Asfaltové hydroizolační pásy se samolepicí úpravou 2 – současnost

V první části jsme nahlédli do historie vzniku, užívání a zkoušení samolepicích asfaltových pásů. Ve druhé části se pokusím nastínit současné trendy, poznatky a zkušenosti.

Tento druh skládané krytiny, u nás vyráběný již od roku 1966, ale v širším měřítku používaný tenkrát jen v zahraničí, je asi materiálem, kde jsme se setkávali a stále setkáváme nejčastěji s vadami funkce samolepicích therm pruhů (obr. 13, 14). Při kontrolách šindelových střech, častých v období 1990–2000, jsme posuzovali nejen mnoho případů zatékání i u zcela nepoškozených krytin, ale také mnoho případů poškození nepřilepených šindelů, odlomených větrem.

Hlavně nejlevnější šindele s křehkou vložkou ze skleněné rohože a s horší jakostí samolepicího pruhu měly často celé plochy šablon nedostatečně přilepené. Severní a západní plochy střech a málo skloněná místa střech se stálou vlhkostí uzavřenou ve střeše, nebo naopak téměř svislé plochy se nedostatečným kontaktem s šindeli navzájem nespojily ani po uplynutí teplého ročního období. Přesvědčovali jsme se, že pokud nedojde k slepení v období prvního roku po položení, šindele se již neslepí nikdy, protože lepivost pruhu se sníží korozí, zanesením prachem, navlhnutím spodní strany krycího šindele apod. V takových případech bylo nutné doporučit opravu dodatečným přitavením za horka nebo poměrně drahým asfaltovým střešním tmelem z kartuše.

Pás VEDATHENE firmy VEDAG, obdoba Bituthenu, byl zařazen do zkoušek již v letech 1989––1991. 

Dalším podobným výrobkem, zavedeným v nedávné době firmou Dörken, je pás DELTA-THENE tl. 1,5 mm podobně jako Bituthene z vrstvy HDPE a modifikované asfaltové lepicí vrstvy. I pro tento pás platí omezení teplotou a požadavek na penetrační nátěr podkladu, pro zpracování až do – 5 °C speciální nátěr. Z článku nevyplývá zcela jasně, zda se musí všechny minerální podklady penetrovat i pro zpracování nad –5 °C. V každém případě se zdá, že se podařilo zlepšit lepivost samolepicí vrstvy oproti původním pásům z období před rokem 1990 [12].

Také firma Grace značně rozšířila nabídku zejména o pásy použitelné za značně náročnějších podmínek (viz níže).

Pás VEDASTAR firmy VEDAG – typ zkoušený u nás také již před rokem 1990, elastomerbitumenový za studena samolepicí pás – je určen jako vrchní pás při sanacích i na novostavbách. Vhodný pro plochy s požadavky na vysokou estetiku provedení, případně pro místa, kde není povoleno pracovat s plamenem. Cena podle ceníku z 1. 4. 2008 je 239 až 249 Kč/m².

Stále trvá nabídka samolepicích bandážních pásků na prostupy i pro detaily taškových krytin, např. DUO-ROLL (GUTTA), Ekobit aj. Některé, nabízené např. na www.isoltema.com, známe již z nabídek z roku 1990.

 

Složení samolepicí vrstvy je ovšem tajemstvím výrobce a běžně se neuvádí ani základní surovina. Kromě SBS lepidel se lepidla vyrábějí i na bázi akrylátů. Patenty ze současné doby, např. EP 1610910 Method for Producing Structured Adhesive Materials and the use of the same z roku 2008 a další, můžeme najít i na internetu.

