Podle Věstníku veřejných zakázek vydávaného Ministerstvem pro místní rozvoj v období ledna až srpna letošního roku činil investiční objem veřejných stavebních zakázek téměř 71 miliard korun. Soutěž o návrh se konala u pouhého procenta z nich.
V období ledna až srpna letošního roku se přitom konalo pouze 23 soutěží o návrh, které vybíraly projektanty veřejných stavebních zakázek v investiční výši 0,7 miliardy korun. Zadavatelé tedy k této transparentní a prověřené metodě sáhli pouze zhruba u 1 % zamýšlených investičních nákladů. Z tohoto srovnání tak jasně vyplývá, že zadavatelé zatím neobjevili výhody soutěže o návrh a všechny možnosti, které jim nabízí.
„Z tohoto srovnání je patrné, že architektonickou soutěží je řešeno méně než 1 % z objemu veřejných stavebních investic. Soutěž o návrh je tak navzdory své transparentnosti a ekonomičnosti stále značně podceňovaným způsobem zadávání stavebních zakázek,“ uvádí Petr Lešek, předseda Pracovní skupiny ČKA pro soutěže.
Na konci roku 2012 vydala ČKA potěšující tiskovou zprávu, v níž informovala, že v loňském roce bylo vypsáno nejvíce architektonických soutěží v historii České republiky. Byly jich celkem tři desítky a ČKA tento počet vnímala jako signál, že veřejní zadavatelé na architektonické soutěže stále více sázejí. Avšak při porovnání celkového objemu plánovaných investic na veřejné stavební zakázky a investic zadaných na základě soutěží o návrh čísla již tak pozitivně nevyznívají.
Navzdory tomu, že podle analýzy CEEC Research investiční objem zakázek meziročně klesl téměř o 28 %, ve srovnání se stejným obdobím loňského roku (leden až září 2012) vzrostl počet zadaných zakázek o 33 %. Tato nepřímá úměra mezi objemem investic a množstvím zakázek je dána mimo jiné i tím, že od dubna 2012 došlo s účinností novely zákona o zadávání veřejných zakázek ke snížení hranice pro podlimitní veřejné zakázky na stavební práce z 6 milionů na 3 miliony korun. Zadavatelé tak v době finanční nejistoty pravděpodobně dávají přednost stavebním zakázkám menšího typu před velkými stavebními realizacemi.
Svou roli zde hraje i tlak na úspornost za každou cenu, a to bez ohledu na technickou kvalitu provedení. Opatrnost je však na místě zejména v případě veřejných staveb. Ty by měly být společností vnímány jako smysluplný nástroj pro utváření veřejného prostředí a zároveň sloužit jako primární ukazatel architektonické a urbanistické kvality našich měst a obcí. Navíc právě tyto stavby se nestaví pro krátkodobý či několikaletý zisk, ale mají naopak sloužit co nejdelší dobu a při co nejmenších nákladech na provoz. Zadavatelé musí zvážit i fakt, že veřejné stavby jdou vždy příkladem a značně, byť nepřímo ovlivňují podobu soukromých investic. Nastavení laťky by tedy rozhodně nemělo být nízké a tyto stavby podfinancované.
Hodnotit stavbu pouze na základě ceny přitom nepřináší kvalitní a uspokojivý výsledek. Proto se přílišné vkládání důvěry do obchodních soutěží nemusí zadavatelům vyplatit. Na rozdíl od architektonické soutěže totiž nezískají možnost porovnávat několik konkrétních řešení a vybrat z nich to nejvíce vyhovující. Nejnižší cena projektu se ve výsledku také může prodražit, protože mnohdy nepočítá s provozními náklady, které v rozpočtu stavby představují nezanedbatelnou položku, ba u dlouhodobě provozovaných veřejných staveb dokonce i položku násobně překračující samotné náklady stavby.
