Technologie, Zděné konstrukce

Moderní konstrukce z dusané hlíny

Hliněné stavivo nachází stále větší oblibu mezi veřejností, nejčastěji ve formě hliněných omítek, ať už v betonových panelových domech, ve slamácích či v běžných rodinných domech. Použití jak hliněných cihel, tak i dusané hlíny pro konstrukce nosné je zatím problematické, a to kvůli chybějící normové základně pro navrhování těchto staveb. Přesto u nás už několik dusaných staveb stojí.

Dusaná hlína se v minulosti na našem území používala k výstavbě domů obytných i hospodářských, a to pod různými názvy, jako nabíjená hlína, nabíjenica, pěchovanica, pichovanice, sypanice, tlučénka, tlučenica aj., ve Francii je tato technika známá pod názvem pisé. Nabíjená hlína v našich zemích se omítala, pisé ve Francii zůstávalo většinou bez omítek a na domech je dobře patrné zpevňování rohů a ostění. Dusaná hlína současnosti se provádí jako stěna pohledová, obvykle barevně upravená ve hmotě a zůstává bez omítek.

Obr. 1: Pevnost plných nepálených cihel v závislosti na vlhkosti hliněných cihel [4]Obr. 2: Hodnocení environmentálních parametrů ve vztahu k ostatním stavebním materiálům [1]. PEI – Primary Energy Input [MJ], GWP – Global Warming Potential [kg CO2 eq.], ODP – Ozone Depletion Potential [mg CFC-11 eq.], POCP – Photochemical Ozone Creation Potential [g C2H4 eq.], AP = Acidification Potential [g SO2 eq.], EP – Eutrophication Potential [g PO4 eq.]Obr. 3: Vhodné složení směsi pro dusání podle zrnitosti; a – vhodný poměr hrubých a jemných částic, směs vhodná pro dusání; b – příliš mnoho jemných částic, nevhodné pro dusání; c – příliš mnoho hrubých částic, nevhodné pro dusání

Materiál
Hliněný materiál – podstata, vlastnosti
Materiál pro hliněné stavby obecně tvoří hlína. Pod tímto výrazem rozumíme obvykle zeminu, kterou podle zrnitosti dělíme na jíl (zrna do 0,002 mm), prach (0,002–0,06 mm), písek (0,06–2 mm) a štěrk (2–60 mm). Pojivou částí hlíny jsou jílové minerály, které jsou součástí jílu a díky své krystalické mřížce jsou vždy menší než 0,002 mm. Jílové minerály jsou v jílu zastoupeny různým podílem a podle jejich druhu a množství má jíl různé vlastnosti (vaznost, schopnost přijímat a opět vydávat vlhkost a další). Jílové minerály (nejznámější jsou kaolinit, illit a montmorillonit) mají tvar destiček s elektrostatickým nábojem, který je rozdílný na jejich ploškách a hranách a právě tyto elektrostatické přitažlivé síly jsou podstatou soudržnosti – vazné schopnosti jílových minerálů. 

Obr. 4: Roh ostění zesílený pomocí cementuObr. 5: Nárůst pevností v čase [1]Obr. 6: Ocelové bednění běžně užívané pro betonové stěny (mechanické dusadlo položené na bednění)Obr. 7: Dřevěné bednění se stahovacími šrouby a rozpěrami

Přídavkem vody zvětšují jemné částice zeminy svůj objem a zároveň mění i svoji konzistenci. Ta se může změnit postupně z tvrdé, kdy je zemina zcela vysušena, přes pevnou, tuhou a měkkou až do tekuté. Soudržnost a pevnost jemnozrnné zeminy s přibývajícím množstvím vody klesá, objem narůstá, při vysušování je tomu naopak. Pevnost hliněné stěny je tedy přímo závislá nejenom na přítomnosti, druhu a množství jílových minerálů, ale i na obsahu vlhkosti. Je třeba zmínit, že hliněný materiál přijímá poměrně rychle vodní páru ve formě vzdušné vlhkosti a opět ji do ovzduší dodává. Hliněná hmota má vysokou schopnost tepelné akumulace, ale tepelný odpor se příliš neliší od pálené cihly.

