Rekonstrukce domu ve Slaném trvala tři roky, většinou probíhala svépomocí. Tři roky ale nejsou dlouhá doba, právě taková práce ji potřebuje – je třeba si důkladně rozmyslet všechno, co je před vámi, velmi často se objeví nové rébusy a výzvy. Dvě stě let starý dům, jehož půvaby byly docela dobře skryté, dnes působí ve strmé uličce autenticky, dýchne na vás historií. Dvůr na místě hradebního příkopu je naopak komfortní a zcela současný, historické stopy ho zdobí.
Současní majitelé se nezalekli podoby stavby, kterou kupovali, do rekonstrukce se pustili s energií a s nadšením. Podíváme-li se na fotografie staré pouhých šest let, vidíme domek, který má lehce nakročeno k ruině – podobný obrázek je dnes v našich městech poměrně častý, málokdo chce bydlet kousek od centra nebo přímo na náměstí a trápit se s obnovou historické stavby, která bývá po všech stránkách náročná, až do konce trochu nejistá a nikdy neposkytne takový komfort jako novostavba. Ti, kteří si takové domy vyhlédnou, ale umí ocenit jejich nezaměnitelný charakter a kouzlo.
Naši stavebníci nám rozumějí
„S investory jsme podobně naladěni, velmi brzy jsme se shodli na tom, že domu vrátíme původní vzhled. Všechny historické prvky jsme proto pečlivě zdokumentovali a ponechali. Ale na místě přístaveb jsme měli navrhnout něco soudobého. To byla asi nejtěžší část projektu, dvorek je poměrně sevřený. Novostavbu jsme do prostoru zakomponovali tak, aby co nejlépe srostla s okolím a dotvořila ho. Myslím, že se nám podařilo vytvořit příjemné místo, kde mají klienti soukromí a přitom si mohou užívat historických prvků – kamenné zdi a hradby mají na dosah. V interiérech si přáli propojené prostory, provozně jsme jednotlivé zóny oddělili vlastně spíše vertikálně, tedy schodištěm,“ uvádí architekt Jan Švestka a dodává: „Shodli jsme se také na přírodních materiálech v kombinaci s litou betonovou podlahou a copilitem v koupelně. Ale například do předsíně si investor sám v bazaru našel starou dlažbu. V přízemí starého domu zůstala dřevěná podlaha a klenuté stropy, v patrech parkety. Objevili jsme také dymník z dávno zapomenuté černé kuchyně…“
Obnova historické stavby
Dům byl postaven mezi lety 1800 a 1850, poté byl přestavován a přistavován, s materiálními (ne)možnostmi doby nedávno minulé. Jeho dvůr sousedí s městskými hradbami. V místě bývalého příkopu vznikly různé typy přístavků, přimknuté k obvodové stěně domu, k ohradním či opěrným zdem. Projekt se snažil vrátit domu původní charakter, proto byl očištěn od nevhodných úprav, přístavky ve dvoře se zbouraly. Zhruba v jejich úhrnné ploše architekti navrhli novou část, dispozičně a provozně propojenou se starým domem. Hlavní obytný prostor se tedy rozšířil a otevřel do dvora. Přístavba také propojuje dům s klenutým sklepem pod hradbami. Horní patra slouží jako místnost pro děti a ložnice, díky zelené střeše přístavby jsou propojena s terénem a zelení na hradbách.
Dispoziční řešení: původním vstupem z ulice se chodbou vchází do přístavby, kde je obytná část s jídelnou a kuchyní, nachází se tu také solitérní koupelna. Volný prostor v přístavbě přechází jako spojnice ke klenutému sklípku v suterénu. V přízemí historické stavby se nachází obývací pokoj, v 1. NP dětský pokoj, doplněný o WC, v podkroví ložnice rodičů.
Průběh prací
„Stavba probíhala z větší části svépomocí. Velký dík tedy zaslouží především investor, který dokázal projekt dotáhnout a příjemně zabydlet. Souhlasil s tím, že ponecháme všechny ty křivosti stěn, různé výklenky a otvory, podlahy v různých úrovních. Díky tomu tu vznikla osobitá atmosféra. Investor navíc ve spolupráci s městem inicioval a doplnil kamennou dlažbu a opěrné zídky v části ulice před domem. Celá ulice tak získala na kráse,“ dodává architekt Beránek.
