Rozhovor s architektem Martinem Karlíkem z olomouckého atelieru-r, jehož tým v čele s architektem Miroslavem Pospíšilem navrhl rekonstrukci renesančního paláce hradu Helfštýn.
Rekonstrukce Helfštýna, na níž jste pracoval spolu s architektem Miroslavem Pospíšilem, sklízí velké uznání. Předpokládali jste, že budete tak úspěšní?
Je to zásluha celého ateliéru. Jsme za to rádi, protože jsme čekali, že se veřejné mínění rozdělí, jak to bývá, na dvě zhruba stejně velké poloviny, protože lidé mají různé názory. Samotné nás překvapuje, že je vlastně nevyvážené, naštěstí ve prospěch pozitivních reakcí. Doufali jsme, že naše dílo někoho osloví, ale že to bude mít až takový ohlas, jsme nepředpokládali.
Měl jste k Helfštýnu nějaký vztah?
Než jsme se k projektu dostali, vnímal jsem ho pouze jako určitou kulisu, když jsem jel na Ostravu, protože je pěkně vidět z dálnice, a říkal jsem si: „Tam se někdy chci podívat.“ To se mi splnilo, na hradě jsem byl osobně poprvé při začátku prací na studii. Je to velký hradní komplex a na mě silně zapůsobila jeho majestátnost a rozloha. Někdejší renesanční palác, kterým jsme se zabývali, je jenom jednou relativně malou částí, až na severovýchodním konci areálu. Helfštýn je specifický tím, že to je zřícenina, není to měšťanský dům, zámek, pivovar, klášter nebo jiná podobná památka, která má spoustu dochovaných prvků, včetně fasád, schodišť, vnitřního uspořádání. U zříceniny bylo dochované jenom obvodové zdivo, bez nějakých architektonických článků, detailů, na něž by bylo možné navazovat. Helfštýna se dotknuly památkářsky sporné historizující romantické zásahy z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století provedené podle návrhu architekta Zdeňka Gardavského, který se jej snažil dotvořit podle svých představ. Právě kvůli těmto pokusům o dostavění, jež se naštěstí nedotknuly paláce, nemá Helfštýn status národní kulturní památky.
Jakou jste si stanovili koncepci?
Vycházeli jsme ze zadání, v němž bylo stanoveno zachování torzálního charakteru. Měli jsme především palác stabilizovat a zastřešit ho tak, aby bylo ochráněné zdivo a zpomalila se jeho degradace. V devadesátých letech se na zastřešení vypsala soutěž, na níž se objevovaly návrhy sedlových, valbových zastřešení, ale nic z toho se nepoužilo, protože by to změnilo současnou siluetu. Později, v roce 2010, památková rada stanovila, že zastřešení musí být provedeno tak, aby nedošlo k navýšení objemu, a tudíž nesmí přesahovat stávající úroveň zdiva. Další kritérium určovalo, že vše musí být zároveň reverzibilní, odstranitelné, aby památka mohla fungovat dál bez něj. Když jsme byli osloveni, abychom vytvořili koncept zastřešení, vycházeli jsme z jasně stanovených principů, které nám určily mantinely, v jejichž rámci jsme se pak pohybovali. Důležitým dojmem a faktem byla skutečnost, že do zříceniny se zachovalými obvodovými zdmi přichází světlo seshora, protože nemá střechu. Toto světlo bylo naprosto dominantní, člověk viděl nebe nad sebou a my jsme si říkali, že pokud máme zachovat charakter torza paláce, jak to požadoval památkový ústav, tak je důležité zachovat přístup tohoto světla, z čehož logicky vyplynulo skleněné zastřešení schované za atikou. Kdybychom udělali zastřešení plné např. pomocí dřevěné konstrukce, které by střechu vynášelo, jako je to u vstupní věže, přišli bychom nejenom o jedinečné nasvětlení, ale také o torzálnost. Sklo se přímo nabízelo.
Vaším úkolem nebylo jenom samotné zastřešení paláce. V jaké byl celkové kondici?
