Jedna z nejrozsáhlejších přeměn bývalé továrny na rezidenční oblast, jakou můžeme v České republice vůbec vidět, probíhá už několik let v třebíčské čtvrti Borovina. Bývalé Baťově továrně, jíž místní neřeknou jinak než „fabrika“, hrozil naprostý zánik. Díky spolupráci města a mnoha firem se zde ale buduje zcela nová čtvrť využívající původní výrobní budovy, stěhují se sem lidé i firmy a mimo jiné zde vzniklo zábavně-vědeckotechnické centrum s unikátní projekcí na kouli, která je raritou nejen ve střední Evropě.
Chceme-li se podívat na historii třebíčské „fabriky“, musíme zabrousit až do 16. století, kdy ve městě žil Řehoř Budišovský, který se zde narodil v roce 1541 a který založil dynastii koželuhů. Toto řemeslo si Budišovští (později Budischowští) předávali z otce na syna. Největšího rozkvětu dosáhl tento rodinný podnik v polovině 19. století, kdy jej vedli bratři František a Karel Budischowští. Byl to právě progresivní Karel, který se rozhodl osamostatnit a v místě zvaném Borovina na Stařečském potoce vybudoval nový závod vybavený moderními stroji.
Vzestupy i pády
Karel začal spolupracovat s rakousko-uherskou armádou a jeho c. k. privilegovaná továrna na kůže a obuv Karel Budischowsky a synové získala monopol na vojenskou obuv a výstroj. To zpočátku znamenalo obrovský rozmach továrny, která v dobách své největší slávy na přelomu 19. a 20. století zaměstnávala 1100 lidí přímo a další tisíce z její výroby profitovaly nepřímo, později to však byl důvod jejího úpadku. Po rozpadu monarchie a vyhlášení ČSR se firma totiž marně domáhá svých pohledávek. Výroba je proto omezována, dělníci jsou propouštěni. V roce 1922 se stroje zastavují úplně, po půlroce ale podnik začíná znovu vyrábět, byť ve velmi omezené míře, reorganizuje produkci, postupně se orientuje zejména na dámskou obuv a po vzoru firmy Baťa zavádí prodej ve vlastních prodejnách. Firma tak dokázala znovu nabrat dech a po několika letech i slušně prosperovat, s příchodem celosvětové hospodářské krize se však opět dostala do problémů. V roce 1930 již není schopna platit své půjčky, a tak ji 28. března 1931, tedy před 85 lety, přebírá firma Baťa. S tím přichází další éra borovinské továrny.
Za Baťova působení v Třebíči se proměnila celá západní část města a přilehlé okolí. Kromě výstavby 122 typických baťovských domků, které stejně jako ve Zlíně navrhl Baťův dvorní architekt prof. Vladimír Karfík, vzniku sportovišť či tělocvičen došlo i na rozsáhlou přestavbu celé „fabriky“.
Po znárodnění se podnik přejmenoval na Závody Gustava Klimenta a později na BOPO (zkratka pro Boty, Ponožky). Tento podnik v době socialismu patřil mezi největší svého druhu u nás, své výrobky dodával zejména na východní trhy, část produkce ale odebíral i Západ. Během druhé poloviny 20. století se také rozšířily výrobní kapacity, v areálu vyrostly nové budovy. BOPO však nezvládlo ekonomickou transformaci po sametové revoluci a v 90. letech minulého století začalo postupně upadat. V roce 2000 byl podnik dán do likvidace, čímž končí historie borovinské továrny, započatá rodem Budischowských.
Od ruin k nové čtvrti
Chátrající areál bývalé továrny mezi lety 2000 až 2010 vypadal jako z katastrofického filmu, a objevilo se dokonce nebezpečí, že by jej mohly různé pochybné společnosti využít jako skládku toxického odpadu, k čemuž mělo bývalé BOPO licenci. Naštěstí se tak nestalo a do areálu se postupně začali vracet podnikatelé a obnovovat výrobu. Jako první přišly firmy, které se vrátily k produkci bot a ponožek, i když rozhodně ne v dřívějším objemu. Areál však i nadále působil značně nevzhledným dojmem, což vedlo k myšlence přeměnit jej v architektonicky zajímavou městskou část, kde by bylo místo jak pro výrobu, tak i pro bydlení, společenské vyžití a různé služby. Lze říct, že tato myšlenka byla doslova vnuknutím, které napadlo Richarda Horkého, ředitele společnosti TTS, jež je největším investorem v Borovině.