V průběhu prací však bylo třeba řešit statiku – ukázalo se, že některé konstrukce, zvláště klenby, se nacházejí v havarijním stavu. Bylo nutné je generálně opravit, jedna z nich je realizována nově. Architektům se podařilo navázat spolupráci s vynikajícím statikem Milošem Svobodou: „Dům jsme stáhli v úrovni věnce přízemí, tedy nad klenbami přízemí, ocelovými táhly, aby se nerozjížděl do všech stran. Podobný zásah byl proveden v úrovni střešního věnce,“ upřesňují.
red
foto Filip Šlapal
Hovoříme s architekty Janem Švestkou a Martinem Beránkem z ateliéru m_ber•s
Vzpomenete si ještě, jak na vás dům působil, když jste se s ním seznámili?
JŠ: Na první pohled působil trochu šíleně, byl odraný, pod omítkou se ukázalo, že se napůl rozpadá. A navíc ty přístavby ve dvoře… Ale má zvláštní a velmi zajímavou polohu – trochu na kopci, s hradbami za zády a s výhledem na historickou část města. Když jsme později zjistili, jak silnou má atmosféru, chápali jsme rozhodnutí investora, který ze Slaného pochází a samotné místo pro něho má velkou hodnotu.
MB: V interiérech byla spousta příček, prostor byl hodně rozčleněný, takže ani nebylo patrné, jaký má potenciál. Základní figura však byla jasná.
V jaké fázi jste zjistili, že bude nutné řešení pro zpevnění stavby?
JŠ: Ve chvíli, kdy se obnažily klenby zespodu i jejich ruby shora. Jedna z nich měla výraznou trhlinu, skoro padala, další trhliny byly ve zdech. Bylo skvělé, že se investor rozhodl porušenou klenbu postavit znovu. Našel zedníky, kteří to ještě umí, a měl také kontakt na výborného statika pana Svobodu, který má zkušenosti se záchranou památkových objektů. Klenby jsme sanovali z rubové strany, spáry se vyčistily a prolily cementovým mlékem. Vyklínovaly se dubovými klíny, přidávala se také armatura. Kromě toho se dům stáhnul ocelovými táhly v úrovni kolem stropu. Ukotvila se z vnější strany fasády a potom napnula.
Stavební konstrukce historického domu jste tedy maximálně respektovali a jediný velký zásah, který jste tu potřebovali realizovat, bylo obytné podkroví. Vešlo se vám pod stávající krovy?
JŠ: Krov jsme zvedli zhruba o 30 cm tak, abychom příliš nezměnili základní tvar domu. Tento moment je u historických staveb vždy velice citlivý, nesmíte porušit proporce. Podlaha je tu nová, nosné trámy také. Střešní okna tvoří jakousi propojenou žiletku až do hřebene. Umístěna jsou tak, aby z postele bylo možno pozorovat významné stavby města, například kostel nebo poutní areál. Hodně jsme také přemýšleli nad tím, kam je dát, abychom příliš nezasahovali do dálkových pohledů na historickou část města.
MB: Poměrně složitý byl projekt nového schodiště do podkroví. Všechny varianty byly náročné na místo, takže nám zbylo jediné řešení – schody, které budou kopírovat původní schodiště. Ale protože by se tam nevešly, museli jsme vytvořit na úrovni druhého nadzemního podlaží jakési pódium se třemi stupni, pak se orientace schodů otočí a jdou rovně nahoru. Vznikl tak krásný prostor, který nepůsobí stísněně, navazuje na parapet okna a samozřejmě na staré dřevěné schodiště z přízemí, které ve vstupním prostoru doplňuje historická dlažba. Ty dlaždice si investor našel sám, myslím, že velmi dobře.
JŠ: Schodiště navíc není půdorysně rovné, rozšiřuje se. Není to samoúčelně, vzniklo to kvůli průchozím šířkám. Vytvořili jsme samonosnou konstrukci, skoro bych řekl sochu. Nový monolitický železobetonový prvek schodiště je umístěn ve stopě původních dřevěných schodů u vřetenové zdi, kterou jsme také vyzdili nově. Je velmi opatrně kotvený, abychom nemuseli dlabat do opukového zdiva.
