Před více než sto lety bylo město Opole ležící 100 km severně od Opavy centrem evropského cementářského průmyslu. Až do druhé světové války zde fungovalo devět cementáren. V současné době je v provozu již pouze jediná. Budovy cementáren jsou v různém stavu. Některé z nich byly zbourány, jiné se rozpadají, pouze cementárnu Silesia se podařilo upravit a přizpůsobit tak její nové funkci.
Revitalizace „brownfieldových“ objektů je složitý úkol. Obtížně se nachází dobrý nápad a ekonomicky odůvodněná funkce, která zachová stávající kulturní a materiální hodnoty i maximální objem původní stavby. Zejména složité je zachování dřívějších továrních komplexů tvořených výrobními objekty s velkou kubaturou.
V případě monumentálních hal cementárny Silesia, dnes známých jako domEXPO v Opole, se tento záměr vydařil díky účasti „dobrého“ investora. Rozlehlý komplex bývalých průmyslových budov po rekonstrukci a doplnění moderní architekturou dnes plní funkci výstaviště, střediska služeb a obchodního centra. Nacházejí se zde koncertní sály, galerie a restaurace. Díky investorově vášni pro průmyslově-architektonické památky se podařilo oživit historickou strukturu objektu. Vytváří se tak příležitost k obnovení zanedbaného městského prostoru, který doposud plnil pouze roli technického zázemí.
Hledání kořenů
Budovy cementárny tvoří kompaktní celek, který se dříve skládal z výrobních objektů, kancelářských prostor a podpůrných zařízení. Pokrývají přibližně čtvercovou plochu o výměře cca tří hektarů. Uprostřed skupiny budov je situován komplex funkčně a prostorově propojených výrobních objektů. U hlavní brány jsou zachovány pozůstatky někdejší úzkorozchodné železniční tratě spojující cementárnu s nedalekým ložiskem slínu.
Nedostatek historických a ikonografických údajů znesnadňuje přesnější popis jednotlivých fází rozvoje výrobního komplexu. Na základě analýzy konstrukčních, materiálových a slohových řešení a dostupných historických dat bylo zjištěno, že komplex cementárny byl budován v několika fázích. Jádro budov má stále patrné řadové uspořádání, vybudované kolem roku 1906. Hlavní nosnou ocelovou konstrukci dodala firma Krupp-Grusonwerk Magdeburg, jak dosvědčují firemní značky na nosnících.
Poválečné rekonstrukce, související s přetvořením na sklad obilí, vedly k postupnému zahalení původní architektonické struktury. Do původního ocelového skeletu byly zasazeny masivní železobetonové konstrukce v podobě stropů spočívajících na hřibovitých sloupech. Stav železobetonových konstrukcí byl dobrý, ocelové konstrukce střech a stěn však byly silně zkorodované a cihlové výplně stěn zetlely a částečně z nich opadala omítka. Zastřešení výrobních objektů bylo sejmuto a střešní konstrukce částečně demontována. Tento stav umožňoval současnou adaptaci objektů bez nutnosti provádění komplikovaných výztuží.
Obnova krok za krokem
Revitalizací prošly tři hlavní budovy situované ve střední části komplexu, s podobnou stavební konstrukcí. Nosnou konstrukci, založenou na obdélníkové ploše, představují masivní monolitické ploché stropy, spočívající na pilířích s hlavicemi ve tvaru lichoběžníku. Vertikální vyztužení bylo provedeno formou ocelových příhradových nosníků, které byly s velkou pravděpodobností původní hlavní nosnou konstrukcí budov; železobetonové stropy pak byly dostavěny později. Obvodové stěny, zkonstruované jako ocelový skelet sloupů a paždíků vyzděný cihlami, plní funkci ochranných stěn, jež jsou z bočních stran ztuženy stropy.
Budovy mají sedlové střechy, pokryté původně plechem spočívajícím na dvojitých ocelových podložkách, které se dále opírají o ploché ocelové příhrady. Původní ocelová konstrukce je nýtovaná, pozdější opravy využívaly šrouby. Pod hřebenem budov byly umístěny servisní plošiny z ocelové konstrukce, v severní části první budovy pak násypky, komín, uhelný sklad a mlýny; v jižní části ocelové nýtované rotační pece zobrazené na archivní fotografii.
Další objekty projdou revitalizací v budoucnu.
Zrodil se DomEXPO
Tuto postindustriální budovu bylo možno zachránit pouze za předpokladu, že se pro ni najde nové využití. Koncepce revitalizace počítala s vytvořením veřejného prostoru – centra pro pořádání výstav, služby i maloobchodní prodej. Úprava takto velkých kubatur vyžaduje obrovské finanční náklady, proto bylo rozhodnuto o postupném zařizování a zavádění jednotlivých funkcí objektu.
Povolený rozsah rekonstrukce s přizpůsobením nové funkci objektu byl omezen podmínkami konzervace, které předpokládají zachování průmyslového charakteru budovy, včetně původních tvarů, vlastností a forem architektonického zpracování fasády a vlastní výstavby. Povoleny byly omezené demoliční práce zaměřené na zlepšení podmínek stavebních úprav, zejména interní a externí komunikace.
Pevná železobetonová osnova v kombinaci s nosnou skeletovou konstrukcí z oceli umožnila libovolné rozdělování interiérů. Nicméně bylo nutné přizpůsobit objekty požadavkům na protipožární ochranu pomocí pohyblivých vertikálních přepážek.
