V loňském ročníku soutěže Stavba roku, která jako obvykle zahrnovala všechny typy staveb, se představily i tři školní objekty. Ve dvou případech se jednalo o školy základní, třetí byla škola umělecká. Všechny tři stavby postoupily do druhého kola soutěže, navíc jedna z nich – škola v Dobřichovicích – získala titul.
Město Dobřichovice leží na jihozápad od Prahy v údolí řeky Berounky. V období první republiky zde vznikala díla tehdejších známých architektů, jako byli Kamil Gilbert, Karel Honzík, Osvald Polívka nebo Ladislav Machoň. Současné vedení města se snaží na tradici kvalitní architektury navázat, což mimo jiné demonstruje i přístavbou školy, na kterou byla v roce 2008 vypsána veřejná architektonická soutěž.
V Dobřichovicích jsou dvě školy: v Raisově ulici (již rekonstruovaná) a škola v Ulici 5. května. Ta se až do nedávna skládala ze dvou částí, tak zvané staré a nové budovy (zde je krásně vidět, jak mohou být některé místní názvy zavádějící – nová budova je osmdesát let stará). Areál školy, určené pro žáky pátých až devátých tříd, je v centru města, navíc na protější straně ulice nedávno vznikl pětipodlažní polyfunkční bytový objekt, který tu výrazně změnil hmotové poměry a škola tak přestala být nejvyšším objektem v daném místě. S výstavbou nové obytné budovy souvisí i vznik uživatelsky přátelské pěší zóny.
| Základní škola v Dobřichovicích |
|
Místo: Ulice 5. května, Dobřichovice Investor: Město Dobřichovice Autoři: Šafer Hájek architekti, s.r.o – Oldřich Hájek, Jaroslav Šafer, Jakub Koníř, Olga Kostřížová, Pavel Lesenský, Laco Fescu, Radek Toman Projektant: AED Project, a.s. – Aleš Marek, Tomáš Volný Dodavatel stavby: SUBTERRA, a.s. Zastavěná plocha: 704 m² Obestavěný prostor: 10 150 m³ Kapacita školy: 220 žáků Doba výstavby: 04/2013 – 09/2014 Náklady stavby: 50 mil. Kč |
Základní cíle projektu
Škola se tedy nachází na vizuálně exponovaném místě. Před rekonstrukcí měla řadu dílčích problémů: za zmínku stojí situování hlavního vchodu u rušné křižovatky. Z hlediska bezpečnosti žáků bylo toto řešení nebezpečné a z architektonického hlediska nevýrazné. Dalším problémovým místem byl veřejný prostor s hřištěm na jižní straně budovy. Jednalo se o jedinou venkovní shromažďovací plochu školy, která však byla poměrně vzdálená od vstupu do budovy a nebyla od něho přímo a snadno dosažitelná.
Tvůrci projektu si vytkli následující cíle:
– Přemístit hlavní vstup do budovy co nejdál od křižovatky.
– Využít nové pěší zóny a volného prostoru u východní části budovy ke vstupu do objektu.
– Spojit veřejný prostor v ulici 5. května s prostorem u jižní části budovy.
– Orientovat co nejvíce učeben do přilehlých jižních zahradních částí.
– Vizuálně propojit centrální prostor školy, tvořený knihovnou, s hřištěm a shromažďovacím prostorem v jižní části pozemku.
– Hmotovým řešením přístavby vytvořit přechodový článek mezi výraznou hmotou nového polyfunkčního domu v Ulici 5. května a původní nízkopodlažní zástavbou jižně od školy.
Dvě části přístavby
Přístavba je rozdělena na dvě hmoty. Třípodlažní část navazuje na stávající budovu a půdorysně přibližně kopíruje zbouranou nejstarší část školy. Druhou, dvoupodlažní část tvoří soubor jednotlivých hmot učeben a kabinetů kolem široké středové chodby s odpočivnými kouty. Obě části spojuje centrální prostor se schodištěm a polootevřeným prostorem multifunkční knihovny.
Ve hmotové kompozici je záměrně část nové školy přistavěna přímo ke stávající budově a teprve část východně od centrální zóny je zformována jako volněji řešená. Nejednoznačné dělení hmot autoři preferovali, správně předpokládali, že tímto dělením nevznikne jednoznačné rozdělení na původní školu a dostavbu. Obě poloviny komplexu záměrně spojili velkou střechou, která sjednocuje menší části kompozice ve větší celek a přináší tak nově vniklé budově silnější a razantnější měřítko.