Dalším úkolem byl návrh přístavby ve dvoře. Jedná se o poměrně malý prostor, kromě toho interiéry měly mít logiku a návaznost… Co bylo hlavním přáním investora?
JŠ: Mělo být zřejmé, že je to novostavba, která ale bude společně se starým domem v harmonii. Zkoušeli jsme různé varianty, nakonec jsme došli k pocitově jednoduché, možná až lapidární formě. Investor si také přál, aby se do sklípku pod hradbami dostal chodbou. Velmi pěkný je u pracovny, kde jsou kromě pultové střechy také nové cihlové klenby směrem ke sklípku.
MB: Už na začátku jsme věděli, že přístavba bude prosklená, abychom do ní dostali slunce. Dvůr je sevřený a trochu utopený v terénu, stíní ho velký ořech. Vzniklo tu velmi příjemné prostředí, rozhodně se nepřehřívá, i když jeho orientace je k jihu. Díky různým výškovým úrovním a propojení celý dům přirozeně větrá, kamenné zdivo má výbornou akumulaci a setrvačnost tepla i chladu.
Ze stavebního hlediska tu vidím několik úskalí: velké prosklené plochy navazující na terén, zelená střecha, ale především kamenné zdi v interiérech. Jsou krásné, ale netuším, jak se vám podařilo ponechat je v interiéru v této pohledové kvalitě?
MB: Nejdříve jsme měli představu zcela proskleného objemu, ale když jsme si vyrobili model, zjistili jsme, že vertikální členění ho nekazí. Zvolili jsme tedy samostatné kovové sloupy, na kterých leží trámová pultová střecha. Trojsklo je v europrofilech, nezávislých na předsazené ocelové konstrukci – okenní rámy jsou tedy dřevěné lakované, vybrali jsme šedý odstín lomený s olivovou barvou. Podpory jsou vně, kamenné zdi jsou původní – z jedné strany parkány, z druhé je to dělicí zeď se sousedy. Mohli jsme je ponechat i proto, že místnost je v podstatě průchozí, tedy provětrávaná.
JŠ: Ale samozřejmě jsme tam, kde to bylo možné, museli vložit tepelné izolace a hydroizolace. Na místě hradeb se kamenná stěna zpětně přizdívala směrem do interiéru. U zdi, která sousedí s vedlejším domem, to nutné nebylo.
MB: Co se týče skladby zelené bezúdržbové střechy, investor ji ještě konzultoval s odborníky, takže ji precizně doladil. Díky zelené střeše jsme stavbu opticky propojili s hradbami, ve dvoře tak vznikl kompaktní, zajímavě členěný prostor.
Příjemný kontrast mezi starým domem a novostavbou podporují i další materiály, například podlahová stěrka nebo copilit u koupelny.
JŠ: Podlahové stěrky si přál investor, z betonu chtěl původně i kuchyňskou linku. To by bylo samozřejmě velmi pěkné, ovšem také drahé řešení. Ve staré části jsme ale ponechali původní prkna, investor je dokonce ponechal s patinou dřívějších nátěrů, zvolil tedy téměř restaurátorský přístup. Sundali jsme je, abychom mohli položit hydroizolaci podlah a také vzduchové kanálky pro odvětrávání vlhkosti.
V přístavbě je podlahové topení, v historickém domě radiátory. Vybrali jsme retro typ litinových těles, v horních patrech jsou industriální registry. Komín zůstal funkční, i když dům vytápí plynový kotel – prostor původní černé kuchyně slouží jako nika pro krbovou vložku.
MB: Copilit si investor také vybral sám, i my jsme uvažovali o skleněném objemu v trochu jiné podobě. Všichni jsme chtěli něco lehkého, aby těleso koupelny nepůsobilo jako stavba, spíš jako velký kus nábytku, který vytvoří prostorový dělicí prvek. Když se rozsvítí, působí jako lampion. Interiér koupelny je díky oblému a transparentnímu plášti velmi příjemný, navíc ho prosvětluje střešní světlík, který je v zelené střeše dobře schovaný.
Hana Vinšová