Prostor u hlavního vchodu do objektů získal atraktivnější vzhled vyříznutím sloupců ve dvou úsecích a částí stropů, čímž vznikla oválná galerie osvětlená rozptýleným světlem střešních oken. Překrytí ocelovou konstrukcí o velkém rozpětí vytváří na nejvyšší úrovni objektů multifunkční jednoprostorové interiéry umožňující pořádání různých akcí. Pro obsluhu a řádné využití těchto prostor vzniklo kuchyňské zázemí a vnější průmyslový výtah.
Uspořádání interiéru využívá stávající pozůstatky průmyslového zařízení. Byla zde rovněž ponechána výrazná struktura oplátování stropů a sloupců v kombinaci s moderními povrchovými materiály.
Komplex budov nedoznal významnějších přeměn, s výjimkou nově vybudovaných přístavků obdélníkového tvaru, ve formách typických pro průmyslovou architekturu. Za účelem zvětšení objemu byla zvýšena střešní konstrukce centrální budovy o téměř dva metry, uspořádání podpěr zůstalo zachováno. Byla odkryta ocelová konstrukce a průmyslový charakter byl zdůrazněn novým vyzděním lícovými cihlami a povrchovou úpravou nových přístavků, která využívá moderní barvy imitující zkorodované plechy. Celek doplňují skleněné světlíky.
Síť komunikací v rámci komplexu má zcela nové uspořádání, včetně podzemních garáží a místa pro autobusy podél ulice.
Konstrukce změny vydržela
Díky vhodným úpravám došlo k vizuální prezentaci specifických hodnot průmyslového stavitelství. Úprava střešních ocelových konstrukcí a monolitického podpěrného systému umožnila zachovat původní technickou myšlenku, a tak i historickou hodnotu celého objektu. Tato úprava byla možná jen díky specifickým vlastnostem konstrukcí, které byly zhotoveny z odolných materiálů s vysokou nosností. Tyto vlastnosti mohou rozhodnout o budoucím osudu objektu, tedy zachránit jej před demolicí a naopak podpořit jeho renovaci. Nevyužití těchto deviz by bylo nenahraditelnou ztrátou odkazu technické a průmyslové kultury celého města.
ANNA RAWSKA-SKOTNICZNY, ELŻBIETA MOLAK
Literatura:
1) Archiv map západního Polska, Univerzita Poznaň.
2) Oberschlesien: seine Entwicklung und seine Zukunft: ein Sammelwerk unter Mitwirkung führender Persönlichkeiten Oberschlesiens und mit besonderer Förderung des Oberpräsidiums. Pod red. Köhrer E., Deutsche Verlags-Aktiengesellschaft, Berlin 1925.
3) Internetová stránka Piotra Dziadka, http://www.nwk.dziadekfilm.pl/strona40.html
|
V Polsku si památek váží Návštěvník Polska, a nemusí to být jen stavební odborník, určitě může konstatovat, že péče o památky patří v Polsku k evropské špičce. Měl jsem díky dlouholeté spolupráci s kolegy z Polské inženýrské komory (PIIIB) a Polského svazu stavebních inženýrů (PZITB) příležitost navštívit několik ročníků mezinárodní konference „EKIR“ – Europejski Kongres Informacji Renowacyjnej (Evropský kongres informací týkající se renovací), který se každoročně již čtrnáct let pořádá v Krakově. Péče o industriální dědictví v Polsku patří do přirozené péče o památky. Na letošním ročníku „EKIR 2015” mne upoutala přednáška o konverzi cementárny Silesia v polském městě Opole. Najít využití pro takový in-dus-triální komplex, jakým bezesporu cementárna je, k novým účelům je tak náročný úkol, že jsem požádal autorku referátu předneseného na konferenci Dr. Ing. Annu Rawskou-Skotniczny o napsání příspěvku o realizaci takovéhoto projektu do seriálu „Industriální stopy“, uveřejňovaném již déle než rok v časopisu Stavitel. Přiznám se, že jsem svoji prosbu musel několikrát opakovat, ale jsem přesvědčen, že se moje vytrvalost vyplatila. V článku autorka spolu s kolegyní Elżbietou Molak podávají vyčerpávající informaci o průběhu i finální podobě celé konverze. Měl jsem letos příležitost v Polsku navštívit dvě zdařilé konverze industriál-ních objektů. Na závěr kongresu EKIR v Krakově byly předány ceny za nej-úspěšnější renovace památek „RENOVATOR 2015“ ve zdařilé konverzi vozovny krakovských elektrických drah, která již současným požadavkům na provoz nevyhovovala. Dnes se z ní vybudované společenské středisko nazývá „Stará Zajezdňa Kraków by DeSilva“. Součástí tohoto konvertovaného objektu je i minipivovar. Druhou příležitostí byla návštěva objektu „Polske Filharmonie Bałtycke im. F. Chopina w Gdańsku“. Budova filharmonie splňující dle mého názoru vynikajícím způsobem požadavky na hudební koncertní síň, je velice vydařený případ konverze bývalého industriálního objektu gdaňské elektrárny. Elektrárna byla vybudována na ostrově Ołowianka v letech 1897–1898 v klasickém novogotickém stylu s fasádou z režného cihelného zdiva. V letech 1998–2005 byla budova v rámci revitalizace opuštěného industriálního objektu vynikajícím způsobem upravena pro potřeby Gdaňské filharmonie. Koncertní sál Gdaňské filharmonie jsem měl příležitost navštívit počátkem října u příležitosti slavnostního koncertu ke Dni stavebnictví, na který jsme byli pozváni jako účastníci zasedání v pořadí již 22. setkání představitelů inženýrských organizací zemí Visegradské čtyřky. Je příjemným zjištěním, že takovým způsobem konvertované industriální objekty nejen plně vyhovují novým společenským potřebám, ale patří k novým výtvarným dominantám města.
Ing. Svatopluk Zídek |