„Pamatuji si to jako dnes. Byl jsem zrovna v rakouských Alpách, když mi najednou bleskl hlavou nápad fabriku zachovat. Proč ji bourat? Má svoji bohatou historii a je či byla spjata s životy desetitisíců obyvatel Třebíče,“ vzpomíná Richard Horký, kterého díky tomu můžeme zcela právem označit za otce celého tohoto rozsáhlého projektu. „Řekl jsem si, že mnohem lepší by bylo ji přeměnit v krásnou moderní čtvrť, kde budou nejen sídlit firmy, ale kde hlavně budou bydlet lidé. Vždyť to nádherné prostředí v údolí Stařečského potoka může být oázou klidu a bude se v něm dobře žít. Musel jsem na to pořád myslet a okamžitě po návratu jsem začal zjišťovat možnosti.“
Ty byly velmi dobré, návrh navíc padl na úrodnou půdu i v třebíčském zastupitelstvu, které Horkého vyslyšelo a vzápětí začalo projednávat. Velmi brzy změnilo územní plán a mohlo se začít s přípravami.
Díky společné aktivitě města a soukromých společností (TTS, JMA, SVA, Elektro Klíma aj.), které koupily jednotlivé objekty, se tak začal rodit projekt revitalizace celého areálu. Prvním krokem bylo zrušení zastaralé čistírny odpadních vod a napojení vodovodu na městskou soustavu. Modernizovala se také trafostanice a elektrické rozvody.
Stěžejní činností, jíž se zabývá zmíněná firma TTS, je rozvod tepla do třebíčských domácností, podniků, ale například i nemocnice. Hlavní surovinou, kterou pro výrobu tepla používá, je biomasa (v současnosti asi 89 % výroby pochází z tohoto zdroje, 10 % tvoří kogenerace a jen necelé 1 % plyn). V letech 2009–2011 v areálu proto staví novou kotelnu s označením Teplárna ZÁPAD, která využívá právě spalování biomasy, konkrétně dřevní štěpky. Při této výstavbě byl využit původní 120 metrů vysoký komín, ostatní budovy jsou nové.
Zároveň se budují i nové sítě, které jsou potřebné pro budoucí moderní čtvrť, vzápětí i dopravní napojení na město včetně nové kruhové křižovatky a přemostění Stařečského potoka, nechybí ani rekonstrukce komunikací, přibývají nová parkovací stání.
Byty i školka
Vznikají další a další projekty, které se zabývají možným využitím původních budov. Od projektů se přechází k činům, takže původní Baťovy, ale i Budischowského budovy opět ožívají, stejně tak novější stavby z 60. a 70. let 20. století.
V neokubistické budově zvané „Brána“, kde dříve sídlilo ředitelství továrny, se tak nyní nachází 11 podporovaných bytových jednotek a také zdravotní středisko s lékárnou. Dalších 27 bytů vzniklo i v přilehlém „Hradu“, kde bývala administrativní část továrny. A právě v „Hradu“ nyní najdeme i mateřskou školu, čímž se vyšlo vstříc obyvatelům areálu, ale také všem ostatním, kteří chtějí, aby si jejich dítě už odmalička osvojovalo cizí jazyk – školka je totiž jako jediná v Třebíči česko-anglická.
„Plánujeme otevření další třídy a minijeslí. Zájem je velký a my se snažíme rodičům vyjít maximálně vstříc. I proto naše školka funguje od půl sedmé ráno do šesti večer,“ upozorňuje ředitelka MŠ Na Hradě Anna Jourová. Nejen děti z mateřské školy využijí i nové dětské hřiště s tartanovým povrchem a moderními prolézačkami, které vzniklo na prostranství pod „Bránou“.
Supermoderní technologie v přestavěné kotelně
S dětmi souvisí i přestavba budovy staré kotelny pocházející z roku 1963. Při projektování nové čtvrti byla nejdříve v plánu její demolice, firma TTS se však dohodla s městem na její přeměně v nový dům dětí a mládeže a také v jedinečné ekotechnické centrum, které se svým vybavením může počítat mezi špičku nejen v České republice, ale i v rámci celé Evropy. Nese název Alternátor a zábavnou formou se snaží vzdělávat návštěvníky v oborech fyziky, moderních technologií a také ekologie, přičemž k vidění je zde technika včerejška, dneška i zítřka. Nejvýznamnějším exponátem je totiž unikátní projekční koule, tzv. Science on a Sphere.
„Takové jsou v republice pouze dvě a v Evropě je jich jen osm,“ podotýká Richard Horký, pro něhož je Alternátor srdeční záležitostí, a dodává: „Získali jsme ji od amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru, který na ní simuluje nejrůznější atmosférické jevy.“
Alternátor tak mohou využívat i školy. I proto má centrum licenci od ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která jej opravňuje nejen ke vzdělávání dětí, ale také k pořádání kurzů pro pedagogy. Obří koule ale neslouží jen jako učební nástroj, nýbrž také jako sofistikovaná vědecká pomůcka.
