Galerie moderního umění v Hradci Králové

Místo: Velké náměstí 140

Investor: Královéhradecký kraj

Autor projektu: Ing. arch. Pavel Tušl Projektant: 3Q PROJECT, a.s., Hradec Králové

Hlavní inženýr projektu: Ing. Bohuslav Říčař

Zpracovatel realizační dokumentace: INS, s.r.o., Náchod; hlavní inženýr Libor Klubal, DiS

Dodavatel: S T A K O, s.r.o., Hradec Králové; stavbyvedoucí Pavel Svoboda

Vybraní subdodavatelé: VESTO s.r.o. – špaletová okna; Jiří Vaněk – repliky historického osvětlení;Jan Nováček – barevné štuky, zlacení; HEFA CZ, s.r.o. – ocelová konstrukce světlíku; Ladislav Pekáč – skleněné výplně světlíku; Vítězslav Zilvar – vitráže – restaurátorské práce; Obestavěný prostor: 31 050 m³ Zastavěná plocha: 935 m²

Realizace: 06/2014–11/2015

Celkové náklady stavby: 94 mil. Kč (bez DPH), z toho 50 mil. Kč z Evropského fondu regionálního rozvoje

Noblesní, bohatě zdobená stavba měla jinou funkci, jejím investorem byl před sto lety Záložní úvěrový ústav. Jistě byla v průběhu let poškozena špatnou údržbou i nevhodnými stavebními úpravami. Které části domu byly ohroženy a musely se sanovat?
Objekt byl zásadně přestavěn v letech 1986–1988, kdy sem vládní strana umístila Muzeum revolučních tradic. Ze všech nadzemních prostor kromě suterénu a obytné severní části vznikly výstavní sály. Zasaženy tak byly reprezentativní prostory banky i kanceláře v dalších třech podlažích. Nově upravené místnosti možná vyhovovaly na vystavení komunistických dokumentů, ne však potřebám Galerie moderního umění, která se do objektu stěhovala v devadesátých letech. V roce 2013, když jsme do objektu přišli, byl kromě nevyhovujícího prostorového uspořádání silně zanedbaný také jeho stavebně technický stav. Omítka padala na chodníky, zatékalo střechou, suterény byly vlhké… Říkal jsem si, že prostor je pro galerii absolutně nevhodný, že by bylo za ty peníze lepší postavit novou budovu. Pak se ale ukázalo, že to je skelet, což na první pohled není znát, a že když se to tu totálně přestaví a uvolní, vznikne přes tři patra vlastní galerie s vnitřním osvětlením přes světlík. Musím k tomu říct, že se chci poklonit památkářům, kteří nám tuto razantní změnu dovolili.

Z mého pohledu bylo problémem také původní zadání projektu, ale na druhé straně pak vzniklo ve spolupráci s ředitelem galerie Tomášem Rybičkou nové řešení. Naše myšlenka spočívala v tom, že pokud máme kvalitní sbírku, měli bychom ji kvalitně prezentovat v kvalitním prostoru. Také proto jsme už ve fázi studie připravili 3D animaci. Vytvořili jsme takový systém, abychom všechno rozhodovali spolu. A kromě toho se nám na stavbě podařilo vytvořit takovou atmosféru, že si nikdo nedovolil udělat nic bez nás. Do jisté míry bych řekl, že lidé, kteří tu pracovali, byli hrdí na to, co dělají. Myslím, že atmosféra byla velmi dobrá a nestávalo se nám často, že když jsme přišli a něco potřebovali, tak bychom slyšeli, že to nejde. 

Prostory jste tedy měnili radikálně, pro nové využití stavby jste zúročili dvoranu s proskleným světlíkem. Její podoba před rekonstrukcí byla zcela jiná, působila tak trochu „pavlačově“. Vy jste zde vytvořili zcela nový prostor díky otevřeným galeriím v několika patrech nad sebou. Co pro vás bylo nejdůležitějším obdobím celé rekonstrukce?
Okamžik, kdy nás napadlo vybourat celý ten vnitřek ve třech patrech. To ovlivnilo celou stavbu. Vznikl tak otevřený galerijní prostor, 1. a 2. NP se vrátilo do původního výtvarného a funkčního stavu. To byl princip dohody s památkáři, který na začátku definoval, jak z bankovního ústavu vytvořit galerii. Samozřejmě jsme měli štěstí i v tom, že konstrukční řešení železobetonového skeletu s centrálním světlíkem umožnilo otevření dispozice a vytvoření výstavních prostor přes tři podlaží. Když do těchto prostor dnes přijde návštěvník, nepozná, že objekt dřív nebyl galerií. 

Památkáři s námi velmi dobře spolupracovali během přípravy i v průběhu stavby, ač se jedná o památkově chráněný objekt a vybourání vnitřních konstrukcí bylo zásadní. Odstranili jsme vnitřní příčky ve třech podlažích v galerijní části objektu.

