Česká komora architektů (ČKA) kritizuje návrh památkového zákona, který připravilo ministerstvo kultury. Návrh podle komory nezohledňuje architektonickou tvorbu a chybí v něm citlivá interpretace památek v souvislosti s vývojem civilizace a kultury. Norma, kterou už schválila vláda, by měla začít platit v roce 2018.Problematikou se bude zabývat konference Legislativa v památkové péči dne 15. 2. 2016.
Vyjádření České komory architektů k návrhu zákona o ochraně památkového fondu
Památkový fond je nejvýznamnější součást architektonického dědictví. Zahrnuje jádra měst, soubory vesnické architektury i krajinná uskupení, tedy prostory pro společnost velmi významné, a současně představuje i rozsáhlý ekonomický statek, s nímž jsou svázány životy a práce mnoha občanů. Očekávali jsme proto, že bude ošetřen moderní právní normou, poučenou výsledky vědeckého poznání i letité a ne vždy ideální praxe. Očekávali jsme, že zákon jasně definuje chráněné hodnoty, povinnosti a práva vlastníků a zejména pak také obsah odborných činností profesí, které se podílejí na obnově památkového fondu. Očekávali jsme právní normu odbornou, srozumitelnou a právně vymahatelnou.
Návrh zákona tato naprosto legitimní a společensky nezbytná očekávání nenaplňuje. Namísto definování hodnot a racionálního a efektivního způsobu jejich ochrany je značně obsáhlou a nepřehlednou normou, soustřeďující se na detailní popis dílčích činností a obsáhlou regulaci některých profesí. Architektonická tvorba, architekt a výsledky jeho práce, projektování, nejsou v návrhu zákona dostatečně formulovány. Chybí zde citlivá interpretace památek v souvislosti s nepotlačitelným vývojem civilizace a kultury. Návrh zákona se soustředí pouze na údržbu a konzervaci památkově chráněných objektů a opomíjí skutečnost, že nemovité kulturní památky jsou lidmi užívány a z tohoto hlediska jsou na ně kladeny nároky na reálnou funkčnost. Je nutno si uvědomit, že každá nemovitá kulturní památka odpovídá době svého vzniku a je zcela logické, že ve 21. století se stavba užívá a funguje jiným způsobem než v době jejího vzniku. Není tedy možné aspirovat ve všech případech na zachování stavby v nedotčeném původním stavu.
Stavba se musí přizpůsobit aktuálním potřebám už jen z hlediska vytápění, větrání, elektroinstalací a obecně soudobých nároků na hygienu, provoz a bezpečnost staveb. Tyto práce však musí být provedeny citlivě, aby se zachoval charakter a duch stavby. Mnoho úspěšných příkladů ukazuje, že tato cesta je schůdná.
Také z kulturního hlediska není správné uvažovat paušálně ve všech případech pouze o konzervaci. Naopak v historii bylo běžné, že nové generace přidávaly nové vrstvy, aniž by to bylo na újmu konečnému výsledku (viz např. katedrála sv. Víta v Praze se svou renesanční věží posazené na těle vrcholné gotiky). A právě míra a citlivost přístupu při obnově památek je umění architektury, které zákon o ochraně památkového fondu dle našeho názoru dostatečně nepostihuje. Nový život historické památky předpokládá nejen pouhé zakonzervování, ale mnohdy vyžaduje z hlediska celospolečenského najít pro památku i novou funkci, která pak zvyšuje hodnotu stavby na kulturní symbol historického kontextu.
Obsáhlost zákona v popisu a stanovení výčtu přestupků, včetně přestupků specializovaných odborných profesí, restaurátorů a zpracovatelů stavebně-historických průzkumů či archeologů je nepoměrná vzhledem k celkovému rozsahu zákona. Zákon není zcela v souladu s tradicí české památkové péče. V oblasti urbanistické opouští osvědčené a srozumitelné pojmy městská a vesnická památková rezervace a chráněná krajinná zóna. Zdůrazňuje v dosavadní praxi prakticky nepoužívaný zastaralý instrument, tzv. plán ochrany, který není dostatečně koordinován se systémem územněplánovací dokumentace. Do ochrany a plánování území by v případě schválení zákona přinesl spoustu nejasností.
Ve smyslu úvah o celostním chápání památky s komplexem kulturního, ale také přírodního prostředí, chybí v zákoně koordinační nástroj zahrnující související hodnoty celku. K tomuto vybízí dokument UNESCO o Historické městské krajině 2011, který není v dokumentu zákona vůbec zohledněn. Není ani v části odůvodnění, ani v prováděcích vyhláškách, ani v předkládací zprávě. Z tohoto hlediska nezohledňuje zákon poslední stav poznání v oblasti teorie památkové péče jak domácí, tak světové.
V návrhu chybí zásada komplexního přístupu ve smyslu ochrany památky spolu s jejím prostředím, které nemá být rušivé a nemá snižovat kulturní hodnotu památky – omezení reklamy v blízkosti památky, omezení rušivých funkcí, např. nočních podniků, zamezení kulturní dehonestace nevhodným využitím památky, ochrana vnitřní funkce spojené s kulturní hodnotou památky, hodnota obsahu, nehmotná kulturní hodnota.
V návrhu chybí koordinace zákona s jinými zákony, především takovými, které se týkají oblasti, kde není uplatňován stavební zákon (dopravní cesty, řeky, koryta, nábřeží). Zásahy v tomto prostoru mohou výrazně narušit exploataci OUV památky (tzv. outstanding universal value, viz hodnoty UNESCO) – Praha je toho důkazem. Návrh zákona také nezohledňuje související témata Vládou ČR přijaté Politiky architektury a stavební kultury ČR z ledna roku 2015.
Vůči návrhu zákona o ochraně památkového fondu jsme uplatnili připomínky v rámci připomínkového řízení. Jejich vypořádání však probíhalo vzhledem k významu zákona, dle našeho názoru, překotně a pod časovým tlakem.
Česká komora architektů proto před projednáním a schválením doporučuje zvážit úpravu takto předložené právní normy před jejím schválením.
Vyjádření ČKA, 21. ledna 2016
Ing. arch. Ivan Plicka, CSc., předseda České komory architektů
Ing. arch. Pavel Hnilička, 1. místopředseda ČKA a předseda Pracovní skupiny ČKA pro legislativu
Ing. arch. Mgr. Karel Cieslar, člen představenstva ČKA a předseda Pracovní skupiny ČKA pro památkovou péči