Komunikace hliněného materiálu s vlhkostí a vodou je u hliněných staveb zásadní a její hodnocení závisí na úhlu pohledu. Jako vysoce pozitivní je hodnocena z hlediska zdravotního, kdy hliněná hmota v interiéru, ať už ve formě omítek či konstrukcí stěn, dokáže zabezpečit poměrně stálé tepelně-vlhkostní mikroklima, což je pro zdraví člověka při pobytu v hliněné stavbě příznivé. To je však podmíněno dostatkem vodní páry do ovzduší dodávané. Hliněná hmota vlhkost nevytváří, pouze s ní pracuje. Jako vysoce negativní je z hlediska odpůrců hliněných staveb hodnocena komunikace hliněné hmoty s vodou, která způsobuje ve větším množství pokles až ztrátu pevností (obr. 1), např. při záplavách. 

Pro omezení přijímání vody se do hliněných stěn v některých zemích (někde je to dokonce předepsáno) přidává cement. Přídavkem cementu do hliněné směsi postupně klesá vazná schopnost jílových minerálů vlivem hydratace cementu, při narůstajícím množství cementu nad 5 % začíná postupně hydratace cementu převyšovat nad soudržností jílových minerálů a toto zpevňování se stává nevratným. V tom případě se stává z hlíny hlinobeton, který mění své vlastnosti podle množství přidaného cementu směrem od vlastností přírodního materiálu k vlastnostem betonu.

Obr. 8: Starší typ bedněníObr. 9: Bednění během dusáníObr. 10: Tradiční ruční dusadlaObr. 11: Mechanická dusadla

Mezi pozitivní vlastnosti hliněného staviva pro zdraví člověka řadíme schopnost neovlivňovat geomagnetické pole Země, tlumit elektromagnetická vlnění vytvořená člověkem, neovlivňovat negativně elektroiontové mikroklima, zachycovat škodliviny z ovzduší. Pobyt v hliněném domě působí příznivě na astmatiky a na psychiku člověka. Z hlediska ekologického je třeba zmínit především úsporu energií při výrobě a bezproblémovou recyklaci po dožití domu, pokud hliněné stavivo tvoří čistý přírodní materiál bez znehodnocujících příměsí. Hodnocení environmentálních parametrů [3] ve vztahu k ostatním stavebním materiálům [1] je uvedeno na obr. 2. 

Suroviny pro dusanou hlínu
Nabíjené stěny se prováděly z vytěžené hlíny se zemní vlhkostí. Hliněný materiál se nachází na celém území naší země, v hornatých oblastech se vyskytuje více hrubých částí, jako jsou štěrky, kameny, balvany a rostlé skály, v rovinách převažují jemnozrnné zeminy. Podle zrnitosti a nerostného složení se hliněná hmota ve své skladbě liší místo od místa a způsob její úpravy je na složení hlíny závislý. U hliněných materiálů proto neexistují, a ani nemohou existovat, jednotné receptury, jak je známe z betonového stavitelství. Zato jsme od svých předků převzali řadu praktických polních zkoušek, podle nichž lze přímo v místě budoucí plánované těžby hlíny zjistit, zda a do jaké míry je hlína vhodná pro stavební účely a na základě těchto zkoušek určit, jak natěženou hlínu upravit. Tyto zkoušky jsou dostatečné pro výstavbu jednotlivých stěn. Při rozsáhlejší výstavbě je vhodné doplnit polní zkoušky zkouškami laboratorními, které upřesní vlastnosti těžené hlíny. Na rozdíl od soukromníků, kteří obvykle používají hlínu z nejbližšího okolí staveniště, se pro firmy doporučuje mít stálé hliniště s důkladně prověřenými vlastnostmi hliněného materiálu. V zahraničí už řadu let takové firmy fungují, hliněné směsi připravují pro vlastní potřebu i pro zákazníky. U nás je možné zatím koupit pouze pytlované hliněné omítkové směsi, ostatní si musí připravit každý zhotovitel sám. 

Obr. 12: Závislost pevnosti v tlaku na tloušťce vrstvy [1]Obr. 13: Odebírání vzorku ze zkušebního tělesa pro zkoušky pevnosti v tlaku v lisuObr. 14: Nedestruktivní zkouška pevnosti dusané stěny během výstavby domuObr. 15: Výrobní hala dusaných prefabrikátů Martina Raucha, Laufen [8]