V době našeho příchodu byl již tři roky kvůli havarijnímu stavu zavřený. Odpadávaly cihly ze zbytků záklenků, kleneb, ve zdivu byly značné praskliny. Hlavním úkolem byla záchrana paláce, stabilizace jeho torza, aby byl kompaktní, funkční, staticky zpevněný a bezpečný pro návštěvníky. Přizvali jsme k tomu statika pana docenta Ladislava Klusáčka z brněnského VUT a jeho tým, který má s památkami bohaté zkušenosti. Snažili jsme se to dělat tak, aby naše zásahy nebyly vidět. Různá spínání pilířů, protože v nich byly trhliny, jsou provedena tak, že hlavice spínacích tyčí jsou zapuštěné do kapes ve zdivu, které jsou následně dozděné, aniž by byl samotný zásah patrný, ale drží hrad pohromadě. Odtrhávalo se celé severovýchodní nároží paláce, který stojí na skalnatém ostrohu, takže se kolem něj musely navrtávat mikropiloty, jež běžně člověk, který hrad navštíví, také nepostřehne. Když vejdete na nádvoří, po levé straně je hradební zeď vysoká přes dvě podlaží, která se odklání v koruně o šedesát až sedmdesát centimetrů. Je vyzděna jakoby ze dvou slupek, mezi nimiž je vložené výplňové zdivo, různé kameny, suť, malta, jenže tyto slupky se od sebe oddalovaly. Stabilizace zdi byla operace náročná po technologické i finanční stránce. Stěna se musela spínat, aby byla kompaktní, a zároveň zafixovat, aby se zastavil její posun. Stěna je založena v místě, kde prochází tektonická linie, skalní podloží je navětralé a pravděpodobně tudy do něj proudí srážková voda, kvůli čemuž byla stěna velmi nestálá, vlastně pomalu, ale nevyhnutelně utíkala. Statik navrhl sanaci podloží, vybetonování dvou pasů podél základů nacházejících se pod stěnou a jejich sepnutí doplněné mikropilotáží. Také bylo nutné dozdít sousední nižší parkánovou stěnu, která stabilizovala terén v patě stěny vysoké jedenáct metrů. Při pracích bylo nutné neustále pomocí geodetických měření sledovat, jestli se stěna nehýbe, a pokud se pohyby projevily, pak zjišťovat, co je jejich příčinou.
Z jakého druhu kamene byl Helfštýn vystavěn?
Z droby, ze které je skalní podloží, na němž hrad stojí. Naší výhodou bylo, že když jsme potřebovali nové kameny na vyzdívání, které by barevností odpovídaly původním, tak jsme je mohli brát z lomu Podhůra vzdáleného vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Ve druhé polovině šestnáctého století byl hradní palác renesančně přestavovaný a kamenné zdivo bylo kombinované s cihlami, takže je ve své podstatě nakonec hodně smíšené. Někde jsme museli staré cihly nahradit novými, záleželo na míře zasolení, jinde zase kvůli tomu, že ze zdiva vypadly. V místech, kde jsou cihly ponechané povětrnostním vlivům, jsme je opatřili ochrannou vrstvou omítky, abychom prodloužili jejich životnost, kdežto kameny jsme nechávali odkryté, protože jsme chtěli, aby byla patrná skladba zdiva. Na ní je dobře vidět, jak v různých místnostech probíhala přestavba a co se do zdí vkládalo. V paláci existuje pár míst, kde je jako normální stavební element použito bývalé kamenné profilované ostění se stejnou samozřejmostí jako kameny nebo cihly – dá se říci, že si s tím naši předkové nedělali těžkou hlavu.
Jakou jste zvolili omítku?
Veškeré omítky jsou na bázi hydraulického vápna. Aby se eliminovala možnost vnesení solí vlivem třeba špatné technologické kázně, používaly se pytlované směsi, do nichž se kvůli vyladění barevnosti, pevnosti a struktury zrnitosti přidávalo hrubší kamenivo.
Hrad Helfštýn je ze své podstaty, protože měl být nedobytný, těžce přístupný, rozkládá se až sto metrů nad okolním terénem na kopci. Jak obtížný byl transport materiálu?