Centrální přívod a výdech vzduchotechniky do výstavních prostor navrhl Aleš Lamr. Řešil pouze výtvarnou stránku těchto prvků, nebo se zapojil i do technických problémů? Koho vlastně napadlo pozvat ho ke spolupráci? 
Řekli jsme si, že pokud jsme galerie moderního umění, tak bude dobré, když vzduchotechniku nějak výtvarně pojednáme. Aleš Lamr symbolizuje svou abstrakcí moderní umění, takže proč by zrovna jeho dílo nemohlo prostoru galerie vévodit. Pan Lamr je autorem výtvarného pojetí centrálního přívodu vzduchu, ke spolupráci byl po dohodě vyzván ředitelem galerie. Na jeho přání jsme trochu upravili i tvarové řešení. 

Návrh principu vzduchotechniky vznikl ve spolupráci s projektantem Ing. Petrem Tajzlerem ze společnosti Kastt, s nímž spolupracuji už více než dvacet let. Díky ponechání otevíraných oken za výstavními panely jsme nenavrhli přívodní a odtahové potrubí kolem výstavních prostor, stačil princip centrálního přívodu a odvodu vzduchu.

Nad vstupním podlažím se nachází pochozí skleněná plocha, hermeticky uzavřená nad vitrážovým stropem vstupní haly. Co všechno bylo třeba řešit u tak náročných stavebních prvků?
Vitrážový strop nad vstupní halou bylo třeba ochránit z horních podlaží. Během stavby jsme měli čas na změnu projektu – zvolili jsme dražší bezrámové zasklení do skleněné nosné konstrukce, které jsme po dohodě s investorem nakonec realizovali. Je to nejlepší řešení jak z pohledu zespoda i shora uchovat průhledy přes vitrážový strop.

V interiérech jsou zdobné prvky, z hlediska uměleckého a řemeslného zpracování značně náročné. Dnes už tyto práce umí jen omezený okruh profesionálů. Našli jste jejich předlohy v původní projektové dokumentaci nebo na starých fotografiích? A jak se vám podařilo vyhledat odborníky, kteří je dokázali kvalitně restaurovat?
Restaurování uměleckých prvků výzdoby je samostatnou kapitolou. Během realizační dokumentace byl zpracován předběžný restaurátorský průzkum, který poskytl do té doby neznámé informace. 

Většina restaurátorských prací se realizovala po kolaudaci ve spolupráci s dodavatelem stavby. Nebyl díky tomu vytvořen tak velký časový tlak na tyto práce. V převážné většině je platil investor sám, takže jsme často vedli diskuze o financích. Naštěstí se nakonec investor rozhodl obnovit vše, i původní barevné výmalby stropů reprezentačních prostor včetně zlacení.

Co pro vás bylo během rekonstrukce největším překvapením?
Místnost, kde se objevily původní textilní tapety. Co mě dál překvapilo, byl přístup dodavatele stavby. Na kontrolní dny jsem se doslova těšil a každý den jsem viděl zásadní posuny ve stavbě. V soutěži o dodavatele vždy požadujeme, aby firma měla zkušenosti s rekonstrukcí památek. Důležité je nastavit si jak s firmou, tak s investorem pravidla, vzájemný respekt a důvěru. To se tady podařilo velmi rychle. Všichni, kteří zde pracovali, byli hrdí na svou práci. Generální dodavatel si ohlídal i subdodavatele a vyžadoval od nich perfektní výkony.

Fasáda domu je provedená způsobem, který byl v první polovině minulého století běžný, dnes už však není obvyklý. Realizovala se celá nově?
Fasáda byla a je největším problémem během stavby i po stavbě. Obě strany, tedy památkáři a investor se stavebním dodavatelem, vyžadovali odlišný princip obnovy. Památkářský přístup spočíval v tom, že se opraví jen to, co je nutné i za cenu, že opravy budou viditelné a fasáda bude ve výsledku „flekatá“. Investor ji chtěl opravit a sjednotit vzhled. Výsledek je tak na půl a ani jedna strana není spokojena. 

V jakém stavu se nacházela okna? Vyměňovali jste je nebo repasovali? 
Vzhledem k velmi špatné zkušenosti z předchozí rekonstrukce Gymnázia JKT od Josefa Gočára jsem odmítl opravu a prosadil výrobu replik původních špaletových oken s izolačním dvojsklem uvnitř. Prostor mezi skly je lehce provětrávaný, aby se okna nerosila. Tento kompromis se nakonec setkal s úspěchem.

V suterénu jste použili systém zakladačových systémů na obrazy a grafiky, takže se vám podařilo snížit výměry ploch na jednu třetinu ve srovnání se standardním zakládáním do regálů. Museli jste zasahovat do konstrukcí stavby?
Do konstrukce stavby ani příček v suterénu jsme vlastně nezasahovali. Prostory původních sejfů a trezorů byly velmi otevřené, což umožnilo uprostřed dispozice vytvořit kapacitní zakladače na obrazy, v okolních prostorech jsou regály pro plastiky a sochy. To byl také důvod, proč jsme depozita do těchto prostor umístili. Po kolejnicích posuvný oboustranný rámový zakladač umožňuje přehledné zavěšení obrazů. Depozita grafik jsou ve třetím podlaží. Prostor depozit má svou vlastní nezávislou vzduchotechniku.