Budova Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky slouží i jako sídlo rektorátu ČVUT. Dále se tu nachází několik kateder Fakulty elektrotechnické a Výpočetní a Informační centrum ČVUT. Technickým unikátem objektu je ETFE fasáda – jedná se o materiál, který se původně využíval v kosmickém a leteckém průmyslu. Nejznámějšími aplikacemi ve stavebnictví je Allianz Arena v Německu a Water Cube v Číně.
V přímé návaznosti na Vítězné náměstí, na samé hranici areálu vysokých škol, vznikla zajímavá budova. Její poněkud tajemné jméno CIIRK znamená Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky a tato instituce je součástí Českého vysokého učení technického v Praze, jehož kampus je hlavní částí dejvického areálu vysokých škol. Jeho historie se začala psát v roce 1925, kdy byl položen základní kámen k výstavbě Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství, realizované podle zastavovacího plánu, vytvořeném profesorem pražské techniky Ing. arch. Antonínem Engelem. Rozvoj areálu pokračoval až v letech 1959–1965, kdy vznikl takzvaný monoblok (nyní Fakulta elektrotechnická a Fakulta strojní), v letech 1962–1982 byl vybudován komplex budov Fakulty stavební. V období 1967 až 1973 se realizoval objekt Technické menzy (známé spíše pod názvem modrá menza) v ulici Jugoslávských partyzánů. V roce 2010 pak byla dokončena nová budova ČVUT, v níž sídlí Fakulta architektury a děkanát Fakulty informačních technologií.
| Základní údaje o stavbě |
|
Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRK) |
Budova CIIRK
O zrušení stravovacího provozu v Technické menze rozhodlo vedení ČVUT v roce 2006, poté byla zpracována studie její revitalizace a nového využití. Po řadě peripetií, jejichž i sebestručnější popis přesahuje možnosti tohoto článku, byla v roce 2013 schválena studie objektu pro CIIRK, jako nově vzniklou součást ČVUT. Jeho stavba byla zahájena koncem roku 2014 a ukončena v listopadu 2016, při oslavách 310. výročí založení školy jako nejstarší technické univerzity ve střední Evropě. (Mimochodem: Název České vysoké učení technické v Praze používá škola od roku 1920.) Budova CIIRK slouží nejen pro výše zmiňovaný institut, ale sídlí v něm i rektorát ČVUT, několik kateder Fakulty elektrotechnické a Výpočetní a informační centrum ČVUT.
Kromě klasických výukových a přednáškových prostor jsou v budově také specializované laboratoře pro doktorandy a vybrané studenty magisterského studia všech fakult ČVUT. Robotické laboratoře jsou vybavené všemi kategoriemi robotů, laboratořemi počítačového vidění, grafiky a počítačové interakce. Dále se tu nachází rozsáhlé centrum vývoje asistivních technologií pro staré a handicapované.
Novostavba i rekonstrukce
Nový objekt CIIRK zahrnuje jak novostavbu, tak přístavbu i rekonstrukci. Novostavba vznikla v místě bývalé přízemní budovy, v níž byl umístěn inkubátor ČVUT – tato část stavby nese označení objekt A. Budova Technické menzy byla rekonstruována. Byla k ní přistavěna další tři podlaží a došlo i k rozšíření půdorysu – tato část nese označení B a zahrnuje přednáškové a prezentační prostory, počítačové učebny, laboratoře, pracovny a inkubátor. Oba objekty propojují spojovací krčky: jeden na úrovni přízemí, druhý, dvoupodlažní, na úrovni sedmého a osmého podlaží.
Zajímavostí novostavby objektu A, jenž musel být proti původnímu předpokladu autora snížen o tři podlaží, je jeho třípodlažní podzemní část, kde je umístěn automatický parkovací zakladač s kapacitou 188 vozidel. V prvním podzemním podlaží je pět předávacích boxů, ve zbývajících podlažích jsou vlastní parkovací stání, diferencovaná podle výšky parkovaného vozidla – do 1,50 metru a do 1,90 metru, což je limitní parkovací výška. Dalším limitem pro parkovaná vozidla je jejich maximální hmotnost, která nesmí přesáhnout 2500 kilogramů. K manipulaci s vozidly slouží tři výtahy a dvě točny, které vozidlo natočí tak, aby bylo při výjezdu řidiči předáno ve směru jízdy – odpadá tak manévrování aut při odjezdu a zároveň se zrychluje a zjednodušuje samotné parkování. Celý systém parkování a pohybu vozidel řídí počítač, který zajišťuje minimalizaci pohybu vozidel v parkovacím prostoru a optimalizuje jejich výdejní dobu tak, že se pohybuje od 90 do 190 vteřin. Parkoviště slouží zaměstnancům a studentům ČVUT. Pod objektem B je ještě klasické parkoviště s kapacitou 23 vozidel, kde je i sedm stání pro invalidní osoby.