Přehledné a prosvětlené interiéry
Přístavbu autoři projektu koncipovali tak, aby vznikl pohodlný, přehledný a prosvětlený vnitřní prostor a aby učebny měly výhled převážně do klidového jižního a východního prostoru. Současně tímto způsobem zajistili i potřebnou úroveň denního osvětlení učeben. Vstupní část novostavby navrhli jako dvoupodlažní, využívající úroveň mezi přízemím a polozapuštěným suterénem, kde jsou centrální šatny žáků. Při vstupu do školy tak žáci pokračují po schodišti o půl patra níže a po průchodu šatnami se ústředním schodištěm rozcházejí do ostatních podlaží. Rušná část šaten umístěním v suterénu budovy přispívá ke zklidnění provozu školy. Vzhledem k tomu, že v suterénu nové části školy je dostatek přirozeného světla, je možno zde podle potřeby umístit i další učebny.
Učebny a kabinety byly sdruženy do dvoupodlažních opakujících se bloků. Mezery mezi nimi přivádějí do vnitřních prostor denní světlo. Dispoziční řešení budovy pracuje i s učebnami poloviční velikosti pro výuku jazyků a odborných předmětů. Přístavba je se stávající budovou spojena v úrovni přízemí i patra, obě budovy mají svá vlastní schodiště. Pro bezbariérový provoz je připravena výtahová šachta (výtah bude přístupný přímo z pěší zóny ulice).
Starší objekt byl upraven v nejnutnějším rozsahu, potřebném pro spolehlivý a bezproblémový provoz. Byl zrušen vstup ze dvora, provedly se dílčí dispoziční úpravy ve druhém podlaží.
| Školní objekt jako centrum města |
|
Dobřichovice jsou zvláštní město. Mají zámek, ale nemají náměstí. Zvláštní byla ta historická situace, díky níž se tady centrum společenského a obchodního života nevytvořilo. A dnešní doba už takové prostory spontánně netvoří a uměle jí to nejde. Kde je v takovém případě centrum města? Tady sice je ulice rozšířená novou zástavbou do větší plochy, ale náměstí není jen volný prostor ve městě. Vždyť třeba radnice je úplně jinde – kouká do parku. Přesto je jedno přirozené centrum, kam lidé chodí – byť to jsou ti nejmladší. Škola je místo, kam se chodit musí. Dobřichovice si svou školu rozšířili a udělali to báječným způsobem – z povinného objektu se stal objekt lákající, navíc objekt, který svou společenskou autoritu dokázal podtrhnout výtvarnou přitažlivostí – a k tomu ještě nabídl místo, které má dostatečně silné společenské ambice. Přitom máloco naznačovalo tomu, že by se škola takovou mohla stát – její původní část stojí na nároží dopravně zatížené komunikace, volný prostor byl otočen dozadu, k jednomu většímu novému obytnému domu, jinak k vilkám a domkům. A přesto škola dokázala „otočit“ chod města a vytvořit přirozené náměstí – vlastně zezadu. Nová část stavby je pěkně protažená, vyplňuje pozemek skoro na celou délku, dobře tvaruje chybějící část ulice, ctí měřítko města a skládá se jakoby v pavilónovém uspořádání, jakoby tu plynul klidný dům, respektive spíš několik domů oddělených nikami, s bílou omítkou a kolem něj se dozadu odsunovaly či nahoru vytahovaly nové pavilony s dřevěnou fasádou. A právě na konci se stavba nejvíce vytahuje a natahuje, jakoby se už jedna třída nevešla do základního objemu stavby, a tak se přilepila sem. Skvěle to udělala – pod ní je krytý plně prosklený vchod do školy a na ní bylo možno umístit hodiny, nejen pro školáky, ale pro celou ulici. Tento konec však nějak láká člověka k tomu, aby, pokud nemusí, nešel dovnitř a šel ještě za roh. Tam už je plně rozehraná skladba pavilonů, které se možná předhánějí, kdo se vysune dál, jejich lehkost je dána důsledným střídáním velkých ploch oken a dřevěných stěn, jen parapety si drží přísnost bílé omítky. A na konci toho se najednou otevírá náměstíčko či školní nádvoří, se stromy a lavičkami, se stupňovitými lavicemi, ale také s basketbalovým košem, prostor intimní i veřejný, má bezprostřední spojení s interiérem, ale stejně tak je městským zákoutím, jež pak navazuje v ulici stupni a kaskádovou fontánou, vodu převádí přes silnici a dává najevo, že město je především pro chodící lidi a ne pro