 

Jako přednost samolepicí technologie zdůrazňují výrobci pokládku bez plamene, opticky příjemné provedení detailů, atraktivní barvy, trvale flexibilní vlastnosti, velkou odolnost vůči stárnutí, a to že splňují i přísnější evropské požární normy. Některé z těchto vlastností uvedl také Ing. Pavel Vokurka v článku vyzdvihujícím výhody samolepicích pásů, kde poukázal hlavně na estetický vzhled hotových krytin [5]. Podle Pavla Vokurky je též „pevnost ve spoji zjišťovaná u pásů Vedastar samolepicích za studena a pásů natavovacích SBS jednoznačně vyšší u pásů samolepicích, nemluvě o pásech modifikovaných APP nebo oxidačních…“

K tomu je možné podotknout, že některé uváděné přednosti splní i kvalitní natavitelné SBS pásy. Technická data samolepicích pásů bývají někdy i příznivější (ohyb za studena až –35 °C, tepelná stálost až 130 °C), jejich plné využití však, podobně jako u jiných špičkových modifikací, nemusí být vždy skutečností.

Zajímavý údaj se objevuje v posledních letech u asfaltových pásů, a sice povolení k likvidaci asfaltových odpadů s obyčejným domovním odpadem podle evropského katalogu [13]. To se u nás ještě často nepovažuje za možné.

 

Poměrně náročné požadavky nacházíme v technických listech (obr. 15). Jak se udává, povrch podkladů se nesmí před nalepováním zaprášit ani nesmí zvlhnout. Podklad nesmí mít ostré hrany, nerovnosti a vlhkost. Povrchy betonů a zdiva je nutné opatřit penetračním nátěrem, například Haftgrund E. Pás se musí předem vyměřit a položit s přesahy (opravy přímosti po nalepení pásu nejsou většinou proveditelné – pozn. aut.). V T-stycích je nutné pásy podtmelit. Horní ukončení pásu na atice fixovat lištou a zatmelit [14].

 

 

Mezi pásy s nosnou vrstvou z vyztužených plastů se již v prospektech objevily i pásy lepící na vlhký podklad, dokonce i na čerstvý beton, a použitelné v rozsahu od –10 °C až do + 35 ° (Bituthene 8000, 4000). S tak extrémně příznivými vlastnostmi jsme ještě neměli možnost se blíže seznámit. Podle tradičních měřítek bych se u pásů s výrazně lepivou, tedy asi i měkčí vrstvou obával možnosti posunu povlaku při působení tečných napětí nebo zvýšených teplot. Odolnost proti odlepení vlivem deformace tvaru se neudává.

Zkušenosti získané při ověřování různých nabízených nebo vyvíjených pásů nebo při reklamacích potvrzují, že požadavky na podmínky zpracování, které obvykle dodavatelé uvádějí v dokumentacích, bývají trochu podhodnocené. Na stavbě se vyskytne ještě celá řada dalších překážek, které mohou zabránit tomu, aby se hydroizolační vrstva ve všech místech vodotěsně spojila, a to nejen navzájem, ale v požadovaných místech i s podkladem.

Teprve nejméně desetileté zkušenosti mohou prokázat, do jaké míry zůstávají slepy spolehlivé i za působení různých korozních vlivů. Lepivost samolepicích vrstev je silně závislá na stabilizaci některých složek lepidel a víme, že i pásy uložené za zcela stabilních podmínek ztrácejí po 3–4 letech dosti z původní dotykové lepivosti. Např. starší vzorky pásů Elastolep z výroby roku 2003–2004 již při teplotách do 20 °C vyžadují značné přitlačení. Nepříznivě se může projevit nízká teplota.

Podle většiny výrobců se musí při teplotě ovzduší pod +5/+15 °C pásy v kontaktní ploše nahřívat a nejnižší teplota zpracování – kromě již zmíněných nejkvalitnějších pásů – bývá udávána +5 °C. V praxi je třeba často nahřívat více, hlavně tam, kde je podklad nerovný a spoje je nutné tvarově přizpůsobit. Bauder doporučoval již v roce 1991 nahřátí horkým vzduchem nebo použití speciálního lepidla pro příčné styky pásů.

Důležitá je teplota nejen v době po položení. Má-li dojít k inzerovanému „dolepení“, nesmí následovat období s teplotami pod 5 °C nebo ještě nižšími. Pokládání v podzimních měsících je již značně riskantní. To potvrzuje mnoho zkušeností se šindeli.

