V současné době se často setkáváme s tím, že se při budování nebo rekonstrukci koupelny hledí na design nebo ekonomickou stránku věci a zapomíná se na to, že i zde platí fyzikální zákony a používání zdravého rozumu. Různá úskalí se podceňují během celého procesu a výsledkem často bývají závady spojené s vniknutím vlhkosti až do podkladové stavební konstrukce.
Už na začátku projektu je důležité zvážit výběr podkladových materiálů. Samonivelační hmoty a stěrky na bázi cementu jsou méně náročné na požadovanou zbytkovou vlhkost podkladu před započetím prací. Podle české normy by taková vlhkost měla být maximálně 5 % a 4,5 % v případě podlahového vytápění. Do koupelny nedoporučujeme podklady na bázi anhydritu/sádry (síranu vápenatého), kde je požadavek na zbytkovou vlhkost velmi nízký – 0,5 %, u podlahového vytápění dokonce 0,3 %. Koupelna a anhydrit jsou každopádně nebezpečnou kombinací. Stačí trochu vlhkosti a anhydrit degraduje a ztratí přídržnost. U dřevostaveb a půdních vestaveb pak jsme postaveni nejčastěji před výběr mezi sádrokartonem, OSB deskami a cementovláknitými deskami.
V případě sádrokartonových desek doporučujeme použít desky tvrzené vláknem a montáž provést ve dvou vrstvách na vazbu. Před pokládkou je nutné předem aplikovat penetraci. U OSB desek doporučujeme použít dvě vrstvy desek na vazbu o tloušťce 18 mm a 15 mm, které spojíme prošroubováním. Před aplikací dalších vrstev nesmíme zapomenout na kontaktní můstek (např. RAKO System CP 203). Montáž cementovláknitými desek provádíme buď systémem pero – drážka (tl. > 16 mm) v jedné vrstvě, anebo se nabízí kompaktnější řešení se dvěma vrstvami desek po 12 mm spojenými na vazbu vruty. Stejně jako v případě OSB desek pak použijeme kontaktní můstek. Všechny nestabilní podklady jako sádrokarton, OSB a cementovláknité desky vyžadují pevný podklad, v případě dřevěného roštu by neměly rozteče mezi nosníky přesáhnout délku 60 cm.
Přes všechna tato vyjmenovaná opatření sádrokartony, OSB a cementovláknité desky „pracují“. Prohýbají se, smršťují se nebo naopak zvětšují svůj objem. Na rozdíl od nich je keramický materiál rozměrově stabilní. Pnutí a smykové napětí mezi podkladem a keramickou dlažbou bývá příčinou prasklin ve spárách nebo odchlípnutí keramiky od podkladu. Abychom snížili toto riziko, doporučujeme na nestabilní podklady aplikovat separační mezivrstvu (RAKO SYSTEM SDI Panel) – obr. 1. Jedná se o desku ze slisovaných a slepených syntetických vláken o rozměru 60x80x0,6 cm. Desky se vtlačují do flexibilního lepidla (RAKO System AD 590, kategorie C2/S1) tak, abychom dostali zbytky vzduchu z lepidla a zajistili jsme maximální přídržnost. Panely pokládáme vedle sebe na sraz a spoje přelepíme papírovou páskou. Tím se vyhneme proniknutí druhé vrchní vrstvy lepidla přes spáru a vzniku pevnostního a hlukového mostu. SDI panel je zároveň tepelný (0,17 W/m. K) a zvukový izolant (až 14 dB).
U koupelny nesmíme zapomenout na aplikaci hydroizolace. Ať se jedná o její aplikaci na položený SDI panel nebo o její nanesení na betonové nebo anhydritové podklady. U koupelen si vystačíme s disperzní hydroizolací (RAKO SYSTEM SE1), kterou nanášíme ve dvou vrstvách na plochy, které jsou přímo zatěžovány vodou. Hydroizolaci doporučujeme aplikovat také za a pod vanou. Rohy pak utěsňujeme těsnící páskou (RAKO System SE5) – obr. 2. Velmi důležité je dodržet napojení u výpustí nebo liniových žlabů v tomto pořadí:
1. vrstva hydroizolace,
2. odtokový žlab,
3. butyl-kaučuková páska,
4. vrstva hydroizolace,
5. flexibilní lepidlo.
Z praxe vyplývá, že časté závady v koupelně jsou způsobené neprofesionálně provedenými dilatačními spárami nebo jejich opominutím. Dilatační spára je kritické místo, protože jde o spoj mezi velmi odlišnými materiály a konstrukčními prvky, jako jsou např. podlaha a stěna. Častokrát se zapomíná, že obvodové dilatační spáry v koupelně nejsou jen spáry mezi podlahou a stěnou, ale také svislé spáry v rozích stěn nebo obvod sloupu uprostřed místnosti. Šířka dilatačních spár podle ČSN 73 3451 by měla být min. 5 mm. Pokud např. na sebe navazuje v koupelně keramický materiál a kovový liniový žlab, spojujeme materiál, který má dvojnásobně vyšší tepelnou roztažnost než keramika. Totéž se týká kovových a plastových lišt v rozích. Pokud je to možné, vyhneme se jim. Cementové spárovací hmoty takové rozdíly nezvládnou.
Pokud chceme, aby takový spoj mezi žlabem a keramikou byl trvanlivý a nedošlo k popraskání spár, používáme jako přechodový materiál pružnou spárovací hmotu. Nejčastěji se jedná o silikony nebo polyuretany, které mají vyšší přilnavost, ale jsou náročnější na aplikaci. Před jejich aplikací doporučujeme přetřít štětečkem styčné plochy ve spoji speciálním přípravkem ( RAKO System PRIMER NP) – obr. 3. Jeho absence zvyšuje riziko odchlípnutí silikonu i polyuretanu ve spáře.
Čeho bychom se měli vyvarovat u dilatačních pružných spár? Silikon nebo polyuretan by se neměl dostat ve spáře na její dno a spojit se tak s podkladem. Pokud se tak stane, je pravděpodobné, že spára popraská. Toto riziko snižujeme vložením separačního mirelonového provazce (RAKO System PES) do spáry – obr. 4. Doporučujeme zvolit dvojnásobný průměr provazce oproti šíři spáry tak, aby provazec nezapadl na dno spáry a abychom zbytečně neplýtvali silikonem.
Při zabudování vany nebo vaničky nesmíme také zapomenout, že by měla být instalována pružně. Ať se jedná o její podmáznutí silikonem nebo její fixaci ke stěně. Pokud to technické a záruční podmínky výrobců van a vaniček dovolují, doporučuji je osadit pod obklad. Jako prověřené řešení se pak nabízí dvojnásobné utěsnění. Jedná se o pojistné utěsnění silikonem mezi límcem vany a neobloženým podkladem a o finální utěsnění vloženého provazce silikonem pod nalepený obklad či dlažbu (obr. 5). Akrylátové vany se při napouštění a vypouštění vodou rozevírají a smršťují o několik mm. Pokud je přímo přirazíme k obkladu, toto napětí silikon nevydrží a popraská.
Nedodržením technologických postupů a systémových řešení u vlhkostně zatěžovaných prostor může dojít nejen k fatálním nevratným závadám, ale také ke značným finančním škodám přesahujícím původní investici do koupelny.
Tomáš Heřman
Foto: archiv autora