Složení hliněné směsi pro dusání
Hliněná směs pro dusání obsahuje přibližně 50–70 % jemného štěrku a písku, 15–30 % prachu a 5–15 % jílu. Směs pro dusání má vyhovovat válečkové zkoušce. Velmi důležitý je obsah vody ve směsi. Příliš mnoho vody způsobí, že dusání nebude dostatečné, protože při určitém stlačení pevných částic může dojít k tomu, že voda, která je nestlačitelná, vystoupí na povrch a zabrání dalšímu hutnění, při vysychání se pak budou tvořit smršťovací trhliny. Příliš suchá směs se nespojí, protože jílové minerály nebudou v suchém stavu aktivní. Ideální je směs mírně zavlhlá (na první pohled působí jako suchá), obsah vody je různý v závislosti na složení směsi. Čím více plastického jílu směs obsahuje, tím větší množství vody je třeba a naopak. Havlík [1] ve své disertaci stanovil optimální množství ve výši 11 %. Vždy je třeba na malém vzorku směs předem vyzkoušet a složení směsi podle výsledku upravit. 

Další materiály pro dusanou stěnu
Při dusání nosné stěny je třeba počítat s tím, že při zatížení hotové stěny vzniknou ve stěně příčné tahy, kterým hliněný materiál odolává nedostatečně, a při zatížení v něm mohou vzniknout svislé příčné i podélné trhliny. Tomu můžeme zabránit např. tím, že stěnu předimenzujeme a provedeme ji podstatně širší, což znamená zvýšenou spotřebu materiálu a větší nároky na prostor. Vhodnější je proto příčné tahy zachytit výztuží. Pro nabíjené stěny se za tím účelem ve více výškových úrovních do stěny ukládaly pruty, části větví či povřísla. Do dnešních dusaných stěn se řezanka většinou nepřidává, ale mohou se užívat vlákniny ze lnu či konopí, místo prutů se ukládají do stěny geomříže, které spolehlivě příčné tahy zachytí. Kvůli lepšímu zakotvení geomříží do stěny se do bednění ukládá hrubý štěrk, někdy i menší kameny. 

Probarvení stěny se provádí obvykle podle návrhu projektanta, zajišťuje se použitím barevné hlíny nebo jílu, barevných hliněných směsí nebo pigmentů (přírodního původu), které se ukládají podle potřeby podél bednění. 

V případě, že se uvažuje s ostrými rohy stěn, je možné je vyztužit vsypáváním cementové směsi do bednění v exponovaných místech (např. na rozích stěn), ale je třeba počítat s tím, že se u pohledových stěn přesně prokreslí na povrchu (obr. 4). Vhodnější je proto rohy stěn zkosit nebo zaoblit. 

Příprava směsi
Zavlhlá směs se zpracovává obtížně, přesto je nutná její dobrá homogenizace. Jemnozrnnou zeminu předem zbavíme hrudek a dobře smísíme s pískem a štěrkem. Teprve při vlastním dusání dochází k těsnému kontaktu jednotlivých zrn směsi s jílovými minerály. Pevnost narůstá během vysychání stěny, jehož doba závisí především na tloušťce stěny a obsahu vody ve směsi a trvá několik týdnů. 

Bednění 
Bednění dřívějších nabíjených stěn bylo složeno z dřevěných horizontálně uložených fošen, opřených o svislé sloupky. Bednění bylo rozebíratelné, vysoké do 1 m (obr. 8), po vydusání příslušné části stěny se postupně přesouvalo do vyšších poloh. U bednění dusaných stěn je důležitý způsob zachycování vodorovných sil vzniklých hutněním. U jařmového bednění se svislé sloupky osazené z vnější strany bednění spojovaly k sobě příčnými tyčemi, které se zadusaly do stěny, vytahovaly se až při přesunování bednění a zůstávaly po nich ve stěnách otvory. Ty se zaplňovaly dodatečně, u hospodářských budov někdy zůstávaly i bez zaplnění a sloužily k větrání vnitřního prostoru. Bednění sloupové bylo opřeno o svislé dřevěné sloupy zaražené do země, které byly nahoře spojené provazem. Jeho výhodou bylo, že ve stěně nevznikaly otvory, nevýhodou, že sloupy musely mít podstatně větší průřez a často se pro ně užívaly trámy, které po dokončení sloužily jako krokve krovu. 