ETFE fasáda
Technickým unikátem, aplikovaným poprvé na území České republiky, je ETFE fasáda, použitá od pátého do devátého podlaží budovy A. ETFE znamená ethylen-tetrafluorethylen a jedná se o materiál vyvinutý před více než třiceti lety. Původně se využíval v kosmickém a leteckém průmyslu, později v konstrukci solárních panelů a v zemědělství při stavbách skleníků. Rozsáhlejší využití ve stavebnictví bylo zaznamenáno až od přelomu tisíciletí – nejznámějšími aplikacemi je Allianz Arena v Německu a Water Cube v Číně. ETFE je materiál charakteristický svou vysokou pevností, nízkou hmotností a trvanlivostí i při vysokém teplotním zatížení. Zajímavá je i jeho samočisticí schopnost – odstranění běžných nečistost zajistí déšť.
Fasáda objektu A je řešena jako modulová sklohliníková konstrukce s izolačními trojskly a součinitelem prostupu tepla U = 0,65 W/m2K. Od pátého podlaží ji doplňuje vnější plášť z dvouvrstvých pneumatických ETFE polštářů (bez potisku, se součinitelem prostupu světla o hodnotě 94 %). Upevněn je na ocelové konstrukci, skládající se ze sloupků a paždíků. Meziprostor této dvojité fasády, ve kterém je po obvodu budovy umístěna revizní lávka z pororoštů a stínicí žaluzie, slouží jako sluneční kolektor, z něhož se teplý vzduch využívá k rekuperaci. Celý systém, který v zimním období snižuje tepelné ztráty objektu a v letním období naopak chrání budovu před přehříváním, je napojen na soustavu měření a regulace. Příznivě se toto řešení obvodového pláště budovy projevuje i v oblasti akustické. Plocha ETFE fasády na tomto objektu činí zhruba 2000 čtverečních metrů.
Polštáře ETFE jsou i na zastřešení respiria ve čtvrtém podlaží budovy B o ploše 410 čtverečních metrů – zde jsou však použity třívrstvé polštáře s padesátiprocentním potiskem, činitelem prostupu světla na úrovni 50 % a součinitelem prostupu tepla U = 2,0 W/m2K. Deklarovaná životnost pneumatické membránové konstrukce je padesát let.
Další zajímavostí budovy je předsazená celoskleněná velkoplošná konstrukce obvodové stěny, směřující do ulice Jugoslávských partyzánů. Vytváří potřebný meziprostor pro požární úniková schodiště, navíc má příznivý vliv na vnitřní mikroklima budovy v zimním i letním období a chrání ji před dopravním hlukem. n
FRANTIŠEK KULHÁNEK
Doc. Ing. František Kulhánek, CSc., (*1946)
pracuje na katedře konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT, je specialistou na tepelnou ochranu budov. Zaměřuje se především na návrh a hodnocení obalových konstrukcí, návrh nízkoenergetických a pasivních domů a energetickou náročnost budov. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a řady odborných publikací.
Stavba Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky v Praze – Dejvicích získala v soutěži Stavba roku 2017 nominaci na titul za velkorysé použití ETFE fólie v ojedinělém stavebním řešení se zřetelem k řešení velkokapacitního parkovacího prostoru.
Co přinesou nové oblasti stavění
Dejvice jsou příjemná rezidenční čtvrť, trochu staromódní, ale možná právě v tom je její půvab. Antonín Engel ji navrhl ve středních výškách, nepočítal s tím, že by severně od Hradu měla být nějaká vyšší stavba. Dokonce v roce 1955, kdy se uvažovalo o stavbě Ústředního domu armády, proti věži, která byla obsažena ve všech soutěžních návrzích, vehementně protestoval. A ve stejné době stavěná věž hotelu Internacional se raději odsunula dolů, do Podbaby, sice ne úplně do údolí, ale tak, že Dejvice nenarušuje.
