Stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu) obsahuje už spoustu let institut zkušebního provozu. V aktuálně platném a účinném znění stavebního zákona je zkušební provoz upraven v § 124. Dle definice obsažené v zákoně se zkušebním provozem stavby ověřuje funkčnost a vlastnosti provedené stavby podle dokumentace či projektové dokumentace. Zkušební provoz stavební úřad povolí na odůvodněnou žádost stavebníka nebo nařídí na základě požadavku dotčeného orgánu nebo v jiném odůvodněném případě.
Smyslem zkušebního provozu je tedy doslova vyzkoušet danou stavbu, resp. některé její části, zejména s ohledem na funkčnost, bezpečnost a bezvadnost stavby. Zkušební provoz předchází samotné kolaudaci dané stavby (tedy jejího finálního a definitivního schválení jako způsobilé pro trvalé využívání či provoz). V rámci zkušebního provozu nemusí předmětná stavba ještě splňovat všechny požadavky stanovené stavebním povolením, stavební a projektovou dokumentací, jakož i závaznými stanovisky, rozhodnutími dotčených orgánů a samozřejmě obecně platnými zákonnými a podzákonnými právními předpisy.
Zkušební není dočasné
Na úvod je ještě nutno poznamenat, že zkušební provoz je potřeba odlišovat od jiného institutu stavebního práva, a to předčasného užívání stavby (zakotvené v § 123 stavebního zákona). Předčasné užívání stavby stavební úřad před jejím úplným dokončením povolí, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí.
Zatímco předčasné užívání stavby míří na situace, kdy stavba není dokončena, ale je žádoucí tuto již využívat, třeba jen částečně (představit si lze na příkladu již vybudované sítě v rámci nové výstavby, nad kterou však ještě probíhají další stavební práce, třeba výstavba komunikací), míří zkušební provoz na již dokončené stavby, které však ještě nesplňují všechny požadavky pro tyto stavby stanovené.
Tři situace
Typicky se však potkáme se třemi situacemi, kdy je nařizován zkušební provoz pro konkrétní stavbu.
První situací je nařízení zkušebního provozu u staveb, kdy je nařízení zkušebního provozu obsaženo již ve stavebním povolení, a to protože tuto povinnost ukládá stavební zákon. Tomu tak je např. u staveb, jež obsahují technologické zařízení, u něhož je třeba ověřit způsobilost k bezpečnému užívání. Prakticky se bude jednat o komplikované stavby jako elektrárny, chemické závody, čističky odpadních vod a další sofistikované stavby.
Druhou situací je nařízení zkušebního provozu na základě rozhodnutí stavebního úřadu z moci úřední, přičemž stavební zákon nikterak blíže nestanovuje podmínky, které stavební úřad musí dodržet, resp. které ho k nařízení zkušebního provozu opravňuji. Stavební úřady tak mohou v tomto případě naplno využít svého správního uvážení. Důvody pro nařízení zkušebního provozu však musí být pádné, zpravidla si lze představit technické či kvalitativní komplikace v průběhu stavby, které zakládají určitě podezření o kvalitě stavby a její budoucí bezvadnosti v běžné užívání. U déle trvajících projektů se můžeme setkat se změnou okolností či vnějších vlivů – např. u dopravních staveb je běžné, že se v průběhu času mění jejich zatížení dopravou, a tak se může stát, že by stavba mohla být z důvodu její dlouhé doby výstavby např. již poddimenzovaná. Častým důvodem je pak „prostá“ skutečnost, že stavební úřad nemusí být přesvědčen o funkčnosti či vhodnosti konkrétního aspektu dané stavby (i přes např. kladná závazná stanoviska) a chce vidět, jak dané řešení bude fungovat v praxi. Opět se v tomto případě bavíme o složitějších projektech, například dopravním řešení a značení v rámci nově vznikající obytné čtvrti nebo parkovacím systému u velkých obchodních center, u výstavby rodinného domu zpravidla nemá stavební úřad důvod před kolaudací nařizovat zkušební provoz.
