Společnost LASSELSBERGER vyrobila v rámci druhé rekonstrukce vily Tugendhat repliky původních obkládaček a dlaždic RAKO. Cílem architektů, restaurátorů keramiky a výrobce značky RAKO bylo maximální přiblížení se původnímu vzhledu a technickým parametrům obkladových výrobků.
Manželé Grete a Fritz Tugendhatovi si na přelomu 20. a 30. let minulého století nechali v Brně postavit jednu z nejkrásnějších funkcionalistických staveb na světě. Vila Tugendhat, v roce 2001 zapsaná do seznamu kulturního dědictví Unesco, určila nový rozměr moderního bydlení. Vilu navrhl v letech 1928–1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe. Jde o unikátní umělecké dílo, které bylo postaveno s využitím tehdy nejmodernějších technologií a ušlechtilých materiálů. Poprvé v dějinách privátní architektury byla ve vile využita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů křížového půdorysu. Neobvyklé bylo i technické zázemí, teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. V interiérech jsou vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dřeviny z jihovýchodní Asie.
Manželé Tugendhatovi pocházeli z bohatých židovských rodin, které podnikaly od 19. století v textilním průmyslu, a tak si nadstandardní vybavení mohli dopřát. Investice byla tehdy oceněna na 5 miliónů korun, což v té době odpovídalo např. třiceti rodinným domům.
Manželé ve vile bydleli pouze osm let, do té doby, než ji byli nuceni před válkou opustit. Do vily se už nikdy nevrátili. Vila byla na konci války poškozena bombardováním, stěny byly rozbity, mobiliář byl buď zničen, anebo odcizen. Půvab vily se rozplynul. Později se z vily stala taneční škola a po zestátnění dětské rehabilitační středisko. Větší rekonstrukce proběhla v 80. letech 20. stol. Bohužel, v té době se na renovaci podepsala nepříznivá finanční a politická situace. Po obnově sloužila vila k reprezentaci města a veřejnosti nebyla přístupná. Po roce 1989 byla vila krátce zpřístupněna, ale zůstala vládním objektem. V letech 2010–2012 proběhla druhá památková restaurace vily. Projekt zpracovalo sdružení tří architektonických ateliérů. Cílem byl maximální návrat k původnímu stavu.
Výzva pro RAKO
Z předsíně mezi pokoji pana Fritze a paní Grety je přístupná koupelna s WC v rodičovské části. Původní obklady a zařizovací předměty byly odstraněny již v 80. letech 20. století a tehdy je nahradily typové běžné výrobky. V rámci druhé obnovy firma LASSELSBERGER, s. r. o., uchopila výzvu vyrobit repliky původních obkládaček a dlaždic RAKO a vstoupila do jednání se zástupci architektů a restaurátorů keramiky s cílem maximálního přiblížení se k jejich požadavkům na vlastnosti a vzhled nových obkladových výrobků. Repliky keramických obkladů RAKO jsou nyní ve vile všudypřítomné. Naleznete je v obou koupelnách, kuchyni, spíži, kotelně. Jedinou místností, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy.
„Z dodaných původních vzorků, sejmutých ze stěn a podlah vily, byl okamžitě zřejmý rozdíl mezi tehdejší výrobní technologií a současnými možnostmi moderních a výkonných strojních celků. Tak jako se každý rád podívá do historie na různé trendy vývoje keramických designů, tak si každý keramik vzpomene na staré dobré postupy, které se dnešní generace nastupujících keramiků učí pouze ze starých učebnic či přebíráním informací od starších keramiků,“ dodává Ing. František Oujiří, CSc., vedoucí vývoje a technologie, který se na vývoji obkladů spolu se svými kolegy podílel a dále proces komentuje. „Stejná historie dýchla z originálních vzorků sejmutých obkládaček, původně vyráběných dvoužárovým způsobem ze surovinových směsí označovaných jako kaolinitický střep, jehož bílá barva byla tak typická a ceněná pro tehdejší československé keramické bělninové obkládačky. Druhým, typickým a ve světě ceněným rysem byla rozměrová přesnost tehdy vyráběných obkládaček, která byla dosahována jejich kalibrací na strojích vyvinutých a vyrobených v Horní Bříze na základě československých patentů. Historie sejmutých vzorků byla zřejmá i z rozsáhlého hárisování glazur, způsobeného vlhkostním nárůstem kaolinitického střepu.“
Bylo tedy evidentní, že výroba replik musí být kombinací obou postupů aplikovaných na současné technologické možnosti. Od počátku byla vyloučena možnost výroby replik vykazujících hárisování glazur, a proto směřoval celý následný vývoj k použití dnešních výrobních směsí a glazur zpracovávaných jednožárovým procesem. Jedním z požadavků architektů a restaurátorů bylo dosažení koncových zaoblených hran, které se v současném designu nevyskytují a byly tak typické pro tehdejší výrobu. Pro jejich výrobu byla vyvinuta speciální forma umožňující lisování dvou protilehlých zaoblených koncových hran, která povolila kombinaci stávajících forem a tehdejšího vzhledu. Pouze tato část výroby replik byla vyráběna dvoužárovým procesem. Kalibrace vyrobených replik pak proběhla úplně symbolicky v Horní Bříze, v závodě, ve kterém byly vyvinuty první kalibrační stroje následně používané, zapomenuté a v posledních letech znovu objevené a používané pro výrobu keramických obkladových materiálů.
