náš první dopis byla zmíněna v úvodníku čísla 12/15, vnímáme tak, že kritika padla na úrodnou půdu. Nemyslíme si, že by časopis Stavebnictví byl, co se týče obsahu a kvality, na takové úrovni jako jiná na trhu se vyskytující odborná periodika.
Ve dvoučísle 01–02/16 je náznak, že by přece jen bylo možno kvalitu časopisu Stavebnictví pozvednout, rádi bychom tomu věřili. Rádi bychom věřili, že je to náznak ke zlepšení. Pokud by však měla obsahová kvalita stagnovat, navrhujeme jeho automatické zasílán AO zrušit a ušetřené prostředky investovat jinde, třeba právě na připojištění.
7. Deníky AO a projektová dokumentace v digitální podobě
Co se týče tohoto bodu, který je svým způsobem propojen i s bodem následujícím, ano, můžeme například namítnout, že prostor na zapsání popisu dokumentace (sloupec 4) je příliš úzký a prospělo by mu rozšíření o šířku kolonky pro kontrolu (sloupec 7) a zrušení této kolonky. Poté by bylo možno na jednu stranu zapsat více zápisů…
Samozřejmě je nerozumné nechat skartovat stovky naskladněných Deníků AO a tisknout nové. Souhlasíme, ale nebylo by alespoň vhodné popřemýšlet nad jejich grafickou úpravou a pro další tisk již zadat do tiskárny pozměněnou podobu?
Daleko větším přínosem by však dle našeho názoru byla digitální forma dokumentace. Doba zřejmě ještě nedozrála, předpokladem by bylo zavedení obdoby registru motorových vozidel nebo datových schránek a dalším předpokladem by bylo zlepšení fungování stavebních úřadů po odborné stránce, je totiž úplně jedno, zda dotyčný pracovník pracuje se souborem na obrazovce počítače nebo s papírovým výkresem v ruce…
8. Diskusní fórum na www-stránkách ČKAIT
Na tento bod jste v odpovědi na náš první dopis vůbec neodpověděl. Byli bychom rádi, pokud byste tak učinil. Poukazujeme přitom na jeden příspěvek v diskusi pod zněním prvního dopisu na portálu iMaterialy.cz, kde je uvedeno, citujeme: „Kde na ně nikdo nebude beztak reagovat,“ konec citace. Oním místem bylo myšleno právě diskusní fórum na internetových stránkách Komory.
S pozdravem
Jiří Faltýnek
Stanislav Šrot
Vojtěch Štrba