Bylo to náročné! Prakticky všechno se dalo poměrně dobře, s výjimkou zimních měsíců, dopravit na louku před hradní komplex, protože komunikace má dostatečné parametry, aby tam vyjelo jakékoliv nákladní auto. Obtíže nastaly potom, když se měl materiál dostat do samotného paláce, což znamenalo projet přes celý hrad a překonat čtyři nádvoří. Dovnitř areálu kvůli úzkým bránám mohl vjet jenom malý zahradní traktor, s jehož pomocí se tuny štěrku, betonu, skla či oceli převezly na valníku. To vše muselo probíhat mimo návštěvní hodiny vyhrazené pro veřejnost. Podobně se dopravil do paláce po kusech velký jeřáb, který se pak složil pomocí menšího jeřábu jako stavebnice.
Při úpravách jste zvolili sklo, dále corten a beton, tedy ryze současné materiály. Co bylo pro jejich použití rozhodující?
Vždycky se snažíme, aby prvky, které používáme, byly pravdivé a bylo z nich na první pohled poznat, že jsou soudobé. Jinými slovy přiznáváme, že konstrukce jsou vložené v jednadvacátém století, v naší éře a mají hovořit samy za sebe. Zároveň jsme se snažili, abychom co nejméně zasáhli do původního zdiva a přetvářeli je, další zásadou bylo nic nenapodobovat, nesnažit se imitovat konstrukce historické, kupříkladu dřevěné, které tam kdysi mohly být. Díky ocelovým cortenovým konstrukcím jsme se dostali na úroveň druhého podlaží a umožnili návštěvníkům pohyb v různých úrovních. Naznačujeme, že tam kdysi bylo patro s klenbami, které se zřítilo, a nabízíme úhel pohledu, jenž byl kdysi možný. I když tato ocelová cesta připomínající ocelový labyrint nebyla v zadání, byla investorem přijata. Jedná se o jakousi přídavnou hodnotu v rámci celkové stabilizace hradu. Corten, z něhož jsou lávky vyrobené, jsme volili z několika důvodů. Hledali jsme především materiál, který je trvanlivý, který umí stárnout a na němž je stárnutí vidět – podobně jako je to patrné na všech stěnách paláce. Jako kontrastní materiál vůči převládajícímu kameni a cihle se nabízel. Dalším důvodem pro použití cortenu je skutečnost, že Helfštýn je už bezmála čtyřicet let spjatý s fenoménem uměleckého zpracování železa, konají se na něm pravidelná mezinárodní setkání kovotepců a kovářů Hefaiston, která s naší „materiálovou tematikou“ souzní.
Corten má vynikající vlastnosti. Jak jste se však vyrovnali s tím, že když je vystaven přímému působení vody, zanechává po sobě rezavé stopy?
Proces zrání, během něhož dochází k největšímu úkapu koroze, jsme se snažili nejdříve vyřešit tím, že plechy měly být „předstařené“, aby nedošlo ke znehodnocení zdiva pod nimi. Ale protože se tento proces dělá různými chemickými sloučeninami, ve výsledku barva cortenu příliš ztmavne. Zjistili jsme, že nejlepší je nechat předem ocel opršet nebo postříkat vodou, což se dělalo ještě ve fázi, když nebyly položeny betonové podlahy, takže odplavená rez se utopila ve štěrku a později její spad není tak masivní. Dojde k tomu, že se proces koroze zastaví, pouze když se mechanicky naruší, pak se zase musí zoxidovaná vrstvička znovu obnovit. Nicméně ke cortenu prostě koroze bytostně patří, takže skutečnost, že občas k nějakému zrezavění dojde, je podle mého názoru v pořádku – stejně jako to, když si po prohlídce paláce odnesete na dlani vůni železa, protože je s Helfštýnem coby baštou uměleckého kovářství spjata a až jaksi fyzicky dotváří jeho identitu.
Proč jste použili v Rytířském sále skleněné zábradlí, když jste jinak u vetknutých lávek uplatnili zábradlí ocelové?