Doby se ovšem mění. Regulace z 20. let už není brána za závažnou, naše doba je dynamičtější, nepotrpí si ani na klidnou siluetu. Ostatně s tím, že Dejvice se promění, musel architekt urbanismu počítat už ve chvíli, kdy je určil za místo univerzitního kampusu Českého vysokého učení technického. Studentský živel je neklidný… Engelovy klasické fakulty jsou sice důstojné a ve výškách, jež sám určil, ovšem již první novostavba, která sem vstoupila na sklonku 50. let, byla jiná. Fakulty strojní a elektrotechnickou vytáhli František Čermák a Gustav Paul přece jen výš, těch 7 a 10 podlaží už nad okolní zástavbou lehce vystupuje. Ale na hřebínkovém půdorysu do široka rozložené rozhodně svou výšku neukazují jako dominantní. To Stavební fakulta od stejných architektů přece jen vystoupala výš, ale zase se drží v pozadí. Když se stavěly první nové fakulty, přidala se k nim v uliční řadě třídy Jugoslávských partyzánů menza. Rozdělená jako by do dvou pavilonů, které zvýrazňoval modrý keramický obklad, jen málokdo si uvědomoval, jak je dlouhá. V kampusu byla později postavena menza druhá, ta první dala část svých prostor výuce a také obchodu a spěla k potřebě zásadní rekonstrukce. Té se dočkala, ale možná jinak, než by si její autoři představovali.
Technické obory jsou dnes mnohem rozsáhlejší, než tomu bylo v době zakládání kampusu nebo v období, kdy byly dostavovány další fakulty. Potřebují dnes větší a bohatší vybavení – a v neposlední řadě lákají stále více a více studentů, či spíše je potřebují a k tomu hledají také cesty, jak je získat. Nová zajímavě řešená a uspořádaná, skvěle vybavená pracoviště a studijní místa se dnes považují za samozřejmost. Prostor dejvického kampusu však již je naplněn (tedy prázdná zůstává nejdůležitější parcela na Vítězném náměstí, ale snad je i dobře, že se do ní zatím nikdo nechce pustit), a tak se muselo hledat v existujících stavbách. Volba padla na původní menzu. Nebyla však zbourána, natolik už byla její architektura vrostlá do tváře Dejvic, že zůstala zachována – byť možná nečekaně. Je obestavěna snad ve všech směrech – rozšířila se směrem k jihu, směrem k západu, vyrostla o několik pater do výšky a rozšířila se i do ulice. Sice jen o malý kus, do něhož se vešlo evakuační schodiště, jež je od ulice odděleno jen skleněnou stěnou – za ní jsou původní modré stěny menzy stále čitelné.
Dlouhá stavba je proložena lomenými chodbami, uvnitř nabízí kromě učeben a pracoven také nečekaná vnitřní atria – haly až slavnostního charakteru, byť jejich účel je prvotně relaxační.
Asi nejvýraznější část nové budovy však nepatří novému Českému institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. Na jejím jižním konci se vztyčila nová věž, ohlašující se přímo v srdci Dejvic, vstupující výrazně do siluety Vítězného náměstí. Věž je jakoby nárožní nástavbou, v dolních patrech ji rozehrály vystupující a zasunuté objemy. A právě vzhled věže dává najevo, že historickému typu staveb a stavění odzvonilo. Že budovy budoucnosti – a tam se rektorát ČVUT, jenž právě zde našel nové sídlo – hlásí, budou vypadat jinak. Už ne jen klasická stěna s okny, už ani ne dnes již také klasická stěna s lehkou zavěšenou fasádou. Základem je sice celoskleněná fasáda, ale víme již, že v našich klimatických podmínkách to není nejvhodnější řešení. Víme, že neodpovídá potřebám na pohodu vnitřního prostředí, leda za cenu neustálého upravování vnitřní teploty s velkou spotřebou energie. Tady je celoskleněná fasáda zabalená do membránové fólie, jež udržuje potřebnou teplotu uvnitř budovy. A protože všichni víme, že při balení čehokoli jen zřídka udržíme pro fólii jeden směr, i tady je fólie jako by se namotávající s mírnou odchylkou od směru hlavní konstrukce. Je v tom napětí, je v tom neklid, je v tom někde ukrytá probíhající proměna – vskutku to směřuje do jiných oblastí stavění.
A menza – menza se právě obnovuje aspoň v jedné části. Pokud bychom se ptali, proč nebyla otevřena ve stejnou chvíli jako téměř celá budova, dostali bychom se k úvahám o podmínkách dotací – a to sem nepatří. Uplyne jen krátká doba a stavba bude celá, bude spojovat původní a nové funkce, bude připomínat, jak to vypadalo, a směrovat jasně do budoucna.
Radomíra Sedláková