Ve většině prospektů zdůrazňované „dolepování“ může probíhat i opačně. V případě, že v době, kdy není ještě vrstva pevně přichycena, dojde například ke zvlnění elastického pásu, nemusí se již vzniklá „hubička“ nikdy slepit.

Ztížená manipulace se může nepříznivě projevit tam, kde je nutné pokládat pásy velmi přesně. Vrstva, která již přišla do kontaktu s podkladem, se často již nedá od podkladu odtrhnout, někdy dokonce ani od ochranné fólie, podobně jako jsme si mohli všimnout nedávno u dálničních známek. Při pokládání samolepicích asfaltových pásů se stává, že teprve po několika metrech zjišťujeme, že položení není zcela vyhovující, že pás ujíždí a přesahy se zmenšují. Pak obvykle ne­lze jinak, než pás uříznout a pokračovat v opraveném směru. Přesné pokládání, manipulace se separačním papírem a jeho likvidace mohou vyžadovat i zvýšený počet pracovníků.

 

Příkladem nečekaného selhání lepidla samolepicího typu byla střecha v České Lípě v roce 1996. Na sklonitých střechách továrních hal došlo k deformacím a zvlnění krytiny z SBS pásů, položené na polystyrenových deskách. Dodavatel zastával názor, že se zdeformovala plechová nosná konstrukce. S tímto názorem však nekorespondovala ani orientační prohlídka. Bylo vidět, že došlo nejen ke známému, dříve velmi často se vyskytujícímu smrštění a posunům souvrství obsahujícího polystyrenové desky, při kterém se zdeformovaly i plastové vtoky, ale i ke sklouznutí celé skladby po trapezové střešní konstrukci směrem k atikovým žlabům. Žlaby byly vytvořeny pouze tvarováním polystyrenových desek a deska podtrhla svislou stěnu žlabu (obr. 20).

 

 

Podrobné sondy ukázaly vcelku jasně příčiny vad. K posunům došlo ve vrstvě lepidla mezi EPS deskami a plechem. Speciální lepidlo zn. COSTERANO jsme pak zkoušeli i v laboratoři, kde se malá odolnost proti posunu, zejména při zahřátí, potvrdila. Použili jsme metody odtrhu malým dlouhodobým zatížením 200 g. 

Spojení plechu s polystyrenem bylo při krátkodobém namáhání na smyk nebo odtrh velmi pevné a přesahovalo kohezi pěnového polystyrenu. Při menším, ale dlouhodobém zatížení se vrstva lepidla deformuje a dochází ke skluzu nebo odtržení. K vyvolání posunu je třeba napětí přibližně nad 200 g/150 cm² a při zvýšení teploty na 35 °C se posun nebo odtrh zrychlují.

 

Způsoby, které jsme považovali za vhodné k hodnocení vlastností čerstvých kontaktních slepů, resp. obecně pásů, k podkladu, jsou již zčásti uvedeny výše v historii vývoje pásů Hydrofol. Ověřili jsme si, že různé zkoušky měření jen pevnosti v tahu na trhacím stroji nevystihnou hlavní riziko samolepicích vrstev, a to schopnost odlepení po delší době a také výrazné rozdíly přichycení na různých úpravách podkladu.

Používaná zkoušení podle DIN EN, u nás ČSN EN 12 316-1 Stanovení odolnosti proti odlupování ve spojích (září 2000) a ČSN EN 12317-1 Stanovení smykové odolnosti ve spojích (září 2000), vystihují jen okamžitou pevnost v odtrhu [6, 7].

Nevím však, jak by jakákoliv hodnota zjištěná touto metodou mohla pomoci při výběru nebo hodnocení kvality pásu, když žádné optimální hodnoty pro některé specifikované použití se v technologických pravidlech neuvádějí.

Velmi citlivá a názorná zkouška podle kdysi platné DIN 16 730 čl. 5.10 [8] by pro samolepicí spoje byla asi nadměrně náročná (obr. 21).