projíždějící auta. Pak však je třeba si uvědomit, že vlastně chceme jít do školy… Vnitřek školy je neméně zajímavý – zábavný – vzrušující – netradiční… Vejít sem se dá různě – jistě, hlavní vchod je pod hodinami, odtud vede široké nástupní schodiště zdůrazněné barevnými stěnami. Jedna má poněkud odlišný charakter, je na ní samozřejmě madlo zábradlí, ale sama se sousedícím betonovým sloupem vytváří prostorovou kompozici, doplněnou skleněnou plastikou a završenou připomínkou systému lego (no, oni to používali již staří Řekové…). Zábavný hlavní vstup upozorňuje na to, co se bude dít dál. To, jak se pavilony natahují ven, má přesnou odezvu uvnitř. Střední chodba je jako ulice, která má svůj řád, třídy se v ní chovají jako samostatné pavilony, jejich výška je nižší než výška ulice-chodby. Mají své dřevěné fasády a výrazné vstupní dveře. Jen do některých se vstupuje bezprostředně z hlavní komunikace, často mají vchody ze svých vlastních zákoutí. Všechny vstupy mají kromě syté barevnosti dveří ještě barevné odlišení v podlaze. V posledním podlaží, které je více spojeno s původní částí školy, je malá vyhlídková plošina, odkud lze přehlédnout celý vnitřní prostor. Nejen chodbu v jednom patře, ale přes jednoramenné schodiště je vidět hloub a hloub, lze vnímat celou tu veselou hru tvarů (byť jde vždycky jen o hranaté objemy) a zářivých barev. V přízemí se objevuje nečekaný prostor. Vnitřní atrium? Přestávková hala? Divadelní sál? Může to být cokoli, kouká se odtud ven a může se odtud také vyjít, školní prostor se otevírá do města a město vstupuje do školy. Škola se nabízí jako přirozené městské centrum, jako místo setkávání, nejen výukového, nejen povinného, ale přirozeně všedního, každodenního, zábavného… Nabízí se městu jako svrchovaně kultivovaná stavba, jejíž nápaditá architektura dobře vystihuje její charakter pro ty nedospělé, kteří v ní a kolem ní tráví největší část dne. Škola je jim na míru, funkcí i výrazem. Báječná škola, báječná stavba. Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. |
Konstrukční řešení a TZB
Nová část budovy je založena hlubinným způsobem na pilotách, jejichž zhlaví jsou spojena železobetonovou deskou. Nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet, který je doplněn železobetonovými nosnými stěnami a ocelovými sloupy s protipožární povrchovou úpravou. Stropní konstrukce jsou deskové o tloušťce převážně 250 milimetrů. Střešní plášť má jednoplášťovou konstrukci s tradičním pořadím vrstev a tepelnou izolací z pěnového polystyrenu, ze kterého jsou vytvořeny i spádové klíny. Pro hlavní hydroizolační vrstvu byla použita hydroizolační fólie.
Lehký obvodový plášť využívá princip hliníkové sloupkové fasády, část obvodových konstrukcí je skládaná s provětrávanou vzduchovou vrstvou nebo s kontaktním zateplovacím systémem. Vnitřní dělicí konstrukce jsou zděné, z pórobetonových tvárnic, případně keramických tvarovek.
Zdrojem tepla je stávající plynová kotelna se dvěma kotli o celkovém výkonu 180 kW, která má dostatečný výkon pro pokrytí tepelných ztrát staršího i nového objektu školy. Elektroinstalace i rozvod vody využívají původních přípojek.
Splaškové vody jsou napojeny do kanalizační přípojky, která původně sloužila i pro dešťové vody. Nově se realizovala přípojka do stávající dešťové kanalizace, která odvádí dešťové vody přes zpětnou klapku a výpustní objekt do Berounky.
FRANTIŠEK KULHÁNEK
Pozn.: Přístavba školy v Dobřichovicích, která zcela jednoznačně nese výrazné stopy rukopisu architektonického týmu Šafer – Hájek, získala titul Stavba roku 2015 za inspirativní řešení vnějšího i vnitřního prostředí.
Doc. Ing. František Kulhánek, CSc., (*1946)
pracuje na katedře konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze, je specialistou na tepelnou ochranu budov. Zaměřuje se především na návrh a hodnocení obalových konstrukcí, návrh nízkoenergetických a pasivních domů a energetickou náročnost budov. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a řady odborných publikací.