Zkoušeli jsme několik variant plného cortenového zábradlí, ale když jsme si udělali prostorové vizualizace, tak nám přišlo, že vzhledem k tomu, že se ochoz vine kolem celé místnosti, na sebe zábradlí příliš upozorňuje. Vždycky je nesmírně důležité hledat vyváženost, aby nové nezastínilo a nepřebilo staré. Proto jsme použili namísto oceli sklo a díky tomu, že je opravdu čiré a průzračné, lze skrze něj vidět zdivo a jeho krásnou strukturu. Dále jsme skleněné zábradlí použili ještě na hradní vyhlídce, kde jsme k tomu dospěli po diskusi s památkáři, protože se jedná o věc přesahující povolenou výšku koruny zdiva. Vyhlídkou návštěvnická trasa vrcholí, byla by škoda se jí zřeknout, protože je odtud jak velmi edukativní pohled na hrad svrchu, což umožňuje udělat si plnější představu o jeho rozložitosti, tak rozhled po okolní krajině, na Přerov, Hranice na Moravě až po Beskydy. Protože je vyhlídka uzavřená a chráněná skleněným zábradlím, nijak nenarušuje siluetu hradu, což byl od úplného počátku zásadní požadavek.
Když jsem studoval fotografie rekonstrukce paláce z výškových pohledů, zaujalo mě, jak výtvarně každá část působí, což nebývá obvyklé. Byl to záměr, aby provedené architektonické úpravy byly estetické i z ptačí perspektivy?
Popravdě, primárně jsme se o něco takového nesnažili, nicméně je zajímavé, že dojem, o němž se zmiňujete, vychází z ryze pragmatického uvažování a koncepčního řešení vzniklých problémů, s nimiž jsme se vyrovnávali. Dělali jsme si vizualizace, některé z nich byly také z nadhledu, abychom se přesvědčili o tom, jak bude prostupovat komplexem labyrint lávek, protože jsme si chtěli ověřit, jestli má rodící se poznávací cesta správné proporce a také logiku. Pakliže má výsledek estetickou úroveň, je to přidaná hodnota, jež vyplývá z kombinace materiálů, jejich různé struktury a barevnosti: namodralé sklo, oranžovo-hnědý corten, světlešedý leštěný beton a tmavší kámen.
Spolu se svými kolegy jste navrhli nejenom koncepci a vypracovali studii, ale také jste vytvořili technický projekt. To nebývá obvyklé, architekti si podrobné stupně dokumentace nechávají zpracovat u specializovaných projekčních firem. Jedná se ve vaší kanceláři o výjimku, nebo jde o běžnou praxi?
Je to součást naší tvorby. Uvědomili jsme si totiž, že pokud chceme mít naši vizi pod kontrolou od začátku až do konce, bez vlastní projekce to není možné. Kdybychom si ji sami nedělali, mohli bychom přijít o detaily, na nichž nám záleží. Odpadá jeden článek ovlivňují tvůrčí proces. Takto jsme sami schopni investorovi předkládat různé alternativy, když se hledá technické řešení, optimální po architektonické, technologické a ekonomické stránce. Všechno nám projde rukama, všechna rozhodnutí jsou naše a také veškerá zodpovědnost jde za námi.
Co pro vás tento projekt znamená, když se za ním ohlédnete?
Pro mě představuje obrovskou zkušenost, velmi výjimečnou příležitost, k níž se architekt dostane jednou za život. Práce na zastřešení hradní zříceniny je specifické téma vymykající se běžné tvorbě. Strávil jsem s ním prakticky pět let, od roku 2015, kdy jsme začínali s konceptem, až do loňského roku, kdy se rekonstrukce dokončila. Helfštýn se stal srdeční záležitostí. Velmi si vážím toho, že jsem na takovém úkolu, kde se propojuje více než půl tisíciletí trvající historie, mohl pracovat.
Petr Volf
Foto: BoysPlayNice
Článek byl publikován v časopise Materiály pro stavbu 1/2021
Související článek:
Rekonstrukce renesančního paláce na hradě Helfštýn
Statické zabezpečení stavby na hradě Helfštýn a jejich částí
Sanace vlhkého a zasoleného zdiva hradního paláce na Helfštýně