 

 

Užitečná by mohla být i návaznost na některé zkoušky z obalové techniky, kde by se daly najít metody pro vystižení některých vlastností. Již jsem zmínil metodiku podle ČSN 77 0290 a ČSN 77 0291, ke kterým jsme přihlíželi při hledání vhodných metod zkoušení. Dosud platná a dostupná ČSN 77 0290 z roku 1970 na obr. 3 ukazuje obdobný stojánek na zkoušení stálým zatížením, jako jsme používali v roce 1975…

Zkoušení, přestože existují EN, asi není zcela jednotné. Lepivost a její výše zmíněné proměny v čase je však obtížné hodnotit bez srovnávacích zkušebních metod. V informačních tabulkách parametrů pásů se hodnoty pro různé varianty podkladů a pokládání buď neudávají vůbec (VEDAG – Vedastar, GRACE – Bituthene aj.), nebo při zkoušení podle DIN EN 12316 a 12317 na pevnost v N/50 mm jako KLF (Keine Leistung festgelegt – BAUDER TEC KSA, KSO aj.). Proto ani tvrzení o větší pevnosti samolepicích spojů než u spojů SBS pásů [5] bez přesné definice podmínek slepení a hodnocení slepů nemůže platit obecně.

Pro akrylátové samolepicí hmoty (nanášené jako tavenina) se udává metoda zkoušení slepů po přejetí dvoukilogramovým válcem. Volný konec se upne do čelistí tažného stroje pod úhlem odlupu 180 ° a čelisti se pohybují rychlostí 300 mm/min (tj. 5 mm/s), tedy poměrně rychle. Byly zjišťovány hodnoty např. 2,1 N/cm [15].

Avšak podle metod FINAT se zkouší lepivost při úhlu 180 ° nebo 90 ° vždy při nízké rychlosti odtrhu. Nízká rychlost umožňuje lepší zjištění hodnoty pevnosti trvalého slepení, popř. možnosti dalšího odtržení a jiných vlastností použitých separačních papírů. 

Z poskytovaných podkladů nejsme většinou schopni dostatečně posoudit možnost nebo nemožnost použití samolepicích technik pro konkrétní případy. Neznáme ani dostatečně dlouhodobou odolnost samolepicích vrstev, které se mohou podle složení u různých výrobců značně lišit – pro ověření nejsou vhodné metody.

Ani nejvědečtější metody hodnocení, vylepšené osvědčenými a všudypřítomnými německými zkušebnami a zahrnuté do předpisů předražených EN (např. DIN EN 12317-1 v německém překladu v rozsahu 5 str. stojí kolem 51 € ), nám mnoho nepomohou, když není možné výsledky konfrontovat s hodnotami předepsanými pro některé určité aplikace.

I když někteří výrobci doporučují samolepicí hydroizolační materiály do všech typů hydrofyzikálního zatížení, myslím, že jsou zde určité hranice, dané druhem stavby, požadovanou trvanlivostí a spolehlivostí hydroizolací a podmínkami působení vody.

 

Dalo by se očekávat i příznivé působení elastického chování samolepicí vrstvy nad aktivními trhlinami. Vždy však musí konstrukce dovolit potřebné vytvarování pásu – případně při malém zahřátí – a musí se trvat na dobré přípravě podkladu, a to i systémovým primerem. To znamená, že by měl být dostatek času na přípravu prací, i když je to požadavek většinou nesplnitelný.

Samolepicí technologie představují podle mého názoru speciální kategorii hydroizolací, která nemůže být zcela univerzální. Nadměrné spoléhání na snadnost a rychlost zhotovení těchto konstrukcí by mohlo přinést velmi nepříjemné důsledky.

ZÁVIŠ BOZDĚCH
foto archiv autora 

12) Univerzální samolepící i izolační pás Deltathene, Střechy – fasády – izolace, č. 11, 2008, s. 42.

13) Europäischer Abfallkatalog EWC Nummer 170302 „Asphalt-teerfrei“.

14) Structural Waterproofing Information Library V 001, Grace – propagační CD 2007.

15) Free Patents Online.com.