Obr. 16: Restaurace Hliněnka v Benicích u PrahyObr. 17: Restaurace Hliněnka v Benicích u PrahyObr. 18: Restaurace Hliněnka v Benicích u Prahy

Současná bednění pohledových dusaných stěn vyžadují bednění hladké. U tlustých stěn je možno použít systémové bednění pro konstrukce betonové (obr. 6), které je obvykle vysoké a stěna proto musí být natolik široká, aby bednění umožňovalo pracovníkům pohybovat se uvnitř něj. Pro tenčí stěny je vhodnější bednění dřevěné, které lze provést v rozměrech podle potřeby a jeho princip je obdobný jako u bednění pro nabíjené stěny (obr. 7). Uvnitř je pokryto hladkým materiálem (plech, desky OSB apod.), spojení je pomocí stahovacích šroubů, těsně k nim se ukládají rozpěry, které se při dusání postupně odstraňují (obr. 9). Otvory, které zůstanou po odstranění šroubů, jsou malé a dodatečně se zaplní hliněnou hmotou. Rohy stěn se zkosí vložením upravených (např. trojúhelníkových) latí do bednění.

Dusání
Příprava pro dusání
Hliněné domy v minulosti byly ukládány obvykle na základy složené z kamenů na hliněnou maltu. V současné době se provádí pod hliněné stavby základy betonové s izolací proti zemní vlhkosti. Na rozdíl od ostatních staveb se na izolaci neukládá přímo hliněné stavivo, ale dvě až tři vrstvy pálených cihel. Teprve na ně se uloží hliněný materiál, ať už se jedná o jakoukoli hliněnou technologii, tedy i dusanou.

Obr. 19: Rodinný dům v Čelákovicích; a – exteriér po dokončení dusání před zahájením ukládání tepelné izolace stěnObr. 19: Rodinný dům v Čelákovicích; b – jedna z vnitřních stěnObr. 19: Rodinný dům v Čelákovicích; c – tadelakt v koupelně

Dusadla
Dusání se provádí pomocí ručních nebo mechanických dusadel/pěchů/tlouků (obr. 10, 11). Plocha, kterou přichází dusadlo do styku s hliněným materiálem, by neměla být velká, protože účinnost hutnění klesá (tlaková síla rozložená na větší plochu působí menším účinkem po ploše i do hloubky). Z toho vyplývá, že čím menší styčná plocha, tím kvalitnější je dusání a naopak. Obvyklá velikost se pohybuje kolem 100 cm2. Ruční dusadla mohou být dřevěná nebo kovová, někdy zakončená nahoře příčným držadlem, které se však při dusání neosvědčuje. 

Tvar styčné plochy je nejvhodnější čtvercový, protože dokáže kvalitně zhutnit hliněnou směs podél bednění i v rozích. Kruhové tvary, které se někdy vyskytují u mechanických dusadel, jsou proto méně vhodné. Mechanická dusadla jsou efektivnější, dusání probíhá rychleji, je však třeba pamatovat na zabezpečení jejich pohonu (energie) a případná další související strojní zařízení (kompresor). 

Ukládání hliněné směsi, dusání
Hliněná směs se do bednění sype z výšky menší než 120 mm, ukládá se po vrstvách tloušťky 100–150 mm, které se zhutní na polovinu až třetinu původní výšky. Výšky vrstev jsou závislé na typu hutnicího prostředku. Účinnost dusání klesá s narůstající tloušťkou vrstev (obr. 12). V příslušných místech se v pruhu kolem bednění uloží barevná směs dle návrhu.

Dusání se provádí nejprve ve směru podél bednění, začíná se u okrajů stěny a postupuje se směrem ke středu, potom příčně a znovu podélně. Na dostatečném zhutnění stěny závisí její vzhled i výsledná pevnost. Pečlivé dusání kolem bednění zabezpečí pevnější povrch, odolný vůči povětrnostním vlivům. Vodorovnost povrchu vrstev se kontroluje vodováhou. Na odbedněném povrchu stěny je propsán postup práce, použitý materiál i kvalita dusání. Při nedokonalém zhutnění se mohou vyskytovat značné místní odchylky v kvalitě na rozdíl od stěn zděných z cihel.

Při nedostatečném zhutnění jsou jednotlivé vrstvy kompaktní pouze u horního povrchu každé vrstvy, směrem ke spodku vrstvy nabývá hliněná hmota kyprosti, je méně zhutněná a může se ze zdi až vysypávat. Proto je vhodné si předem na malém vzorku vyzkoušet vztah mezi výškou vrstvy, dobou a razantností dusání. Při pracovních přestávkách není možno dusání vrstvy přerušovat, ale nasypanou vrstvu je třeba vždy řádně dohutnit.