„Přebíráme data z NASA, přičemž jsou to data skutečná a často v reálném čase. Využíváme ale i přesné záznamy a výpočty z předchozích let,“ vysvětluje vedoucí projektu Martin Janík a pokračuje: „Návštěvníkům tak můžeme ukázat například nejen možnosti předpovídání počasí, ale také třeba průběh vlny tsunami po zemětřesení v roce 2011. V reálném čase také vidíme třeba i letecký provoz nad celou zeměkoulí nebo lodní provoz na všech mořích a oceánech. A neomezujeme se jen na naši planetu – kromě Země totiž máme nasnímané i další planety a měsíce sluneční soustavy.“
Kromě projekční koule se však v Alternátoru můžeme seznámit i s využitím biomasy a dalších energetických zdrojů nebo na modelu domu ve skutečné velikosti zjistit, kolik průměrná domácnost ročně spotřebuje energie. Alternátor se však vrací i do minulosti – ve výstavní části totiž najdeme nejrůznější stroje, které dříve sloužily v třebíčských továrnách.
Jedna třetina Alternátoru je vyčleněna i pro dům dětí a mládeže, jenž se do těchto nových prostor přestěhoval z naprosto nevyhovujících podmínek.
|
Nejsem si zcela jist, že právě pan průmyslník Baťa by byl ze současného stavu „svého areálu“ nadšen. Rozhodně si myslím, že daleko spokojenější by byl pan architekt Karfík a to zejména s faktem, že jeho lehký železobetonový skelet, s válcovými sloupy s velkoplošnými okny a typickými parapety z režného cihelného zdiva, oslovil nejen uživatele z počátku 20. století, ale neméně jej oceňují i uživatelé z počátku století 21. Rozhodně jsou ale ze záchrany borovinského areálu nadšeni přátelé českého kulturního dědictví, do kterého industriální architektura, případně i historické industriální technologie, jednoznačně patří. Rádi by měli být i občané Třebíče, kterým k židovské čtvrti i církevním památkám, zapsaným na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, přibylo i „industriální město“ z počátku 20. století. Celý projekt konverze je postupně realizován zejména díky pochopení zastupitelů i vedení města, ale i díky dobré spolupráci s příslušným pracovištěm Národního památkového ústavu, byť areál není pod památkovou ochranou. Rozhodující osobností pro záchranu celého areálu je Ing. Richard Horký, ředitel společnosti TTS Třebíč. V borovinském areálu jsme se sešli poprvé 13. září v roce 2014 u příležitosti inaugurace publikace „Industriální topografie – Kraj Vysočina“, autorského kolektivu VCPD FA ČVUT Praha. Tehdy nás přímo nadchly plány záchrany celého areálu, kdy jednotlivé práce na jeho záchraně již byly zahájeny. O novém využití lokality Borovina informovala čtenáře svým článkem Ing. arch. Eva Dvořáková v říjnovém čísle časopisu STAVITEL z téhož roku. O tom, co je možno dokázat za jediný rok, jsme měli možnost se přesvědčit přímo v areálu, kde se uskutečnila dne 22. října 2015 konference BROWNFIELD TŘEBÍČ 2015. Těším se už dnes, že budu mít příležitost spolu s mnohými čtenáři tohoto článku navštívit Třebíč i 9. září 2016 u příležitosti Dne památek techniky a industriálního dědictví, pořádaného v rámci EHD 2016. Jsem přesvědčen, že příspěvek Mgr. Milana Krčmáře zaujme i čtenáře STAVITELE. Ing. Svatopluk Zídek |
Borovinský areál slouží lidem Hledá se náplň
Vedle „Brány“ najdeme i nejmodernější fitness centrum v Třebíči, které v budově, jež byla postavena v roce 1915 ještě za Budischowského éry, zřídil třebíčský zubař Jan Blažek. Ten říká: „Chtěl jsem fitko, které bych si mohl přizpůsobit tak, aby bylo opravdu něco extra. K tomu jsem potřeboval prostorné přehledné sály s galerií, což klientům poskytuje mimořádné zázemí.“
V Borovině ale sídlí třeba i chráněná dílna, kde handicapovaní vyrábějí rukodělné věci, nebo sociální poradna TreMediaS. Bývalá továrna ale často ožívá i různými kulturními a společenskými akcemi. Od dubna do prosince zde každý měsíc bývají trhy regionálních výrobků, pořádají se zde akce pro děti i pro dospělé.
Například budova z roku 1969, která dříve nesla název Experiment, tak poskytuje prostory festivalu Beerhouse. A díky 4800 m², na kterých se tato společensko-kulturní akce koná, se tak může označovat za největší pivnici v republice, na jejíž podiích vystupují desítky kapel nejrůznějších žánrů.
I Experiment se ale časem promění v obytný dům, přičemž jejich obyvatelé možná budou využívat také prostor nedaleko stojící budovy č. 54 z roku 1935. Zde totiž vznikne parkovací dům, který bude sloužit jak rezidentům, tak i návštěvám Alternátoru či různých kulturních akcí.
Mgr. Milan Krčmář