Třetí situací je pak nařízení zkušebního provozu na žádost stavebníka, kdy si tento je vědom některých nedořešených aspektů své stavby. Tyto „nedostatky“ přitom nejsou tak závažné a zásadní, aby nemohla být již dokončená stavba bezpečně využívána, a zároveň se jedná o aspekty, u kterých až řádný provoz ukáže, jestli jsou zvolená řešení vyhovující, či nikoliv. Musíme mít na paměti, že stavebník často neprovádí stavbu sám, a tak potřebuje sám ověřit (ostrým provozem), jestli byla jednotlivými zhotoviteli a dodavateli stavba provedena řádně a funkčně.
Je potřeba poznamenat, že důvodů a podmínek pro nemožnost kolaudace může být řada, často se přitom nebude jednat o závažné nedostatky, spíše naopak, zejména u staveb většího rozsahu se setkáváme s celou řadou velmi formálních podmínek a drobných provozních detailů, které praktickému užívání stavby nebrání, a i bez splnění několika formálních podmínek je stavba bezpečná a způsobilá k provozu.
Přiměřená doba?
Z praktického hlediska se tak nabízí (pokud stavebník chce či potřebuje svou stavbu již užívat) požádat o zkušební provoz a v průběhu zkušebního provozu dále pracovat na odstranění nedostatků. Délka zkušebního provozu přitom není zákonem stanovena, platí, že by měla být přiměřená okolnostem daného případu, zcela běžné jsou ale zkušební provozy nařizovány v rozmezí půl roku až dvou či tří let, můžeme se setkat i s opětovně prodlužovanými zkušebními provozy s ohledem na opakující se vyhodnocovaní závěrů z (předchozích) zkušebních provozů.
V konečném důsledku bude potřeba vždy zvážit detaily a okolnosti dané stavby a situaci konzultovat se stavebním úřadem. Míra správního uvážení je u každého úředníka a v každé obci jiná, paušálně tak nelze říci, kdy bude zkušební provoz povolen a kdy nikoliv. Určitě však platí, že na jednání se stavebním úřadem je záhodno se dostavit dobře vybaven argumenty, a to zejména technického a odborného charakteru, od architektů, projektantů a stavbařů.
Deset let na zkoušku
Příkladem z praxe, kdy je nařizován zkušební provoz poměrně často a kdy není možné stavbu kolaudovat, je nedodržení hygienických prahových hodnot, zejména pak hluku a prachu. Setkáváme se tak s nařizováním zkušebního provozu u dopravních staveb, které jsou technicky zcela způsobilé k provozu, avšak nesplňují některou z „netechnických“, hygienických podmínek. Např. Nové spojení, známá vlaková estakáda vedoucí před a za Vítkovskými tunely v Praze „funguje“ již přes 10 let v režimu zkušebního provozu, to samé platí o částech proslulého tunelového komplexu Blanka.
Osobně si však myslím, že tyto příklady nejsou zcela vhodné, neboť ukazují, že se dá prakticky obejít zákonná povinnost kolaudace, a to neustálým prodlužováním zkušebního provozu. Výše uvedené stavby jsou přitom součástí klíčové dopravní infrastruktury, existuje zde tedy „veřejný“ zájem na jejich fungování a jistě u těchto staveb je tlak na to, aby byly v provozu, a to bez ohledu na „právničinu a papírování“. Stěží si dovedu představit, že by měla veřejná správa tolik trpělivosti a shovívavosti k soukromému majiteli stavby v podobné situaci. Jak plyne čas, ozývají se však čím dále více kritické hlasy, a to včetně veřejného ochránce práv, aby situace s takto dlouhými zkušebními provozy byla vyřešena, neboť je pravda, že např. u zmíněného vlakového spojení bylo již přes 10 let času na vyřešení odhlučnění a splnění hygienických hlukových norem.
Zkušební provoz stavby představuje praktický institut, který stavebníkovi může pomoci ve finální fázi stavby urychlit možnost stavbu již užívat, a to ještě před kolaudací. Zároveň je však třeba mít na paměti, že zkušební provoz není řešení na všechny problémy, závažnější nedostatky nelze zkušebním provozem zhojit, ani nelze zkušební provoz do nekonečna prodlužovat a vyhýbat se kolaudaci stavby.
Mgr. Pavel Březina, advokátní koncipient bpv BRAUN PARTNERS