Vysychání dusané stěny probíhá pomalu, déle než u stěny zděné z hliněných cihel, protože u stěny zděné vodu obsahuje malta, zatímco u stěny dusané je voda obsažena v celém průřezu, i když v menším množství než ve zdicí maltě. Pevnost dusané konstrukce vzrůstá postupně s jejím vysycháním. U nosných dusaných stěn se doporučuje účast statika, který určí v závislosti na štíhlosti stěny a pevnosti v zavlhlém stavu při dusání, jakou výšku lze provést najednou a provede kontrolu pevnosti vyschlé stěny před zahájením další části dusání. Hliněný materiál sám o sobě je těžký, vyšší stěny je proto třeba hutnit po částech. Po vyschnutí a zpevnění spodní části se bednění přesune do vyšší polohy a pokračuje se s dusáním části nadložní. Výška stěny dusaná v jedné pracovní etapě závisí na tloušťce stěny, na použité technice, na počasí a podmínkách na staveništi, neměla by však přesahovat 1,0 až 1,5 m. 

Obr. 20: Kaple Smíření (Kapelle der Versöhnung) v BerlíněObr. 21: Kaple Smíření (Kapelle der Versöhnung) v BerlíněObr. 22: Venkovní schodiště v Nordhausenu ve výstavběObr. 23: Venkovní schodiště v Nordhausenu ve výstavbě

Otvory, instalace
Otvory v nabíjených stěnách se původně vyřezávaly dodatečně, později se v potřebných místech skládaly cihly, které se po ukončení dusání odstranily. V současné době se otvory v dusané stěně vybední, provádějí se vyšší, protože je třeba počítat s dotlačením stěny při vysychání a dalším stlačením při jejím zatížení. Nad otvory se ukládají do stěny překlady, které mají být dostatečně tuhé, aby při dusání nadložních vrstev nedocházelo k jejich vibraci a oddělování od hliněné hmoty. Není vhodné zadusávat přímo do zdi okenní rámy nebo zárubně dveří.

Do hotové pohledové dusané stěny nelze dodatečně vysekávat drážky pro instalace, proto je třeba veškeré krabice, potrubí a instalace zadusat přímo do zdi. Dusaná konstrukce má dlouhou životnost, vyšší než většina instalací, proto se doporučuje pamatovat na uložení instalací tak, aby byla možná jejich pozdější výměna (např. do trubek apod.). 

Odbedňování, přesun bednění
Po odbednění stěny se ihned opraví případné nerovnosti povrchu, zaplní se otvory po stahovacích šroubech. Při dusání nadložních vrstev je třeba pracovat opatrně, aby nedošlo k poškození již odkryté spodní části stěny. 

Ochrana dusané stěny před povětrnostními vlivy
Dusané stěny ve vnitřním prostředí nevyžadují zvláštní opatření, dusané stěny ve venkovním prostředí je třeba chránit proti povětrnostním vlivům. Nejúčinnější je překrytí stěny střechou tak, aby nebyla přímo vystavena dešti. Dobře namíchaná směs dostatečně zhutněná je podmínkou zvýšené odolnosti vůči povětrnostním vlivům. Pro zabránění škodám od eroze vlivem dešťové vody se do venkovních stěn vkládají pevné tenké vrstvy z tvrdého materiálu (obr. 22, 23), jako jsou části střešních tašek, tenké cihly, kamenné nebo betonové desky a podobně. Obvykle lícují s dusanou hlínou, někdy se provádějí tak, že jejich líc předstupuje před hliněný povrch stěny. Dešťová voda, která má tendenci vymílat ve stěně jemné rýhy prohlubující se směrem dolů, se na každé pevné vrstvě musí opět vrátit k vnějšímu líci stěny a poškození stěny se výrazně sníží.

Trendy vývoje dusaných stěn, výzkum
V naší zemi jsou dusané stavby ojedinělé, jejich nástup lze očekávat v následujících letech. Jejich pracnost při ručním provádění je značná, při užití mechanických dusadel se podstatně zmenšuje. Kvalitně provedená stěna svým povrchem působí příznivě na psychiku člověka. Proto se dusané stěny používají často jako interní kaple v nemocnicích, kostely, pietní stěny, ale i obytné domy a hospodářské budovy. 