Pokládka replik obkladů a dlažeb
„Vzhledem k předchozím stavebním úpravám na vile byl stav stěn určených k pokládce obkladů následující. Jak po původních obkladech, tak i po sejmutí obkladů novodobých (80. léta) byly na stěnách ponechány cementové „buchty“ o síle cca 2 cm. Stěny bylo nutné v tomto stavu vyrovnat a připravit plochu pro kladení replik. Formát obkladů je nyní 15×15 cm a nový střep má sílu 9 mm. Sečetli-li se všechny stávající síly hmoty, došlo k celkovému nárůstu stěn až o cca 6 cm. Tento stav bylo nutné začlenit do projektu při vytváření kladečského plánu. Z dochovaných fotografií bylo zřejmé, jak přesný byl tzv. spárořez. Linie spár bylo třeba zakreslit tak, aby odpovídaly jak původnímu rytmu, tak i vyústění zařizovacích předmětů. Ve 30. letech minulého století nebylo obvyklé umístit vývod pro umyvadlo vrtáním děr do střepu, vše bylo na spáře, která se pro otvor upravila štípáním. Byla tedy přepočítána síla stěn a každá místnost měla pro obkladače svůj specifický kladečský plán. Ostění bylo zakončeno prvky se zaoblenou hranou. S ohledem na požadovaný rádius zaoblení bylo nutné vycházet ze síly střepu již zmíněných 9 mm. Velký důraz byl kladen na detail. Při bližším pozorování uložení van, odkládacích ploch nebo zakončení okolo zárubní dveří je patrné, s jakou přesností a někdy i vlastní invencí se pracovalo. Nejednou bylo nutné se na konkrétním místě poradit s projektantem a improvizovat. Závěrečná spárovací hmota byla vybírána z několika odstínů a jako třešnička na dortu tak podtrhla celkový finální dojem,“ popisuje Petr Miklíček, restaurátor keramiky s licencí MK ČR, odborný garant pokládky obkladů ve vile Tugendhat.
Procházka vilou
Při pohledu z Černopolní ulice, kde je hlavní vstup a vjezd do garáže (dnes v ní stojí vypulírovaný vůz Tatra 75 zapůjčený z Národního technického muzea), vypadá vila jako jednopodlažní stavba. V této úrovni je rozdělená na dva kvádry spojené deskou ploché střechy. Oblá stěna z litého mléčného skla a nosný sloup celou kompozici odlehčují.
Vstupní část, kde je položený travertin, není nijak velká, ovšem jakmile se sestoupí po schodišti do haly, která zabírá kromě kuchyně celou plochu spodního podlaží (15×24 m), ocitne se návštěvník v impozantní, hlavní obytné části domu. Na jižní a východní straně je vila otevřena do zimní zahrady i do venkovní svažité zahrady. Mies van der Rohe obrovitou plochu haly rozdělil na vstupní, pracovní, jídelní a odpočinkovou část.
Zařízení vily
Aby zachoval Mies volně plynoucí prostor, což je základní idea celého domu, nepoužil však klasické příčky, ale dnes již proslavenou oblou stěnou z makasarského ebenu nebo onyxovou stěnou. Jejich cena je dnes o to větší, že například v případě makasaru se tak mohutné stromy už takřka neobjevují, nebylo by možné udělat repliku. Objevení její části v menze dnešní právnické fakulty (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru), vyřešilo velký problém.
V odpočinkové části s křesly lze spustit skleněné boční stěny dolů, tak se propojí hala se zahradou, totéž můžete udělat v jídelní části. Tady je velký stůl s deskou z hruškového dřeva. Přidáním segmentů jej lze zvětšit až pro stolování patnácti lidí. Z jídelny lze projít do kuchyně a přípravny jídla, ale také na západní krytou terasu, a pak po schodišti do zahrady.
Dvě ložnice manželů, denní pokoj a ložnice dětí (a také vychovatelky) včetně dvou koupelen jsou v horním vstupním podlaží. Jejich okna směřují na jih, z pokojů je možné vyjít na velkou střešní terasu.
Zahradu navrhla brněnská architektka Markéta Müllerová, která ji koncipovala obdobně jako Mies vilu: volný prostor se stromy podél svažitého palouku. Zahrada končila bez oplocení až u parcely Gretiných rodičů, jejich dům stál na jejím konci.
podle podkladů společnosti LASSELSBERGER
foto Tomáš Dittrich