Vývoj hliněných staveb obecně, a to včetně dusaných konstrukcí, spěje k prefabrikaci. Prefabrikáty se vyrábějí dvojím způsobem, a to buď do dřevěných rámů, které se na staveništi spojí v jeden celek spojením dřevěných koster rámů, anebo se vydusá celá konstrukce v dílně (např. na obr. 15), rozřeže se na jednotlivé díly, ty se dopraví na staveniště a slepí se hliněnou hmotou. Výroba prefabrikátů má výhodu, že se používá stálý zdroj hlíny, jehož vlastnosti jsou dobře prověřeny a v dílně je veškeré potřebné zařízení k výrobě stěny. Montáž na stavbě pak trvá relativně krátkou dobu.

Výzkum věnovaný hliněným konstrukcím obecně se během posledních let provádí bohužel spíše v rámci studentských a doktorských prací [1] nebo v rámci projektů [4], jako je např. monitorování pevnosti dusané stěny ve dřevostavbě rodinného domu v Čelákovicích (viz obr. 13, 14). Na zkušebním tělese byly provedeny zkoušky pevnosti v tlaku nedestruktivně pomocí odrazového tvrdoměru Schmidt, model PT, a na odebrané části zkušebního tělesa zkoušky pevnosti v lisu. Během výstavby bylo prováděno monitorování pevnosti dusané výplně stěn. Naměřené pevnosti se pohybovaly mezi 4 a 5 MPa. 

Mimo tyto práce není zatím vůle zahájit se-riózní základní výzkum hliněného staviva, který by vedl k návrhu norem nezbytných pro projektanty pro návrh nosných hliněných konstrukcí. Přesto právě díky úsilí studentů a mladých vědců byly provedeny řady laboratorních zkoušek, které prokazují vhodnost hliněného materiálu pro stavby, ve kterých tráví člověk převážnou část svého času. 

Výuka řemeslníků probíhá v rámci získávání kvalifikace Zhotovitel hliněných staveb – zedník a v rámci kurzů ECVET Poznej hlínu, které provádí Sdružení hliněného stavitelství, z. s. (www.hlina.info). 

Obr. 24: Pohledová dusaná stěna v rekreačním domě poblíž BerlínaObr. 25: Pohledová dusaná stěna v rekreačním domě poblíž BerlínaObr. 26: Pietní stěny na hřbitově ve Flunternu

Příklady dusaných stěn u nás a v okolních zemích
Dusaná hlína má své místo nejenom v Evropě, ale i na dalších kontinentech. U nás mezi první dusané stavby patří kavárna v Benicích, jednotlivé stěny byly provedeny v Průhonicích (spodní část věže), v Hostimi (zkušební stěna v centru praktické výuky SHS), dusané stěny do dřevostavby rodinného domu v Čelákovicích a některé další. V zahraničí se uplatňuje dusaná hlína ve větším rozsahu. Uveďme několik nejznámějších a zajímavých staveb. V Německu patří mezi jinými k velmi známým stavbám Kaple Smíření v Berlíně, venkovní stěny schodiště v Nordhausenu, ve Švýcarsku byly dusané stěny použity jako pietní stěny na hřbitovech ve Flunternu a ve Wilu, největší rozsahem je opláštění nové sušárny bylinek firmy Ricola v Laufenu. 

Restaurace Hliněnka v Benicích u Prahy
Dvoupodlažní restaurace je součástí Park Holiday Congress & Wellness Hotelu. Byla vybudována v roce 2006 z dusané hlíny z výkopů pro základy wellness objektu (obr. 6, 16–18) podle návrhu Petra Suskeho. Stropní konstrukce je dřevěná.

Rodinný dům v Čelákovicích
Rodinný dům v Čelákovicích se zelenou střechou (obr. 13, 14, 19) je proveden z hlíny a dřeva, je nízkoenergetický, vnější obklad je dřevěný, vnitřní povrchy tvoří zčásti hliněné omítky, zčásti pohledové stěny z dusané hlíny, v koupelně a na WC je použit tadelakt (marocký štuk), vnější obklady jsou dřevěné.

Kaple Smíření v Berlíně 
Kaple Smíření byla vybudována v Berlíně v místě původního kostela, který byl zbořen v roce 1985 proto, že stál mezi vnitřní a vnější částí berlínské zdi (v tzv. pásu smrti). Po sjednocení Německa byla vypsána soutěž na vybudování nové kaple, ve které zvítězili Peter Sassenroth a Rudolf Reitermann. Kapli ve tvaru oválu z dusané hlíny provedl Martin Rauch v roce 1999. Hliněná stěna má tloušťku do 0,6 m, výšku 7 m, délku 43 m, spotřebovalo se na ni 390 tun hliněného materiálu, do kterého byla přidána drť z cihel původního kostela. Ve spolupráci s berlínskou univerzitou byla monitorována pevnost dusané stěny, výstavba v závislosti na pevnosti byla rozdělena do tří časových úseků. V interiéru byly umístěny zachráněné zbytky mobiliáře. Dřevěná konstrukce stropu pod kůrem a zastřešení je spojovaná dřevěnými tyčemi. 

Venkovní schodiště v Nordhausenu
Venkovní schodiště (obr. 22, 23) spojuje dvě různé úrovně města. Nosná konstrukce je ocelová, z obou stran je krytá dusanými stěnami, které jsou k ocelové konstrukci kluzně připojeny. Barevného řešení dle návrhu projektanta bylo dosaženo užitím barevných zemin. Stěny jsou překryty ocelovými stupni schodiště.

Rekreační dům v Německu
Konstrukce domu je dřevěná, stěna oddělující společný prostor od koupelny je z pohledové dusané hlíny. Vytápění je zajištěno hliněným krbem s vyhřívanou lavicí umístěným uprostřed obytného prostoru. Dusanou stěnu provedl Jorg Depta (obr. 24, 25). 

Obr. 27: Zeď hřbitova ve WiluObr. 28: Sušárna bylin firmy Ricola AG v Laufenu opláštěná dusanými prefabrikáty Martina RauchaObr. 29: Sušárna bylin firmy Ricola AG v Laufenu opláštěná dusanými prefabrikáty Martina Raucha

Pietní stěny na hřbitovech ve Flunternu a Wilu
Dusaná hlína pietních stěn na hřbitovech ve Flunternu a Wilu (Švýcarsko, obr. 26, 27) umocňuje pocit klidu a bezpečí návštěvníků. 

Sušárna bylin firmy Ricola AG, Laufen
(Herzog & de Meuron)
Opláštění haly sušárny bylin dokončené v roce 2013 provedl Martin Rauch pomocí panelů z dusané hlíny (obr. 28, 29). Hala má rozměry 50×30 m, výšku 10 m. Ukázky z výstavby jsou uvedeny na www.ricola.com. Jedná se zatím o nejrozsáhlejší stavbu z dusané hlíny.

IVANA ŽABIČKOVÁ
foto archiv autorky, Jorg Depta (7), Jan Růžička (15), Martin Rauch/Lehm Ton Erde Baukunst GmbH (26), Markus Bühler-Rasom/Ricola AG, Laufen (28, 29)

Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc., (*1946)
absolvovala Stavební fakultu VUT v Brně. Působí v ústavu stavitelství Fakulty architektury VUT v Brně. Je čestnou předsedkyní Sdružení hliněného stavitelství. Tématem ekologického stavění a staveb z hlíny se zabývá dlouhodobě a je autorkou několika publikací věnovaných využití tohoto materiálu.

Literatura:
1) HAVLÍK, F. Development and Experimental Verification of Mechanical-physical Pro-perties of Pre-formed Rammed Earth Wall Panel. Disertační práce. ČVUT Praha, 2017.
2) NOVOTNÝ, M. Hliněné stavitelství na Moravě a evropské souvislosti. Kritický katalog k výstavě. NULK Strážnice, 2014.
3) European Commission – Joint Research Centre – Institute for Environment and Sustainability (2010) International Reference Life Cycle Data System (ILCD) Handbook – General Guide for Life Cycle Assessment – Detailed guidance. Luxembourg: Publications Office of the European Union.
4) Přírodní materiály a nepálená hlína v novodobých i tradičních stavbách, projekt OP RLZ, Opatření 3.3, č. projektu CZ.04.1.03/3.3.11.3/3131, 2006–2008.
5) Partnerství v projektu LLP Leonardo da Vinci – PIRATE (Provide Instructions and Resources for Assessment and Training in Earthbuilding), 2012–2015, Project Number – 528117-LLP-1-2012-1-FR-LEONARDO-LMP.
6) Program Partnerství Leonardo da Vinci – New members for LearnWithClay, Program celoživotního učení, 2013–2015, smlouva č.: CZ/13/LLP-LdV/PS/P/134081.
7) ŽABIČKOVÁ, I. Hliněné stavby. Brno: ERA group, spol. s r. o., 2002.